Mně se to samozřejmě nikdy nestalo – jen jsem slyšel, že se to stalo jiným lidem. Přiznám se jen, že miluji ubrousky na čočky – ty úžasné čtverečky papíru napuštěné alkoholem, které brýle vyčistí jako mávnutím kouzelného proutku!
Když jedete autem a čelní sklo se vám zamlží, zapnete odmlžovač, otřete si čelní sklo rukou a dokonce zajedete ke krajnici a počkáte, až se odmlží. Víte, že je nebezpečné řídit, pokud nevidíte, co se děje kolem vás, protože byste nemuseli mít dost času na to, abyste v potenciálně nebezpečné situaci zareagovali.
Transparentnost na domácí půdě
Ve vztahu mezi dvěma lidmi je nesmírně důležitá transparentnost. Takový vztah prostě nemůže vzkvétat, pokud každý z nich žije v bublině tajemství a neprůhlednosti. Zpočátku to může fungovat dobře, ale nebude se mu dařit – a nakonec ani nepřežije.
Ačkoli je pro dítě normální a přirozené, že někdy lže, učíme je, že je důležité být k rodičům upřímný v zájmu jejich vlastní bezpečnosti a blaha.
Na druhou stranu rodiče, kteří svým dětem otevřeně lžou, dávají najevo, že jejich slovům nelze věřit. To má negativní dopad na vyvíjející se pohled dítěte na svět – a vyvolává to v něm pocit nejistoty.
Ne vždy je moudré nebo vhodné říkat dítěti všechno. Může být příliš malé na to, aby plně pochopilo, a nemusí mít ještě potřebné dovednosti pro zvládání situace. Tehdy je třeba být transparentní a poskytovat informace přiměřené věku, ale nezatěžovat je podrobnostmi, které neumí zpracovat.
„Transparentnost neznamená sdílet každý detail. Transparentnost znamená poskytovat souvislosti pro rozhodnutí, která děláme.“ Simon Sinek
Co se děje v práci?
S triangulací se setkáváme i na pracovišti. Dva lidé se nepohodnou a místo toho, aby si to vyříkali přímo a upřímně, jeden z nich do situace zatáhne třetího, nezúčastněného člověka, který není prostředníkem nebo pomocníkem, ale stojí na straně toho, kdo ho do toho zatáhl. V této toxické směsici se často objevují slova upřímnost a transparentnost. „V zájmu upřímnosti… “ nebo „Abychom byli zcela transparentní…“. “ Je to příklad toho, jak se z dobrých slov dělají špatná.
Také jsem viděl, že „transparentnost“ se používá jako nástroj pomsty. „V zájmu transparentnosti řeknu všem přítomným na schůzi, že… „, i když to všichni na schůzi nemají co vědět a nemají moc s danou situací cokoli udělat.
Je to pasivně-agresivní způsob, jak „hodit člověka pod autobus“, a není o nic méně nepříjemný než přímá agresivita. Musí být jasné, že se nejedná o transparentnost – je to brutalita se slovy. Projevuje se tím také nedostatek soudnosti a citové vyspělosti.
Jak je to se soukromím?
V práci musíme být ve všech situacích co nejtransparentnější. To však neznamená, že musíme lidem vždy sdělit každý detail – zejména pokud se to týká práva lidí na soukromí.
Transparentnost spočívá v tom, že můj vedoucí deleguje část mé práce na kolegy a oznámí jim, že budu mít tři týdny dovolenou kvůli nečekaným zdravotním problémům.
Porušením mého práva na soukromí je delegování části mé práce na kolegy a sdělení, že budu mít tři týdny dovolenou, protože mám těžkou depresi a potýkám se s myšlenkami na sebevraždu.
V prvním případě můj nadřízený všem řekl, co mají vědět a proč delegoval některé mé úkoly. Byl dostatečně transparentní. Ve druhém příkladu jim řekl víc, než potřebovali vědět, a potenciálně mi tím vytvořil obtížnou situaci, když jsem se vrátil do práce.
Nebezpečí neprůhlednosti
Nedávno jsem si přečetl o několika velkých ropných skvrnách, jako byla například skvrna Exxon Valdez v březnu 1989 v Prince William Sound na Aljašce nebo havárie Deepwater Horizon, ke které došlo v dubnu 2010 v Mexickém zálivu, a o jejich příčinách.
Ze čtení o soudních případech mě bolela hlava: v každém případu se tolikrát přenášela vina a probíhalo tolik soudních procesů a odvolání, že se z toho stal jeden velký nepřehledný zmatek. Ano, nepřehledný, to je ono! Bylo jen velmi málo transparentní, co se dělo uvnitř organizací, jejichž jednání bylo za tyto velké katastrofy zodpovědné.
Existuje mnoho příkladů toho, že nedostatek transparentnosti ve velkých organizacích vede k vážným důsledkům pro zdraví a pohodu lidí, jako je například vodní krize ve Flintu. Lidé, kteří měli moc věci změnit, zpočátku neviděli, co se děje. A když viděli, rozhodli se být záměrně slepí – protože mohli.
A právě v tom spočívá nebezpečí: nedostatečná transparentnost znamená, že na problém není vrháno dostatečné světlo, aby bylo jasné, co se děje a jaké jsou možné důsledky. Proto si čistíme brýle a odmlžujeme přední skla: abychom přesně viděli, co se děje a jaké by měly být naše další kroky.
