Summit G7

Nejnovější summit G7, který se konal 8. až 9. června v La Malbaie, je jedním z nejspornějších v posledních mnoha letech.
Donald Trump a jeho protějšky z šesti dalších průmyslově vyspělých zemí se setkali na „blaživé“ schůzce plné agresivní, ale nestabilní obchodné-politické rétoriky amerického prezidenta. Trumpovo odmítnutí íránské jaderné dohody, jeho snaha o opětovné vyjednání dohody NAFTA a jeho neústupný postoj ke změně klimatu nepomáhaly konsensu leaderů G7.
Ale inkoust na komuniké G7 nebude ještě suchý a Trump již bude v Singapuru jednat se severokorejským vůdcem Kim Jong Unem o dohodě o jaderném odzbrojení Severní Koreje, což je další příklad jeho nepředvídatelného rozhodovacího stylu. V jednom okamžiku vyhrožuje válkou s diktátorem a v dalším kroku jej znovu pozve na již dříve odvolaný summit.
Jedním ze způsobů, jak pochopit Trumpovo rozhodování o zahraniční politice, je zaměřit se spíše na jeho nesoulad než na jeho obsah. Obchodní politika je všeobecně snadno uchopitelný příklad.
Mnozí analytici často psali o ekonomickém nebezpečí, resp. tendování trumpovy administrativy, i samotného prezidenta k protekcionismu, a poukazovali na riziko, že Trump využívání/zneužívání obchodní politiky jako jednostranné zbraně může podkopat zvyklosti založené na mezinárodních úmluvách.
I přes setrvávající obavy z výše uvedeného plynoucí je aktuálně důležitější věnovat se zdánlivé nesrovnalosti a nestabilitě v chování Donalda Trumpa v oblasti obchodu. Stojí za to zvážit jeho příčiny a důsledky – které přesahují hranice obchodu s jadernou šachovou hrou se Severní Koreou a Íránem.
Problémy v oblasti obchodu
V G7 je Trumpova nepřátelská a nepředvídatelná obchodní politika hlavním důvodem, proč ostatní vůdci, mezi něž patří také německá kancléřka Angela Merkel, britská předsedkyně vlády Theresa May a francouzský prezident Emmanuel Macron, jsou tak nervózní. Někteří komentátoři dokonce začínají používat termín schůzka „G6 plus jeden“, čímž naznačují odtrhnutí Trumpa od jeho spojenců.
Nedávné události zažehly mezinárodní napětí. Bílý dům řekl 31. května, že bude ukládat tarify z dovozu oceli a hliníku na Evropskou unii, Kanadu a Mexiko. Tito tři dříve obdrželi výjimky z nových sazeb, které byly poprvé zavedeny v březnu a odůvodněny jako použití vnitrostátních bezpečnostních opatření.
Všichni nyní plánují odvetné tarify proti Spojeným státům, společně s právními kroky ve Světové obchodní organizaci.
Přátelé/nepřátelé, a kdo je kdo?
Je to stejný příběh s Čínou, na kterou Trump neuvalil pouze stejné tarify na kovy, ale hrozil dalšími sankcemi s navýšením cel o dalších 50 miliard amerických dolarů, pokud nesplní řadu požadavků.
Ministr obchodu Wilbur Ross nedávno cestoval do Pekingu s nadějí, že bude jednat o zvýšení čínských nákupů amerického zboží a snížení amerického obchodního deficitu s Čínou, kde se USA dlouhodobě nedaří mít alespoň vyrovnanou, když ne přebytkovou bilanci. Byl však donucen vrátit se s prázdnýma rukama poté, co čínská vláda vyhlásila, že není ochotna jednat bez amerického slibu, že zruší celní hrozby. Dřívější únik informací, že Čína koupí další zboží a služby za cca 200 milionů amerických dolarů, se ukázal jako nadmíru optimistický.
Spojené státy se nyní ocitly izolované nejen ze strany Číny, ale také od nejbližších spojenců. Je to dočasný lapsus, nedorozumění v jednání, nebo je to nový standard?
Posun obchodu
Samozřejmě, že Trumpova změna v myšlení, jeho snaha o transformaci hlavního myšlenkového proudu je dobře známá, ale přesto je mezi komentátory pochopitelná tendence soustředit se na obsah jeho politických rozhodnutí.
To platí zejména v oblasti obchodu, kde Trumpova protekcionistická rétorika byla silná, to přinejmenším.
A je pravda, že Trumpovy akce jsou mnohem anti-obchodní, než bylo zvykem u jeho předchůdců, počínaje odchodem z trans-tichomořského partnerství během prvního týdne jeho prezidentského mandátu.
Nicméně v průběhu posledních několika měsíců se obchodní politika Donalda Trump zdála stále nepředvídatelní a náladová. Veřejně diskutoval o opětovném obnovení Tichomořské obchodní dohody a stejně tak rychle odmítl tento nápad. Zavedl tarify na dovoz oceli a hliníku, okamžitě poskytl výjimky většině hlavních dovozců a poté o tři měsíce později tyto výjimky vypověděl. Vyhrožoval Číně novými tarify na dovozu ve výši 150 miliard dolarů, pak je pozastavil a riskoval svůj mezinárodní politický kapitál a kredit, aby zachránil čínskou korporaci ZTE.
Dva přístupy
Existují dva myšlenkové proudy vysvětlující, co způsobuje tuto politickou nestabilitu.
Příznivci prezidenta mají tendenci to považovat za vyjednávací taktiku, „Umění obchodu“ v širším měřítku. Trump, podle jejich názoru, se snaží vyvést světové vůdce z rovnováhy, aby získal více obchodních ústupků.
Trumpoví kritici naopak vidí prezidenta jako beznadějně komíhajícího se mezi různými názory jeho poradců. Když globalisté jako Steve Mnuchin a Wilbur Ross, ministři financí a obchodu, dosáhli toho, aby je prezident vyslyšel, D. Trump „změkči“ svůj postoj k obchodu. Ale když americký obchodník Robert Lighthizer a poradce Bílého domu Peter Navarro, oba prosazující ekonomický nacionalismus, jsou v prezidentově blízkosti, Trump zdvojnásobí protekcionistický tlak.
Silný vyjednavač?
Pokud by pozorovatelé USA souhlasili s tím, že Trumpův tlak je součástí širší strategie vyjednávání, mohou Američané snad doufat v lepší výsledek, než to, co vidí nyní.
Ve skutečnosti existuje nějaký základ v teorii her o „iracionálním“ chování jako o vyjednávací technice. Laureát Nobelovy ceny Thomas Schelling ve své klasické knize „Strategie konfliktu“ z roku 1960 poukázal na to, že vyjednavači s pověstí nadměrné reakce, když nejsou splněny jejich požadavky, mohou mít silnější pozici k získání výhod.
Pokud může země přesvědčit svého oponenta o své ochotě vyplnit hrozby, i když jsou sebezničující, může pak účinněji realizovat změny v chování. Navíc pokud oponent pochybuje o schopnosti vedoucích představitelů země pochopit nebo pečlivě zvážit důsledky soupeřových hrozeb, je země ironicky v silnější vyjednávací pozici. Tento přístup „iracionality“ byl výstižně nazýván „bláznivou strategií“ Richardem Nixonem a hrál roli při motivování jeho eskalace vietnamské války během pařížských jednání.
Američané možná budou svědky počátečních fází strategických jednání, která nakonec přinese ovoce.
Nebo amatér?
I v tomto optimistickém scénáři se však zdá, že přístup prezidenta je příliš krátkozraký.
Koneckonců, v jednáních o mezinárodním obchodu se nehraje podle stejných pravidel jako ve vojenské diplomacii, kde byla vyvinuta velká část této teorie. Takové techniky mohou mít větší úspěch v práci s Íránem a Severní Koreou, ale samozřejmě rizika eskalace jsou ještě vážnější.
Obchod je jiný, protože je vzájemně prospěšný a také proto, že vyžaduje spolupráci, která je v průběhu času udržována. Reputace země je závislá na faktu jak, a je-li vůbec v souladu s dohodami které uzavřela a její dodržování těchto dohod je tedy jakousi prémií; jinak by se země mohla obávat separace potenciálními partnery.  Vyloučení amerických obchodních partnerů, resp. omezení jejich participace na americkém trhu může přinést kýžené ovoce, ale pokud se to uskuteční za cenu oslabení světového obchodního systému, sotva vyváží profit cenu, která bude zaplacena.
Náklady nestability
Pokud je naopak nestabilní politika D. Trumpa příznakem nerozhodnosti tváří v tvář konkurenčnímu prostředí, světová ekonomika může čekat neohrabanou jízdu. Iracionální chování může být použito selektivně jako technika vyjednávání, ale má vysoké náklady, pokud není aplikováno pečlivě a strategicky. Pokud partnerské země pochybují o ochotě nebo schopnosti plnit sliby, spolupráce je nemožná.
V konečném výsledku je stabilní systém založený na pravidlech v dlouhodobém zájmu Spojených států. Nekonzistentní a agresivní obchodní politika, ať už ji používá schopný vyjednavač nebo amatér, ohrožuje vzájemnou důvěru nezbytnou k tomu, aby takový systém fungoval.
Blízké zdroje z okolí amerického prezidenta tvrdí, že D. Trump se chystá přehodnotit členství USA ve WTO. Doufejme, že prezident pochopí, co je v sázce dřív, než bude pozdě.