Proč patří Libanon, Irák a Jordánsko mezi ty „nejzkoušenější“ země světa?

Mnozí si oddechli, když se rok 2022 přiblížil ke svému závěru a znamenal ukončení 12 měsíců postpandemické únavy, geopolitického napětí a globální ekonomické nestability, abychom jmenovali alespoň některé z výzev uplynulého roku.

Jedním z důsledků výkyvů a rozruchů tohoto roku je všudypřítomný pocit hněvu, který prostupuje společnostmi, otrávenými litanií krizí, jež se opakují jedna za druhou – a jejichž řešení se zřejmě vyhýbá vládám a globálním institucím.

Arabský svět není výjimkou. Tři země Blízkého východu se v poslední výroční zprávě Global Emotions Report společnosti Gallup zařadily mezi nejnaštvanější země světa, což je z velké části způsobeno směsí socioekonomických tlaků a selhání institucí, které vyvolávají hněv.

V době, kdy se zdálo, že se světová ekonomika vzpamatovává z výluk, přerušení dodavatelských řetězců a zákazů cestování v důsledku pandemie COVID-19, se kvůli válce na Ukrajině roztočila inflační spirála a rostoucí ceny potravin a pohonných hmot těžce dopadají na nejchudší obyvatele světa.

Když se k tomu přidají zhoubné účinky politické nestability, korupce a podezření na klimatické změny, je nepřekvapivé, že uplynulý rok byl pro miliony lidí na celém světě obdobím rostoucí úzkosti, rozjitřených emocí a násilných nepokojů.

Na Blízkém východě a v severní Africe, kde se citelně projevily cenové výkyvy, klimatické šoky a vleklé politické krize, je podle průzkumu Gallupu hněv veřejnosti velmi rozšířený a narůstá, což by podle odborníků na rozvoj měly regionální vlády brát vážně.

Gallup začal poprvé sledovat celosvětovou nespokojenost v roce 2006 pomocí metodiky založené na národně reprezentativních, pravděpodobnostních vzorcích mezi dospělou populací ve věku 15 let a více, které byly shromážděny ve 122 zemích.

Zjistila, že negativní emoce – souhrn stresu, smutku, hněvu, obav a fyzické bolesti – dosáhly v loňském roce rekordní úrovně, přičemž 41 % dospělých na celém světě uvedlo, že předchozí den zažilo stres.

Navíc se zdá, že tyto negativní emoce rostou – rok 2021 vytlačil rok 2020 jako nejstresovější rok v nedávné historii.

V uplynulém desetiletí arabským světem zmítaly masové protesty, pády režimů, korupce, skandály, války a masová migrace, které narušovaly regionální priority a vnitřní dynamiku.

V nejnovější zprávě Gallup Global Emotions Report se Libanon umístil na prvním místě v žebříčku s nejvyšším podílem respondentů – 49 % -, kteří v předešlý den uvedli pocity hněvu.

Od roku 2019 se Libanon potýká s nejhorší finanční krizí v historii, která srazila hodnotu jeho měny o 95 % a způsobila, že většina obyvatel žije pod hranicí chudoby.

Mezitím, co je parlament paralyzován a není schopen zvolit nového prezidenta, se zemi nepodařilo provést zásadní strukturální reformy, které by řešily institucionální korupci a zmírnily utrpení jejích obyvatel.

Miliony Libanonců, z nichž mnozí jsou stále traumatizováni výbuchem v bejrútském přístavu v srpnu 2020, se rozhodly opustit zemi, včetně mnoha mladých lidí a kvalifikovaných pracovníků, kteří jsou otráveni špatnými podmínkami a nedostatkem příležitostí.

Irák, který se po parlamentních volbách v říjnu 2021 potýkal s roční politickou paralýzou, se v Gallupově žebříčku hněvu umístil na čtvrtém místě se 46 procenty, zatímco Jordánsko, které se samo potýká s přetrvávající inflací, skončilo šesté s 35 procenty.

Jordánsko zažilo v posledních letech několik vln protestů kvůli rostoucím životním nákladům a vysoké míře nezaměstnanosti, kterou ještě zhoršila pandemie COVID-19 a inflace.

Julie Rayová, výkonná ředitelka Gallup World Poll News, říká, že ji nepřekvapuje, že se Libanon umístil na seznamu 2021 tak vysoko vzhledem k jeho mnohovrstevnaté krizi.

„Libanon se ocitl v politickém a ekonomickém kolapsu. Lidé se snažili dostat jídlo na stůl a vycházeli do ulic. Situace byla tak napjatá, že i Gallup zaznamenal rekordních 63 % dospělých Libanonců, kteří uvedli, že by odešli, kdyby mohli,“ řekla Rayová pro Arab News.

„Nyní není přítomnost řady arabských zemí na vrcholu žebříčku ‚nejnaštvanějších‘ až tak překvapivá i vzhledem k tomu, že mnohé z těchto zemí se na seznamu ‚nejnegativnějších zemí světa‘ objevují téměř každý rok.

„Irák je toho dobrým příkladem. Zhruba polovina obyvatel (nebo více) Iráku se od roku 2010 cítila předchozí den naštvaná. A většina obyvatel této země zažívá velký stres a starosti.“

Michael Young, vedoucí redaktor organizace Carnegie Middle East v Bejrútu, říká, že je pochopitelné, že mnoho Libanonců cítí určitou formu hněvu a frustrace, protože „systém prostě nefunguje, a to na žádné úrovni“.

„Lidé se cítí neustále okrádáni,“ řekl pro Arab News. „Systém je zcela ovládán těmito kartely. Pokud lidé chtějí od státu něco získat, stát v polovině případů nefunguje.

„Takže Libanonci mají pocit, že jsou denně okrádáni. Platí mnohem víc než v jiných zemích a dostávají služby, které jsou mnohem průměrnější než kdekoli jinde na světě.

„Od kolapsu se mnoho služeb zhoršilo. Nemocnice, školství a vše, co se týká energií, a to samozřejmě vyvolalo velkou frustraci. Měli jste mnoho lidí, kteří byli v podstatě lidmi ze střední třídy a najednou se ocitli v chudobě.

„K tomu všemu v roce 2020 došlo k výbuchu v bejrútském přístavu, při kterém zahynulo více než 200 lidí, polovina Bejrútu byla zničena a nikdo nebyl pohnán k odpovědnosti. Když žijete v takovém prostředí, je velmi pochopitelné, že jste naštvaní.“

Tento neustálý boj zanechává v mnoha Libanoncích pochopitelně pocit frustrace. Young však říká, že důležitou roli v pocitech nespokojenosti hrají očekávání.

Srovnejte například národ, jako je Libanon – zemi se středními příjmy, která od roku 2019 zaznamenala náhlý pokles služeb a politické stability – s takovým Afghánistánem, chudou zemí ochromenou válkou po téměř půl století.

„Když máte národ, jako je Afghánistán, kde je od 70. let minulého století zmítán nekonečnými konflikty a životní úroveň střílí dolů, (nízká očekávání) jsou pochopitelná,“ řekl Young pro Arab News.

„Pokud jsou vaše očekávání vysoká a realita těmto očekáváním velmi neodpovídá, rozzlobí vás to více, než když jsou vaše očekávání nízká a to, co za to dostanete, je také relativně nízké.

„Otázka očekávání je hlavním generátorem libanonské frustrace. Libanonci byli zvyklí na život, který se najednou tak či onak katastrofálně zhroutil.“ A co se týče očekávání?

Afghánistán, který patřil k nejzkorumpovanějším zemím světa a v němž se v srpnu 2021 vrátil k moci Taliban, se v průzkumu Gallupu umístil na pátém místě s 41 procenty naštvaných.

V posledních desetiletích vykazované negativní emoce v průzkumu Gallupu neustále rostou. Zdá se, že pandemie COVID-19 tento trend ještě zvýraznila. Jak ale Rayová zdůrazňuje, „každá země je jiná“.

„Společným znakem, který máme tendenci pozorovat v zemích, kde jsou negativní prožitky vysoké, je krize. Všichni obyvatelé prožívají nějaký druh otřesů – ať už ekonomických, politických nebo sociálních.“

Otázka, která z těchto údajů vyplývá, však zní, zda analytici a vlády mohou předvídat, jak budou obyvatelé reagovat, pokud se jejich stížnosti nebudou řešit. Je pravděpodobnější, že rozzlobené obyvatelstvo zvolí populistické vůdce nebo dokonce povstane proti svým vládcům?

„Tato data nepředpovídají, jak se lidé budou chovat, ale to, jak se lidé cítí, určitě ovlivňuje jejich jednání,“ řekla Rayová.

„Jiní výzkumníci, kteří nejsou členy Gallupu, zjistili vztah mezi negativními emocemi – jako je hněv, obavy, stres a smutek – a občanskými nepokoji nebo populistickým přesvědčením a hlasováním.“

Z údajů je zřejmé, že vlády nemohou měřit blahobyt svých společností pouze na základě hrubého domácího produktu a údajů o trhu .

„Záleží na tom, jak se lidé cítí,“ řekla Rayová. „Vedoucí představitelé by měli věnovat pozornost těmto údajům spolu s HDP a dalšími ukazateli, které sledují.“