Ruská invaze na Ukrajinu je katastrofou pro tamní ropný průmysl

Stačí se podívat na čísla a zjistíte, jak jsou Evropa a Rusko provázané. Tady jsou čísla, která se rychle mění. Zaprvé, svět spotřebuje přibližně 97 milionů barelů ropy denně. Rusové produkují asi 11 milionů barelů denně. Jsou to velcí producenti. Vyvážejí asi 8 milionů barelů denně. Nyní se dostáváme k dnešní krizi. Rusové posílají asi 80 % svého vývozu do Evropy. A Evropané dostávají 40 % své ropy z Ruska. Jinými slovy, zbavit se ruské ropy do pěti let, což je evropský cíl, vyžaduje najít zhruba 6 milionů barelů denně alternativ, ať už jiných zdrojů ropy, nebo neropné energie či opatření na zvýšení energetické účinnosti. K tomu bude zapotřebí více než jen zajít do Saúdské Arábie nebo Spojených arabských emirátů a požádat je, aby byli hodní a pootočili "kohoutkem", řekněme o jeden nebo dva miliony barelů denně. To je jedna stránka věci. Vezměme však v úvahu ruskou stranu. Při současných cenách bude Rusko z vývozu ropy získávat možná 300 miliard dolarů ročně. Celý hrubý domácí produkt Ruska před invazí činil pouze 1,5 bilionu dolarů, takže jeho ekonomika je menší než ekonomika Itálie a přibližně stejně velká jako ekonomika státu New York. Krátkodobé sankce na ruskou ropu mohou mít brutální dopad na Evropu, ale na Rusko budou mít katastrofální dopad. Z dlouhodobého hlediska, i kdyby válka brzy skončila a s ní i sankce, Rusko ztratí svůj největší exportní trh. Evropané (včetně Britů, kteří nejsou závislí na ruské ropě) již podnikli aktivní kroky k zachování jaderné energie, budování obnovitelných zdrojů a rozvoji vodíkových zdrojů. Válka na Ukrajině tyto snahy jen urychluje a zároveň eliminuje ruský exportní potenciál jaderné energie, přinejmenším do Evropy. Ve Spojených státech politici zaujímají jiný postoj. Válka na Ukrajině podle nich ukazuje, že je třeba rozšířit výrobu fosilních paliv a odstranit ekologické záruky, které by mohly tento proces zpomalit. Jak vidíme, úsilí jaderného lobbingu v Evropě se zvýšilo a očekávali bychom, že totéž se bude dít i ve Spojených státech. Co však nevidíme, je ucelené národní úsilí o financování jaderné energetiky. To je překvapivé vzhledem k tomu, kolik peněz by stavební (a související) průmysl mohl vydělat na plošném rozšíření jaderné energetiky. Ale to je jiná věc. Shrneme-li ekonomické důsledky tohoto strašného konfliktu, Rusové podnikli kroky, které zhoršily jejich největší odběratele energetických komodit do té míry, že tito odběratelé hodlají ukončit vzájemné vztahy. To ohrožuje jeden z hlavních zdrojů příjmů, který udržuje ruskou ekonomiku. Tento sebevražedný obchodní krok by mohl rozvrátit trhy s ropou a zemním plynem. Poté budou muset Rusové přejít na Čínu (nebo Indii) jako hlavního odběratele komodit. A protože nemají jiné východisko, budou ruští prodejci ropy a zemního plynu přijímat vše, co monopolní kupující temperamentnímu dodavateli nabídne. Což je co nejméně. Pro Evropu povede válka k boji o dodávky ropy a zemního plynu, k obnovení úsilí v odvětví obnovitelných zdrojů a možná i k oživení jaderné energetiky nebo alespoň k odložení uzavření stávajících elektráren. Ve Spojených státech očekáváme podobnou aktivitu s větším důrazem na výrobu fosilních paliv. Ve skutečnosti však vysoké ceny fosilních paliv způsobují, že konkurenceschopné zdroje energie, jako jsou obnovitelné zdroje a jaderná energie, vypadají dlouhodobě atraktivněji. Prezident Putin možná udělal pro ohrožení budoucnosti fosilního průmyslu více než kdokoli jiný v jeho historii. Pro mnohé se nyní stane otázkou: "Kdo potřebuje tato přetrvávající geopolitická rizika, když si můžeme (alespoň část) energie vyrábět sami ve své blízkosti?".