Evropská unie fakticky vyměnila závislost na Rusku za závislost na USA, přičemž 59 % importu LNG do EU nyní pochází právě ze Spojených států.
V Nizozemsku sílí odborná diskuze o nutnosti zachovat infrastrukturu plynového pole Groningen jako strategickou zálohu pro zajištění odolnosti v případě krize.
Obnovený zájem o Groningen signalizuje, že strategie založená na outsourcování energetické bezpečnosti a spoléhání se na globální trhy se v současném geopolitickém kontextu ukazuje jako neudržitelná.
V současné době si Evropa s oblibou vypráví velmi uklidňující příběh. Hlavním motivem tohoto narativu je přesvědčení, že šok z přerušení dodávek ruského plynu byl úspěšně vstřebán, zásobníky jsou plné a ceny zůstávají na zvládnutelné úrovni. Politici zároveň neustále opakují, že diverzifikace zdrojů přinesla kýženou „energetickou nezávislost“. Sebejisté opakování těchto frází z nich však nedělá pravdu. Za politickými slogany se ukazuje, že evropská strategie pro zemní plyn stojí na stále vratších základech. Aktuálně se objevuje nový, jasný signál, o kterém se zatím v mezinárodních ani národních médiích příliš nemluví. Nepřichází od Putina ani od Trumpa, ale z Haagu. Rostoucí počet nizozemských politiků a expertů se totiž začíná znovu zaměřovat na plynové pole Groningen, čímž se otevírá dříve tabuizované téma.
Návrat ke strategickým rezervám
Současná, zatím převážně tichá diskuze se soustředí na otázku, zda by Nizozemsko nemělo zachovat infrastrukturu plynového pole Groningen v neporušeném stavu jako strategickou zálohu pro případ krize. To by Evropě poskytlo kritickou možnost odolnosti v době geopolitických nejistot. Pozice Groningenu byla dlouho nepochopena; nikdy nešlo jen o obyčejné ložisko. Bylo to největší pevninské naleziště na kontinentu, které hrálo klíčovou roli jako stabilizační kotva pro dodávky v severozápadní Evropě. Ačkoliv politické rozhodnutí o uzavření pole bylo vyvoláno legitimními obavami ze zemětřesení a společenským tlakem, mnozí experti nyní uznávají, že energetickou bezpečnost nelze zcela outsourcovat na globální trhy, spojence či ideologii.
Realita nové závislosti
Obnovení debaty o Groningenu a jeho roli odhaluje ústřední rozpor evropské plynárenské politiky po roce 2022. Brusel sice léta hovoří o nezávislosti a autonomii, ale realita v terénu ukazuje, že Evropa pouze vyměnila jednu závislost za druhou. Po desetiletích spoléhání na plynovody, které poutaly Evropu k Rusku, ji nyní tankery s LNG spojují se Spojenými státy. Podle evropských dat nyní 59 % dovozu LNG do EU pochází právě z USA. V jakémkoli objektivním hodnocení, obzvláště pokud by dodavatelem nebyl americký partner, by toto nebylo vnímáno jako diverzifikace, nýbrž jako nebezpečná koncentrace. A tato koncentrace představuje moc.
Klíčové body
Evropská unie fakticky vyměnila závislost na Rusku za závislost na USA, přičemž 59 % importu LNG do EU nyní pochází právě ze Spojených států.
V Nizozemsku sílí odborná diskuze o nutnosti zachovat infrastrukturu plynového pole Groningen jako strategickou zálohu pro zajištění odolnosti v případě krize.
Obnovený zájem o Groningen signalizuje, že strategie založená na outsourcování energetické bezpečnosti a spoléhání se na globální trhy se v současném geopolitickém kontextu ukazuje jako neudržitelná.
V současné době si Evropa s oblibou vypráví velmi uklidňující příběh. Hlavním motivem tohoto narativu je přesvědčení, že šok z přerušení dodávek ruského plynu byl úspěšně vstřebán, zásobníky jsou plné a ceny zůstávají na zvládnutelné úrovni. Politici zároveň neustále opakují, že diverzifikace zdrojů přinesla kýženou „energetickou nezávislost“. Sebejisté opakování těchto frází z nich však nedělá pravdu. Za politickými slogany se ukazuje, že evropská strategie pro zemní plyn stojí na stále vratších základech. Aktuálně se objevuje nový, jasný signál, o kterém se zatím v mezinárodních ani národních médiích příliš nemluví. Nepřichází od Putina ani od Trumpa, ale z Haagu. Rostoucí počet nizozemských politiků a expertů se totiž začíná znovu zaměřovat na plynové pole Groningen, čímž se otevírá dříve tabuizované téma.
Návrat ke strategickým rezervám
Současná, zatím převážně tichá diskuze se soustředí na otázku, zda by Nizozemsko nemělo zachovat infrastrukturu plynového pole Groningen v neporušeném stavu jako strategickou zálohu pro případ krize. To by Evropě poskytlo kritickou možnost odolnosti v době geopolitických nejistot. Pozice Groningenu byla dlouho nepochopena; nikdy nešlo jen o obyčejné ložisko. Bylo to největší pevninské naleziště na kontinentu, které hrálo klíčovou roli jako stabilizační kotva pro dodávky v severozápadní Evropě. Ačkoliv politické rozhodnutí o uzavření pole bylo vyvoláno legitimními obavami ze zemětřesení a společenským tlakem, mnozí experti nyní uznávají, že energetickou bezpečnost nelze zcela outsourcovat na globální trhy, spojence či ideologii.
Realita nové závislosti
Obnovení debaty o Groningenu a jeho roli odhaluje ústřední rozpor evropské plynárenské politiky po roce 2022. Brusel sice léta hovoří o nezávislosti a autonomii, ale realita v terénu ukazuje, že Evropa pouze vyměnila jednu závislost za druhou. Po desetiletích spoléhání na plynovody, které poutaly Evropu k Rusku, ji nyní tankery s LNG spojují se Spojenými státy. Podle evropských dat nyní 59 % dovozu LNG do EU pochází právě z USA. V jakémkoli objektivním hodnocení, obzvláště pokud by dodavatelem nebyl americký partner, by toto nebylo vnímáno jako diverzifikace, nýbrž jako nebezpečná koncentrace. A tato koncentrace představuje moc.
Klíčové body
Evropská unie fakticky vyměnila závislost na Rusku za závislost na USA, přičemž 59 % importu LNG do EU nyní pochází právě ze Spojených států.
V Nizozemsku sílí odborná diskuze o nutnosti zachovat infrastrukturu plynového pole Groningen jako strategickou zálohu pro zajištění odolnosti v případě krize.
Obnovený zájem o Groningen signalizuje, že strategie založená na outsourcování energetické bezpečnosti a spoléhání se na globální trhy se v současném geopolitickém kontextu ukazuje jako neudržitelná.
V současné době si Evropa s oblibou vypráví velmi uklidňující příběh. Hlavním motivem tohoto narativu je přesvědčení, že šok z přerušení dodávek ruského plynu byl úspěšně vstřebán, zásobníky jsou plné a ceny zůstávají na zvládnutelné úrovni. Politici zároveň neustále opakují, že diverzifikace zdrojů přinesla kýženou „energetickou nezávislost“. Sebejisté opakování těchto frází z nich však nedělá pravdu. Za politickými slogany se ukazuje, že evropská strategie pro zemní plyn stojí na stále vratších základech. Aktuálně se objevuje nový, jasný signál, o kterém se zatím v mezinárodních ani národních médiích příliš nemluví. Nepřichází od Putina ani od Trumpa, ale z Haagu. Rostoucí počet nizozemských politiků a expertů se totiž začíná znovu zaměřovat na plynové pole Groningen, čímž se otevírá dříve tabuizované téma. Návrat ke strategickým rezervám
Současná, zatím převážně tichá diskuze se soustředí na otázku, zda by Nizozemsko nemělo zachovat infrastrukturu plynového pole Groningen v neporušeném stavu jako strategickou zálohu pro případ krize. To by Evropě poskytlo kritickou možnost odolnosti v době geopolitických nejistot. Pozice Groningenu byla dlouho nepochopena; nikdy nešlo jen o obyčejné ložisko. Bylo to největší pevninské naleziště na kontinentu, které hrálo klíčovou roli jako stabilizační kotva pro dodávky v severozápadní Evropě. Ačkoliv politické rozhodnutí o uzavření pole bylo vyvoláno legitimními obavami ze zemětřesení a společenským tlakem, mnozí experti nyní uznávají, že energetickou bezpečnost nelze zcela outsourcovat na globální trhy, spojence či ideologii. Realita nové závislosti Obnovení debaty o Groningenu a jeho roli odhaluje ústřední rozpor evropské plynárenské politiky po roce 2022. Brusel sice léta hovoří o nezávislosti a autonomii, ale realita v terénu ukazuje, že Evropa pouze vyměnila jednu závislost za druhou. Po desetiletích spoléhání na plynovody, které poutaly Evropu k Rusku, ji nyní tankery s LNG spojují se Spojenými státy. Podle evropských dat nyní 59 % dovozu LNG do EU pochází právě z USA. V jakémkoli objektivním hodnocení, obzvláště pokud by dodavatelem nebyl americký partner, by toto nebylo vnímáno jako diverzifikace, nýbrž jako nebezpečná koncentrace. A tato koncentrace představuje moc.
