Výroba surové oceli v České republice se v prvním pololetí letošního roku meziročně zvýšila o dvě procenta a dosáhla objemu 1,3 milionu tun. Zároveň vzrostla i domácí spotřeba, která se zvýšila přibližně o 300 tisíc tun a dosáhla 3,2 milionu tun. Tento růst signalizuje mírné oživení, přestože odvětví stále čelí složitým podmínkám. Produkce ocelových výrobků vzrostla v průměru o tři procenta. Import se meziročně zvýšil o 460 tisíc tun na 3,85 milionu tun a export posílil o 200 tisíc tun na 1,8 milionu tun. <!-- DIP popup--> Největší objem představuje v Česku válcovaný materiál, jehož produkce stoupla o 65 tisíc tun a dosáhla 1,45 milionu tun. Nejvýraznější růst zaznamenala výroba ocelových trubek, která meziročně vyskočila o 38 procent. Vyrobeno bylo 167 tisíc tun, což představuje nárůst o 46 tisíc tun. Zvýšila se i výroba dalších segmentů, například dlouhých a plochých ocelových výrobků, válcového drátu, tyčové oceli, kolejnic nebo tlustého plechu. Trh s ocelí v dlouhodobé stagnaci Navzdory mírnému růstu produkce zůstává situace v odvětví složitá. Podle Ocelářské unie už třetí rok v řadě trhy spíše stagnují nebo klesají. Poptávka po oceli zůstává nízká, a to i přes dílčí oživení ve výrobě. Na celkovou situaci má negativní dopad především vysoká cena energií, přetrvávající geopolitická nejistota a tlak na nákladné investice do ekologičtější výroby, které se často ukazují jako nerentabilní. Oceláři zdůrazňují, že současný nárůst výroby je dán především nízkou srovnávací základnou z minulého roku, kdy se produkce po několika letech propadu dostala na historické minimum. Současná čísla jsou proto sice meziročně vyšší, avšak stále výrazně zaostávají za hodnotami z předchozích let. Evropská regulace a tlak na dekarbonizaci Dalším zásadním faktorem, který se promítá do situace českého i evropského ocelářství, jsou cíle Evropské unie v oblasti dekarbonizace. Evropská komise prosazuje strategické plány ke snižování uhlíkové stopy, což má vést k ekologičtější výrobě. Ocelářská unie však tato opatření kritizuje. Podle ní v současnosti chybí podmínky pro uskutečnění projektů v oblasti nízkoemisní výroby. Zaváděná nařízení by podle jejího názoru mohla dokonce vést k ohrožení samotné existence evropského ocelářství, pokud nebude vytvořeno stabilní prostředí pro dlouhodobé investice. Přitom je zřejmé, že bez podpory a realistických plánů nelze přechod k nízkoemisní výrobě uskutečnit. Průmysl je totiž energeticky i technologicky náročný, a vyžaduje proto vysoké vstupní investice, které se v prostředí nízké poptávky obtížně vracejí. Dlouhodobý vývoj a veřejné vnímání Statistiky z posledních let ukazují, že české hutě prošly obdobím výrazného útlumu. V roce 2024 bylo v ČR vyrobeno 2,4 milionu tun surové oceli, což představovalo druhý nejnižší objem v historii. Oproti roku 2023 výroba klesla o čtvrtinu. Spotřeba se přitom držela na podobně nízkých hodnotách a dosáhla nejnižší úrovně od finanční krize v roce 2009. Poklesl i objem exportu, což dále oslabilo celkový výkon odvětví. V letošním prvním čtvrtletí však bylo zaznamenáno určité zlepšení. Produkce vzrostla o více než čtyři procenta a dosáhla 670 tisíc tun. Spotřeba se zvýšila o 20 tisíc tun na 1,39 milionu tun. Růst vykázal i zahraniční obchod – export stoupl o 9,3 procenta a import o 9,5 procenta. Význam průmyslu a ocelářství vnímá i česká veřejnost. Podle průzkumu agentury STEM/MARK panuje shoda napříč společností, že stát by měl tento sektor podporovat. Ocelářství čelí náročným podmínkám v podobě mezinárodní konkurence, přísné regulace EU a požadavků vyplývajících z Green Dealu. Podpora průmyslu je proto vnímána jako klíčová pro udržení konkurenceschopnosti a zaměstnanosti v regionu.