Na konci května proběhla na ostrově Yap ve Federativních státech Mikronésie slavnostní ceremonie zahájení projektu obnovy letiště Woleai. Tento projekt, financovaný Čínou, se stal jedním z mnoha viditelných příkladů rostoucího čínského vlivu v oblasti, kterou Spojené státy historicky považují za své výsostné geopolitické zázemí. Stejně jako v minulosti využívalo Japonsko ostrovní státy jako základny pro projekci moci, dnes se o totéž snaží Peking – avšak v jiné formě a s jinými prostředky. Region od Palau přes Mikronésii až po Marshallovy ostrovy nabývá na důležitosti nejen z hlediska geostrategické polohy, ale i kvůli historickým vazbám na Spojené státy. Po druhé světové válce přešly tyto ostrovy pod americkou správu a později se staly takzvanými Volně sdruženými státy (FAS). Tato dohoda umožňuje jejich občanům žít a pracovat v USA, a zároveň poskytuje Američanům právo na vojenské základny v regionu i veto v otázkách obrany. Přestože tyto státy zůstávají formálně spjaty s Washingtonem, Čína postupně posiluje svůj vliv prostřednictvím investic, infrastrukturních projektů a ekonomické diplomacie. Například v Mikronésii byla nedávno slavnostně otevřena nová budova národního kongresu – projekt plně financovaný Pekingem. Stejně tak Čína financuje rekonstrukci letiště Woleai, jehož původní infrastruktura pochází ještě z doby japonské okupace. Situace je však složitější v případech, kdy ostrovní státy udržují diplomatické vztahy s Tchaj-wanem. To platí zejména pro Palau a Marshallovy ostrovy. Čína zde proto volí jiný přístup – například masivní příliv čínských turistů, který měl podle palauského prezidenta Surangela Whippse až nátlakový charakter. Whipps obvinil Peking ze zneužívání turistického průmyslu jako nástroje k dosažení diplomatického uznání. Lekce ze Šalamounových ostrovů a rostoucí tlak na USA Čínská strategie má svůj model: Šalamounovy ostrovy, které v roce 2022 podepsaly s Čínou bezpečnostní dohodu. Ta zahrnuje přestavbu hlavního přístavu a školení místní policie. Podle analytičky Cleo Paskal z think tanku FDD se podobný proces nyní rozbíhá i ve zmíněných třech státech na severu Tichomoří. Paskal upozorňuje, že pokud Spojené státy nezasáhnou, mohou přijít o klíčové geopolitické postavení v oblasti. A právě zde se ukazuje jeden z největších problémů současné americké zahraniční politiky: nedostatek ekonomické diplomacie. Zatímco v minulosti měly USA v oblasti silné ekonomické zázemí, po konci studené války vliv této složky zeslábl. Dnes je čím dál zřejmější, že ekonomika musí opět sloužit jako nástroj zahraničněpolitických cílů, jak to formulovali ekonomové z Rabobank. Čína v tomto ohledu Spojené státy už dávno předběhla – a to nejen investicemi, ale i schopností rychle reagovat na potřeby místních komunit. Čínské metody: od klinik po kriminální sítě Na první pohled může čínská přítomnost působit nenápadně. Například v Tonze stojí naproti vojenskému velitelství čínská lékařská klinika. Jak upozorňuje Paskal, zařízení může sloužit jak k lékařské pomoci, tak i jako nástroj pro sběr informací. Podobná dvojznačnost je typická pro většinu čínských projektů v regionu. Další část čínské strategie podle ní zahrnuje kriminální sítě. Čínské zločinecké skupiny v oblasti operují s relativní volností – pašují, uplácejí, vydírají – a zároveň si budují pozice, které mohou být v případě potřeby využity Pekingem. Tato tvrzení podporuje i bývalý prezident Mikronésie David Panuelo, který popsal čínskou strategii jako kombinaci „úplatkářství, psychologické války a vydírání“. Čína však podobná obvinění opakovaně odmítá. Navzdory těmto kontroverzím zůstává Čína druhým největším poskytovatelem rozvojové pomoci v regionu, hned po Austrálii, a před Spojenými státy. Podle Lowyho institutu se čínské výdaje přesunuly od velkých stavebních projektů ke konkrétním darům, jako jsou vozidla, školní granty nebo zemědělské vybavení. Tyto menší, cílené investice pomáhají upevnit důvěru místních komunit. Tichomoří jako předvoj čínského námořního posunu Region má rostoucí význam i z vojenského hlediska. V únoru Čína provedla vojenská cvičení v Tasmanově moři mezi Austrálií a Novým Zélandem. V červnu se její stíhací letoun dostal do kontaktu s japonským letadlem ve Filipínském moři, tedy mimo první ostrovní řetězec. V Jihočínském moři už Peking dlouhodobě využívá takzvanou salámovou taktiku – tedy sérii malých kroků, které sice jednotlivě nevzbuzují výrazný odpor, ale v souhrnu mění mocenskou rovnováhu. Na rozdíl od této postupné metody však v Tichomoří Čína jedná mnohem razantněji. Jak to trefně shrnuje Cleo Paskal: „Oni nesekají salám – oni jedí celý talíř uzenin.“ V malých tichomořských státech, kde často chybí robustní byrokratické struktury, se takové strategie snadno uplatňují. A výsledkem může být proměna geopolitického uspořádání, na které Spojené státy nejsou připravené adekvátně reagovat.