Jak najít cestu skrze zármutek

Smutek je univerzální emoce. Cítíme ho všichni, bez ohledu na to, odkud pocházíme nebo čím jsme si prošli. Truchlení se týká nás všech. A jako lidé, kteří milují druhé lidi a vytvářejí s nimi citové vazby, se mu těžko vyhneme. Lidé všech kultur truchlí, všichni cítíme smutek, ztrátu a zoufalství. Jen to dáváme najevo různými způsoby. Pokud jde o truchlení, v některých kulturách se často klade důraz na jednotlivce. To může způsobit, že se jedná o velmi izolovanou a osamělou zkušenost. V jiných kulturách je však kolektivní smutek běžný. Rodiny, přátelé a komunity se vzájemně podporují a truchlí společně. Zde se smrti nebojí a není tabuizovaným tématem. Naše chápání podstaty zármutku a truchlení prošlo transformační změnou. Dřívější moudrost považovala zármutek za lineární. Definovala truchlení jako překonávání emocí, přičemž cílem bylo žít dál a žít bez osoby, která zemřela. Cesta skrze zármutek Dnes se zaměřujeme na pochopení výhod, které pozůstalým přináší začlenění vzpomínky na jejich milovanou osobu do jejich života. Více se uznává, že smrtí končí život, ne nutně vztah, a že tento proces může být zdravý a není popřením smrti. Novější teorie zohledňují také kognitivní, sociální, kulturní a duchovní rozměr zármutku a ztráty. Jako společnost je důležité uznat, že pro pozůstalé je cenné mluvit a přemýšlet o osobě, která zemřela. Je to lepší než je povzbuzovat, aby se se svou ztrátou "vyrovnali". Odborníci již nemluví o "přechodu", ale považují zármutek za způsob, jak se přizpůsobit ztrátě a zároveň si vytvořit trvalé pouto se ztracenou milovanou osobou. Růst kolem zármutku Tonkinova (1996) teorie "růstu kolem zármutku" naznačuje, že zármutek zůstává stejně velký, ale život člověka kolem něj roste. Jako poradci pro pozůstalé se tento model ukázal jako velmi užitečný u lidí, které jsem podporoval. Především díky odstranění očekávání, že musí dojít k "uzavření". Mnoho lidí se toho pochopitelně obává. Je důležité si uvědomit, že ačkoli klinický výzkum rozšířil naše znalosti o charakteristických příznacích, rizikových faktorech a psychologických procesech (což přispělo k vhodnější podpoře pozůstalých), neexistuje žádný odůvodněný model nebo přístup k zármutku, který by vyhovoval všem. Pocit osamělosti uvádějí téměř všichni klienti, se kterými jsem pracovala. Mají sice kolem sebe rodinu a přátele, ale jsou sami se svými myšlenkami a zármutkem. Lidé se vyhýbají přihlášení, protože nevědí, co říct. Nebo zpočátku nabízejí podporu a pak se od ní distancují a nechávají lidi se zármutkem samotné. Může to být další ztráta, kdy se z lidí, které nejméně čekáte, stanou cizí lidé. Poslouchejte, nesuďte "Je to, co cítím, normální?" je otázka, kterou dostávám často, a odpověď zní: "Ano." Fyzické a emocionální příznaky smutku mohou být děsivé a zdrcující. Mohou být tak vyhrocené, že jsou lidé přesvědčeni, že mají vážný kognitivní nebo zdravotní problém. Zjistil jsem, že normalizace reakcí lidí a ujištění, že zármutek se může projevovat mnoha způsoby, může pomoci zmírnit další obavy, které na lidi doléhají. "Sdílet s druhým člověkem něco velmi osobního, co není přijato a pochopeno, je velmi deprimující a osamělá zkušenost. Vím, že když se snažím sdílet nějaký pocitový aspekt sebe sama, který je soukromý, vzácný a nejistý, a toto sdělení se setká s hodnocením (odsouzením), ujišťováním a překrucováním mého významu, moje velmi silná reakce je: "Ach, k čemu to je!". V takové chvíli člověk pozná, co je to být sám." Způsob bytí, Carl Rogers (1980) Tento citát se často používá při školeních podpory pozůstalých, protože pomáhá lidem pochopit důležitost respektu, empatie a potvrzení při poskytování podpory. Nemusíte znát odpovědi, nemusíte nic "napravovat", ten člověk nemusí chtít znát váš názor. "Toxická pozitivita" také není užitečná. Mnohem lepší je pravidelně se hlásit, věnovat čas přítomnosti a empaticky naslouchat bez odsuzování.