Tato havárie nám znovu ukázala, že dobývání vesmíru nebude tak úplně jednoduchým úkolem. Dne 28. ledna roku 1986 měla katastrofa raketoplánu Challenger významný dopad i na svět ekonomiky a obchodu. Tato tragédie vedla k dočasnému pozastavení amerického programu raketoplánů a měla dopad na smlouvy NASA s různými leteckými společnostmi. Událost rozhodně zpomalila mezinárodní závod v odhalování tajemství vesmíru. Při bližším pohledu do průřezu historií ale uvidíme, že toho na dnešní den připadá ještě o mnoho více: 98 – Římský senát jmenuje nastupujícím císařem Traiana. 814 – Karla Velikého, prvního římského císaře, nastupuje na trůn jeho syn Ludvík I. Pobožný jako vládce franské říše. 1061 – Novým českým knížetem se stal Vratislav II. Rozdělil Moravu na dvě knížectví: severovýchodní s Olomoucí svěřil svému bratrovi Otovi, jihozápadní s Brnem a Znojmem svému bratru Konrádovi. 1077 – Během bojů o investituru musel Jindřich IV. předstoupit před papeže Řehoře VII. jako kajícník. To přispělo ke zrušení jeho exkomunikace. 1810 - Byl zatčen Andreas Hofer, roku 1809 vůdce tyrolského povstání proti Napoleonovi I. a bavorské okupaci. 1820 – Fabian Gottlieb von Bellingshausen objevil Antarktidu. 1900 – Byl založen Klub za starou Prahu. 1932 – Japonská okupace Šanghaje. 1998 – V Sofii byl do provozu uveden první úsek metra. 1998 – Japonská skupina Morning Musume vydala debutový singl Morning Coffee. A nyní se už jako obvykle přesuneme do světa byznysu a ekonomiky: 1922 — Christian Kent Nelson z města Onawa ve státě Iowa si nechal patentovat první zmrzlinu v čokoládě Eskimo Pie. 1998 — byla oznámena rozsáhlá fúze společností Citicorp a Travelers Group, čímž vznikl konglomerát finančních služeb Citigroup Inc. Tato fúze byla jednou z největších v historii a měla zásadní dopad na bankovní a finanční průmysl. 2015 – společnost Microsoft představila Windows 10, nejnovější verzi svého operačního systému. Pro technologického giganta to byla významná událost, neboť znamenala posun k jednotnější platformě pro různá zařízení, včetně počítačů, tabletů a chytrých telefonů. Katastrofa kosmické lodi Challenger a její dopad nejen pro NASA Katastrofa raketoplánu Challenger — exploze, která nastala už krátce po startu z mysu Canaveral na Floridě 28. ledna 1986. Katastrofa si vyžádala životy sedmi astronautů. Hlavním cílem mise raketoplánu 51-L bylo vypuštění druhé družice pro sledování a přenos dat (TDRS-B). Vynesl také malou družici Spartan Halley, která měla být uvolněna Challengerem a vyzvednuta o dva dny později po pozorování Halleyovy komety během jejího největšího přiblížení až ke Slunci. Největšího zviditelnění mezi posádkou se dostalo učitelce ve vesmíru Christě McAuliffeové z Concordu ve státě New Hampshire, která zvítězila v celostátním výběru zahájeném v roce 1984. McAuliffeová měla z oběžné dráhy vést nejméně dvě vyučovací hodiny a poté strávit následujících devět měsíců přednášením studentům po celých Spojených státech. Cílem bylo zdůraznit význam učitelů a vzbudit zájem studentů o povolání v oblasti špičkových technologií. Dalšími členy posádky byli velitel Francis (Dick) Scobee, pilot Michael Smith, specialisté mise Ellison Onizuka, Judith Resniková a Ronald McNair a inženýr společnosti Hughes Aircraft Gregory Jarvis. Mise se hned na začátku potýkala s problémy, protože start byl o několik dní odložen, mimo jiné kvůli zpoždění při návratu předchozího raketoplánu 61-C (Columbia) na zem. V noci před startem se centrální Floridou prohnala silná studená vlna, která na startovací rampě vytvořila silný led. V den startu, 28. ledna, byl start odložen na 11:38 hodin. Vše se zdálo být v pořádku až do doby, kdy vozidlo vystoupilo z "Max-Q", období největšího aerodynamického tlaku. Řídicí středisko mise sdělilo Scobiemu: "Challengere, vyraz s plynem nahoru," a o několik sekund později vozidlo zmizelo při explozi pouhých 73 sekund po startu, ve výšce 14 000 metrů (46 000 stop). Záznamy zachráněné z trosek ukázaly, že v okamžiku před rozpadem Smith řekl "Uh-oh", ale nic jiného nebylo slyšet. Více než hodinu po výbuchu padaly do Atlantického oceánu trosky; pátrání neodhalilo žádné stopy po posádce. Incident okamžitě uzemnil program raketoplánů. Následovalo intenzivní vyšetřování Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) a komise jmenované americkým prezidentem Ronaldem Reaganem, které předsedal bývalý ministr zahraničí William Rogers. Dalšími členy komise byli astronauti Neil Armstrong a Sally Rideová, zkušební pilot Chuck Yeager a fyzik Richard Feynman. Vznikl děsivý vzorec předpokladů, že vozidlo může přežít drobné nehody a být posunuto ještě dál. Nešťastný start vynesl do popředí potíže, s nimiž se NASA potýkala po mnoho let, kdy se snažila dosáhnout příliš mnoho s příliš málo penězi. Bezprostřední příčina nehody byla tušena během několika dní a plně zjištěna během několika týdnů. Silný mráz snížil pružnost dvou pryžových těsnicích kroužků, které utěsňovaly spoj mezi dvěma spodními segmenty pravého raketového nosiče na tuhé palivo. (Feynman při slyšení před komisí přesvědčivě demonstroval ztrátu pružnosti O-kroužku ponořením O-kroužku do sklenice s ledovou vodou.) Za normálních okolností, když se zažehly tři hlavní motory raketoplánu, tlačily celé vozidlo dopředu a urychlovací motory se zažehly, když se vozidlo vrátilo zpět do středu. Ráno v den nehody došlo k efektu zvanému "rotace kloubů", který zabránil opětovnému utěsnění kroužků a otevřel cestu pro únik horkých výfukových plynů z vnitřku boosteru. Na vzdálenější straně boosteru se objevily chuchvalce černého kouře v místě, které není pro většinu kamer viditelné. Jak vozidlo stoupalo, netěsnost se rozšiřovala a po 59 sekundách z otvoru vyšlehl 2,4metrový proud plamene. Ten se zvětšil na 12 metrů a postupně narušil jednu ze tří vzpěr, které upevňovaly základnu nosné rakety k velké vnější nádrži s kapalným vodíkem a kapalným kyslíkem pro motory na oběžné dráze. Současně se tah v urychlovači mírně zpožďoval, i když v rámci možností, a systémy řízení trysek se to snažily kompenzovat. Když se vzpěra zlomila, základna boosteru se vychýlila směrem ven, čímž protlačila svůj nos skrz horní část vnější palivové nádrže a způsobila zhroucení a explozi celé nádrže. Prostřednictvím pozemních sledovacích kamer to bylo vidět jako krátký plamen šlehající ze skrytého místa na pravé straně vozidla několik sekund předtím, než vše zmizelo v ohnivé kouli. I kdyby byl dým viditelný při startu, nebyla by naděje na únik posádky, protože raketoplán na oběžné dráze nemohl přežít vysokorychlostní oddělení od nádrže až do posledních sekund dvouminutového hoření urychlovacích motorů Pozůstatky posádky Challengeru jsou přenášeny do letadla na přistávací ploše raketoplánů ve vesmírném středisku Johna F. Kennedyho na Merritt Islandu na Floridě, aby byly převezeny na leteckou základnu Dover v Delaware v roce 1986.Challenger se při výbuchu rozpadl, ale přední část s kabinou posádky byla oddělena v jednom kuse; pokračovala v letu vzhůru spolu s dalšími troskami, včetně křídel a stále hořících motorů, a poté se zřítila do oceánu. Předpokládalo se, že posádka počáteční rozpad přežila, ale ztráta tlaku v kabině ji během několika sekund přivedla do bezvědomí, protože neměla na sobě přetlakové obleky. Smrt pravděpodobně nastala v důsledku nedostatku kyslíku několik minut před nárazem. Urychlovací motory rovněž přežily ohnivou kouli a samy se narovnaly, aby mohly pokračovat v letu, což bylo něco naprosto neočekávaného. Důstojníci zodpovědní za bezpečnost na střelnici nakonec o 30 sekund později odpálili jejich nálože, aby zabránili jejich přeletu nad zemí. Po nehodě NASA okamžitě zahájila práce na přepracované konstrukci pevného nosiče pro budoucí starty. Byla zorganizována intenzivní záchranná operace s cílem vyzvednout co nejvíce trosek a těl posádky. Úkol byl komplikován silou výbuchu a výškou, ve které k němu došlo, stejně jako oddělenými drahami, kterými se ubíraly pomocné motory Zpráva Rogersovy komise, která byla 6. června předána prezidentovi, vinila NASA jako celek, zejména její Marshallovo středisko vesmírných letů v Huntsvillu v Alabamě a dodavatele Morton Thiokol, Inc. v Ogdenu v Utahu, ze špatného inženýrství a řízení. Marshall byl zodpovědný za raketoplánové boostery, motory a nádrže, zatímco Morton Thiokol vyráběl boostery a montoval je v Kennedyho vesmírném středisku na mysu Canaveral na Floridě. Rogersova komise vyslechla znepokojivé svědectví řady inženýrů, kteří nejméně dva roky vyjadřovali obavy o spolehlivost těsnění a kteří noc před startem raketoplánu 51-L varovali své nadřízené před možnou poruchou. Jedním z nejdůraznějších doporučení Rogersovy komise bylo prohloubit komunikační propast mezi manažery raketoplánů a pracujícími inženýry. V reakci na tuto implicitní kritiku, že její opatření pro kontrolu kvality polevila, přidala NASA několik dalších kontrolních bodů v byrokracii raketoplánů, včetně nové bezpečnostní kanceláře NASA a poradního panelu pro bezpečnost raketoplánů, aby zabránila opakování tak "chybného" rozhodnutí o startu. Kromě těchto interních náprav v NASA se však Rogersova komise zabývala zásadnějším problémem. Komise uvedla, že ve snaze NASA zefektivnit provoz raketoplánů při plnění deklarovaného cíle uskutečnit 24 letů ročně agentura jednoduše příliš tlačila na pilu. Program raketoplánů neměl ani personál, ani náhradní díly, aby mohl udržet tak ambiciózní počet letů, aniž by zatížil své fyzické zdroje nebo přetížil své techniky. Tento rozsudek se dotkl jádra způsobu, jakým byl národní kosmický program v éře raketoplánů veden. Nehoda Challengeru totiž pouze zaměřila pozornost na hlubší problémy, které existovaly již 15 let. Od doby, kdy byl raketoplán v roce 1972 schválen prezidentem Richardem Nixonem, byl koncipován jako "všestranný" dopravní prostředek pro přepravu všech druhů kosmického nákladu, od komerčních a vědeckých družic přes vojenské kosmické lodě až po sondy směřující k vnějším planetám. V důsledku toho byla v éře raketoplánů postupně vyřazena flotila konvenčních "postradatelných" raket NASA, jako jsou Delty a Atlasy, které se používaly především k dosažení polárních oběžných drah, na něž raketoplán z mysu Canaveral nedosáhl. Přestože toto spoléhání se na raketoplány bylo oficiálně deklarovanou národní kosmickou politikou, ministerstvo obrany začalo od výhradního spoléhání se na raketoplány ustupovat ještě před nehodou Challengeru. V obavách, že zpoždění startů raketoplánů ohrozí zajištěný přístup do vesmíru pro vysoce prioritní družice národní bezpečnosti, zahájilo letectvo v roce 1985 program nákupu moderních raket Titan jako "doplňkových vynášených nosičů" pro vlastní potřebu. Po nehodě raketoplánu Challenger se ozvaly další, méně vlivné skupiny, které vyjádřily svou dlouhodobou nespokojenost s výhradní závislostí na raketoplánu, pokud jde o jejich přístup do vesmíru. Mezi těmi, kdo volali po "smíšené flotile" raketoplánů a vynášených nosných raket, byli vědci, jejichž mise se nyní potýkaly s velkými zpožděními, protože raketoplán se stal jediným existujícím prostředkem pro vynášení jejich kosmických lodí. V červenci, kdy NASA oznámila, že raketoplán bude připraven k dalším letům až v roce 1988, Kongres ani Bílý dům stále nerozhodly, zda bude postaven další orbitální letoun, který by nahradil Challenger. Zastánci tvrdili, že pro potřeby startů v devadesátých letech, k nimž bude patřit i výstavba mezinárodní vesmírné stanice NASA, stálého zařízení na oběžné dráze Země, bude zapotřebí dalšího dopravního prostředku - možná i dvou dalších. V polovině srpna prezident Ronald Reagan oznámil, že stavba náhradního raketoplánu (později pojmenovaného Endeavour) bude zahájena okamžitě. Po obnovení provozu raketoplánu by však již nešlo o vynášení družic pro platící zákazníky, ale raketoplán by se věnoval téměř výhradně obranným a vědeckým nákladům. Reaganova administrativa si již dlouho kladla za cíl stimulovat soukromý průmysl kosmických nosičů a nyní, po odstranění silně dotovaného konkurenta z trhu, se během týdne přihlásily tři různé společnosti a oznámily plány na provoz komerčních verzí nosičů Delta, Titan a Atlas/Centaur.