Historie se znovu připomíná, i když v jiných kulisách. V posledních týdnech se stále častěji objevují paralely mezi Monroeovou doktrínou a současnou geopolitickou strategií administrativy prezidenta Donalda Trumpa. Tyto analogie nejsou náhodné – sama americká vláda je aktivně podporuje, mimo jiné prostřednictvím nové strategie národní bezpečnosti. Přesto by bylo zavádějící chápat současné dění pouze jako návrat k ochraně „amerického zadního dvorku“, jak tomu bylo v 19. století. Události ve Venezuele, potenciální kroky kolem Grónska, stejně jako napětí týkající se Ukrajiny či Tchaj-wanu, ukazují na mnohem širší a chaotičtější globální konflikt. Výstižnějším historickým přirovnáním je takzvaná „velká hra“ – dlouhodobý mocenský zápas mezi Britským impériem a Ruskem v 19. století o nadvládu ve Střední Asii. Tento konflikt nebyl přímou válkou, ale spletí intrik, měnících se spojenectví, zástupných střetů a tichého soupeření o zdroje a vliv. Dnešní podoba této hry má nové aktéry, především Spojené státy a Čínu, ale základní logika zůstává překvapivě podobná. Zvláště výrazně se to projevuje ve třech oblastech: těžbě přírodních zdrojů, mapování strategických území a merkantilistickém soupeření. Honba za přírodními zdroji jako motor konfliktu V původní velké hře představovaly klíčové bohatství Indie a Střední Asie, kde se soupeřilo o koření, drahé kovy a opium. Dnešní geopolitická soutěž se přesunula především do Latinské Ameriky a Arktidy, kde jsou hlavními lákadly fosilní paliva a vzácné zeminy. Tyto suroviny nejsou důležité pouze z ekonomického hlediska, ale také pro moderní technologie, energetiku a obranný průmysl. Venezuela a Grónsko v tomto kontextu hrají mimořádně významnou roli. Obě oblasti disponují jak nerostným bohatstvím, tak strategickými přístavy. Stejně jako byla čínská expanze do energetiky a infrastruktury v Latinské Americe jedním z faktorů, které přispěly k americkému tlaku na Venezuelu, stává se Arktida dalším klíčovým bojištěm mezi Washingtonem a Pekingem. Čínské státní společnosti již investují do těžby minerálů v Grónsku a Peking v posledních letech výrazně posílil své diplomatické aktivity v této oblasti. Spojené státy přitom neusilují pouze o přístup k surovinám, ale také o Arktidu bez čínského vlivu. Čína je však v oblasti polárního kruhu stále aktivnější, často prostřednictvím spolupráce s Ruskem. Region přitom nabízí nejen nevyužitá ložiska fosilních paliv, ale i rybolovné oblasti, nové námořní trasy a strategické možnosti pro podmořskou infrastrukturu. Mapování jako nástroj moci i špionáže Aby bylo možné tyto zdroje efektivně využít, je nutné území detailně poznat. Právě zde vstupuje do hry mapování, které je dnes stejně důležité jako v 19. století. Moderní technologie, zejména sonarové systémy, umožňují mnohem přesnější průzkum mořského dna než satelity. Tyto technologie slouží nejen k ekonomickým účelům, ale také k vojenskému plánování a zpravodajské činnosti. Tento přístup má jasnou historickou paralelu. Britové v době původní velké hry podnikali riskantní mapovací mise mezi Indií a Ruskem, aby zjistili, kudy by mohl postupovat potenciální nepřítel. Jak popisuje Peter Hopkirk ve své knize The Great Game: The Struggle for Empire in Central Asia, mapování a špionáž byly v podstatě totožné činnosti. Stejná logika platí i dnes, kdy státy usilující o zdroje zároveň shromažďují strategická data a provádějí kybernetickou i fyzickou špionáž. Úmluva OSN o mořském právu stanovuje, že ekonomické zóny států se mohou rozprostírat až 200 námořních mil od kontinentálního šelfu. Přesné určení jeho hranic je proto zásadní. Spojené státy a Rusko se tomuto mapování intenzivně věnují, zatímco Čína dokonce vyslala své ponorky pod arktický led. Tyto aktivity mají zjevně jak ekonomický, tak obranný rozměr. Merkantilismus, křehká spojenectví a hra bez konce Cílem této nové velké hry není přímá válka, ale získání náskoku, obsazení klíčových pozic a vytvoření sítě spojenectví, která umožní kontrolu zdrojů a obchodních tras. Taková ofenzivní strategie sice snižuje riziko otevřeného konfliktu, zároveň však vede k neustálým intrikám, menším střetům a napětí na periferii hlavního bojiště. Stejně jako v 19. století se i dnes spojenectví rychle mění. Tehdy Rusko a Francie v různých obdobích spolupracovaly i soupeřily, zatímco Afghánistán a Persie opakovaně měnily strany. Dnes jsou Čína a Rusko partnery v Arktidě, zatímco spolu s Íránem a Severní Koreou vytvářejí neformální antiamerickou osu. Zároveň však zůstávají tato partnerství křehká. Ani vztahy Spojených států s tradičními spojenci nejsou bezproblémové. Kanada a Finsko mají být klíčovými partnery v nové strategii průmyslu stavby lodí, ale i zde se objevují rozdílné zájmy. Evropa je navíc hluboce rozdělená, a to nejen v otázce Venezuely, ale i ohledně případné anexe Grónska. Nízká ochota evropských obyvatel bránit své země naznačuje, že merkantilismus pohánějící USA i Čínu bude spíše založen na ekonomickém tlaku než na vojenské síle. Původní velká hra se odehrávala prostřednictvím zástupných konfliktů a stejný model se rýsuje i dnes. Evropa, Korea, Japonsko, Austrálie, části Afriky a Latinské Ameriky se budou muset postupně rozhodovat, kam se přikloní. Tento proces nebude krátký. Jak poznamenává Hopkirk, velká hra možná nikdy neskončila a jen plynule přešla do studené války. Stejné obavy, podezření a nedorozumění jsou patrné i dnes. Minulost totiž nikdy zcela nemizí – pouze mění podobu.