24hodin denně. Jak se této pasti nové doby vyhnout a vytvořit návyk?

Víme, že tyto činnosti by nám zlepšily náladu, ale život nás zaměstnává. Výsledkem je, že nakonec děláme tyto věci, které bychom si přáli dělat často, jen jednou nebo dvakrát týdně.

Bohužel, jednou nebo dvakrát týdně nám může připadat, že je to minimum, protože standardní způsob myšlení je vnímat náš život ve dnech. Pokud něco děláte jednou týdně, pak šest ze sedmi dnů jste to neudělali. Většinu večerů pak chodíte spát s pocitem, že jste nedosáhli svých cílů. Snižujete hodnotu toho, co jste udělali, a je až příliš snadné cítit se poražený.

JEDNODUCHÝ ZPŮSOB, JAK SI OSVOJIT NÁVYK

Neexistuje však žádný důvod, proč bychom museli spadnout do této čtyřiadvacetihodinové pasti. Pokud si osvojíme myšlení „třikrát týdně je zvyk„, začneme se na čas dívat komplexněji a na svůj život soucitněji a vytvoříme si návyk. Přiznáme si zásluhy za to, co děláme, a budeme hledat drobné způsoby, jak je rozšířit, ale bez tlaku, že to musíme dělat každý den. „Třikrát týdně je zvyk“ nám dává dosažitelný cíl pro rozvoj vytoužené identity.

Řekněme, že chcete jíst pravidelně v rodině. Ale vzhledem k aktivitám dětí a pracovnímu rozvrhu rodičů je pravděpodobné, že od pondělí do pátku nebudete v 18 hodin rozbalovat dušenou pečeni. Pak ale chvíli pozorujete svůj život a zjistíte, že vaše rodina většinou večeří společně v neděli. To je jedno razítko na vaší kartě.

Teď už jen stačí najít několik dalších pravidelných časů jídla během týdne – možná můžete zavést novou tradici úterních ranních snídaní a pátečního večera s pizzou. Jen tak se z vás stane rodina, která jí společně.

Nebo možná máte představu, že si budete se svým potomstvem nahlas číst knihy v kapitolách. Čas na spaní je však často chaotický nebo pracujete dlouho do noci či cestujete na začátku týdne. Ale vidíte, že čtvrteční a páteční večery jsou zpravidla volné. Toto šťastné zjištění vás pošle na lov dalších literárních míst. Možná byste si mohli v sobotu ráno přečíst kapitolu u snídaně. Teď zvládáte tři kapitoly týdně a jednu knihu měsíčně. Jste člověk, který čte dlouhé knihy se svými dětmi. Tuto nadějnou identitu si můžete osvojit i při všem ostatním, co máte na práci.

OPUSTIT DĚLÁNÍ VĚCÍ V IDEÁLNÍ ČAS

Pokud si chcete udělat čas na něco, na čem vám záleží, musíte přestat každý den hledat ideální čas. Jen málo lidí dělá každý den něco ve stejnou dobu. Dokonce i lidé, kteří tvrdí, že mají „denní“ rutinu, ji často nemají. Svou „každodenní“ rutinu dělají od pondělí do pátku, což je pouze pět dní v týdnu.

Podívejte se trochu blíže a zjistíte, že pátek se často do kategorie „rutina“ nedostane. To znamená, že jsme na čtyřech místech v týdnu. Pokud člověk vynechá svátky, dovolenou nebo dny nemoci, je dlouhodobý průměr pravděpodobně blíže třem dnům v týdnu než sedmi. Přijde mi zajímavé, že lidé, kteří obecně dělají věci v pondělí, úterý, středu a čtvrtek, to často považují za „každodenní“ zvyk, zatímco lidé, kteří dělají věci v pátek, sobotu a neděli, ne. Nejsem si jistý, kde se bere ten pocit, že všední dny se počítají, ale víkendy ne, ale na jedné kombinaci dnů není nic ctnostnějšího než na jiné.

Každopádně dokonalé nemusí být nepřítelem dobrého. To je nejzřejmější důvod, proč toto pravidlo učím. Ale hlubší myšlenka je stejně důležitá. Čtyřiadvacetihodinová past je zodpovědná za mnoho příběhů o falešné volbě, které omezují lidské životy. Přemýšlení „třikrát týdně je zvyk“ a uvědomění si, že týden má 168 hodin, je jednoduchý posun, který změní naše myšlení z nedostatku na hojnost. Pokud má například týden 168 hodin, rychle zjistíte, že práce na „plný úvazek“ nezabere ani zdaleka celé množství vašeho času. Pokud pracujete 40 hodin týdně a spíte osm hodin denně (56 hodin týdně), zbývá vám 72 hodin na ostatní věci. To je téměř dvakrát více času, než kolik pracujete.

Obvyklý narativ, který staví práci na plný úvazek proti rodině, fyzickému zdraví nebo zapojení do společnosti, musí nyní tvrdit, že je nemožné si v 72 hodinách najít čas na rodinná dobrodružství plus několik třicetiminutových intervalů na cvičení a také na dvě až tři hodiny dobrovolnictví. Na základě studia časových záznamů lidí bych se vsadil, že si na tyto věci můžete najít čas za 62 hodin (při práci 50 hodin týdně) nebo dokonce za 52 hodin (při práci 60 hodin týdně – což je zhruba maximální trvalý průměr, který časové záznamy ukazují, a to i u lidí s intenzivním zaměstnáním).

Při 168hodinovém myšlení se víkendy stávají důležitou částí týdne. Sleduji svůj čas v týdenních tabulkách, které začínají v pondělí v 5:00. Pokud týden začíná v pondělí v 5:00, střed týdne se ukáže být ve čtvrtek v 17:00. Víkendy jsou pro mě časově náročné. Ačkoli se může zdát, že ve čtvrtek v 17 hodin je konec týdne, po tomto středním bodě je stejně času jako před ním. (A ano, chápu, že ještě nějakou část této druhé poloviny týdne strávíme spánkem. Ale když si s ohledem na to projdete čísla, ukáže se, že polovina bdělé doby je ve čtvrtek brzy odpoledne. Není to ani zdaleka středa, kterou lidé obvykle považují za střed týdne).

Týden samozřejmě není nekonečný časový úsek. Ale je to hodně času. Když si uvědomíme, že třikrát týdně je zvyk, přistupujeme ke svým 168 hodinám s pocitem možnosti. Pokud si přejeme přidat do svého života něco smysluplného, čas na to pravděpodobně máme. Možná budeme překvapeni, kolik času můžeme objevit, když jen trochu změníme věci tak, aby se stalo to, co je důležité.