Jak by nejstarší digitální měna mohla vyřešit klimatickou krizi

Zvláštní práva čerpání MMF by měla být využita v boji proti klimatické katastrofě stejně jako v boji proti Covidu-19. Letošní kolaps trhu s kryptoměnami vypadá jako nefalšovaná dobrá zpráva pro globální klima. Roční emise z digitálních měn dosahují přibližně 140 milionů tun oxidu uhličitého - podobně jako kombinovaná stopa 110 milionů obyvatel Filipín. Zářijový krok, který snížil spotřebu energie Etherea, jedné z nejpopulárnějších kryptoměn, o více než 99 %, tomu jistě napomáhá. Zbavit se celého kasina by bylo lepší. Ale co kdyby existovala přehlížená digitální měna, která by pomohla vyřešit klimatickou krizi, místo aby ji jen méně prohlubovala? Věřte tomu nebo ne, ale takový nástroj existuje - ale není v držení žádného z podporovatelů Bitcoinu, Tetheru a jim podobných. Pokrok v oblasti výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a bateriových úložišť v posledním desetiletí znamená, že technologie již není hlavní překážkou dekarbonizace našeho světa. V příštích pěti letech přidáme více energie z obnovitelných zdrojů než v předchozích dvou desetiletích, uvedla tento týden Mezinárodní energetická agentura - což je o 30 % více, než předpovídala před 12 měsíci. Zásadním problémem však zůstávají finance. Přestože svět nyní investuje do přechodu na novou energetiku více než bilion dolarů ročně, podle údajů prezentovaných minulý měsíc na konferenci OSN o klimatu bude jen na obnovitelné zdroje energie potřeba až 4 biliony dolarů ročně, aby se zabránilo katastrofálnímu oteplení. Celkové roční výdaje na nízkouhlíkové hospodářství musí dosáhnout až 6 bilionů dolarů. Tento problém je nejpalčivější v rozvojových zemích, které se nyní podílejí na světových emisích velkou měrou, ale na investicích potřebných k jejich zamezení se podílejí nedostatečně. "Musíme zajistit, aby společnost plně odrážela skutečné náklady na používání fosilních paliv, ale to nelze provést bez finančních prostředků," říká Avinash Persaud, barbadoský ekonom a bývalý měnový analytik společnosti State Street Corp., který této karibské zemi radí v oblasti finančních přístupů k řešení změny klimatu. "Náklady na kapitál jsou na rozvíjejících se trzích velmi vysoké, takže je třeba přivést nějaké alternativní peníze." Nebylo by skvělé, kdyby existoval kouzelný hrnec peněz, který by tento problém vyřešil? Naštěstí existuje - v podobě nejstarší digitální měny na světě. Čtyři desetiletí předtím, než finanční krize v roce 2008 přiměla pseudonymního programátora Satoshiho Nakamota vymyslet Bitcoin jako alternativu k fiat měnám, přiměl hrozící rozpad brettonwoodského režimu pevných směnných kurzů Mezinárodní měnový fond k vytvoření vlastních digitálních peněz. Zvláštní práva čerpání (SDR) jsou formou digitálního aktiva vydávaného členům MMF, které lze směnit za jakoukoli měnu a které je úročeno 0,05 %. V současné době je jich v oběhu zhruba 935,7 miliardy dolarů, které jsou všechny uloženy v rozvahách centrálních bank a mnohostranných věřitelů. Ačkoli byly od svého vzniku většinou ignorovány, v posledních několika desetiletích zaznamenaly SDR rostoucí využití na podporu jakéhosi globálního kvantitativního uvolňování neboli QE. V roce 2009 vydal MMF SDR v hodnotě 250 miliard dolarů, aby pomohl snížit globální likviditu v důsledku úvěrové krize z předchozího roku. Dalších 650 miliard dolarů bylo přiděleno v loňském roce, aby pomohly ekonomikám vyrovnat se s fiskální zátěží způsobenou pandemií Covid-19. Persaudův návrh, nazvaný Bridgetownská iniciativa, počítá s další emisí 500 miliard dolarů jako základem fondu, který by mohl investovat do klimatických projektů kdekoli na světě, kde by za ně bylo dosaženo největšího snížení emisí uhlíku. Takové uspořádání by umožnilo rozvíjejícím se zemím půjčovat si za stejné ceny jako bohaté země, čímž by se vyhnuly trestuhodně vysokým dvouciferným kapitálovým nákladům, které v současnosti činí většinu takových investic nezpůsobilou k financování. "Musíme využít velmi nízkých nákladů na kapitál mezinárodních rezervních měn," říká. "Na světě neexistuje žádný projekt obnovitelné energie, který by byl ziskový s 20% náklady na kapitál." Co se vám na tom nelíbí? Za prvé, QE mělo málokdy horší pověst, než má právě teď. Centrální banky zvyšují sazby a zmenšují své rozvahy uprostřed nejinflačnějších podmínek za poslední generaci. Je to těžké prostředí, v němž se prodává něco, co je v podstatě programem monetizace globálního dluhu. Zároveň je částka 500 miliard dolarů ve srovnání s rozsahem globálních měnových intervencí mimořádně skromná. Jen na programy QE bylo vynaloženo zhruba 11 bilionů dolarů na řešení dopadů Covid-19. Rozvaha amerického Federálního rezervního systému byla na svém vrcholu téměř desetkrát větší než v předvečer finanční krize v roce 2008. Vedle celkové světové peněžní zásoby ve výši výrazně přesahující 100 bilionů dolarů lze jen těžko tvrdit, že by zvýšení zásoby o půl procenta či více prostřednictvím nové emise SDR výrazně pohnulo s věcí. Loňská alokace 650 miliard dolarů SDR nijak znatelně nezměnila inflační prostředí, které bylo naopak poháněno poškozenými dodavatelskými řetězci, prudce rostoucími cenami energií a mnohamiliardovým převisem úspor z dob pandemie. Větším problémem je, že takový program může vypadat jako oběd zdarma. Věřitelé mají rádi disciplínu, kterou nedostatek kapitálu ukládá dlužníkům, a obávají se, že volnější peněženky by mohly vést k rozhazování a plýtvání. Zvláštní práva čerpání jsou vydávána podle velikosti ekonomiky dané země a dostávají je bez rozdílu všechny státy, včetně těch, které nesplácejí své dluhy nebo na které se vztahují sankce. Tento aspekt často rozčiluje bohaté západní vlády, které nakonec budou muset dát každému takovému plánu své požehnání. Jakýkoli pokus o jejich využití k nasměrování významných částek na rozvojové trhy by byl spojen s podmínkami bohatých zemí, které by přispěly svými příděly SDR. S příliš mnoha podmínkami však hrozí, že se financování pomocí SDR bude jen málo lišit od jiných málo využívaných forem mnohostranného financování, jako jsou půjčky od Světové banky nebo MMF. Něco se však udělat musí. Pandemie ukázala, že světové vlády jsou dokonale schopny mobilizovat mimořádná finanční opatření k řešení krize. Máme-li se v příštím desetiletí vypořádat se změnou klimatu, budeme potřebovat všechny dostupné nástroje.