Vesterlundová, profesorka ekonomie na Pittsburské univerzitě Andrew W. Mellona, tento termín vymyslela společně s kolegyněmi z akademické obce Lindou Babcockovou, Brendou Peyserovou a Laurie Weingartovou. Definují „nepostupující úkol“ jako práci, která „je pro vaši organizaci důležitá, ale nepomůže vám v kariérním postupu“.
Tyto čtyři akademičky se spolu s právním konzultantem MJ Toccim, který zemřel v roce 2014, začaly před více než deseti lety pravidelně scházet, aby diskutovaly o tom, jak se v práci cítí zahlcené, a založily „Klub neproporcionálních úkolů“.
To se vlastně stalo názvem jejich knihy „The No Club: Putting a Stop to Women’s Dead-End Work,” která vyšla minulý týden.
A neprominentní úkoly se netýkají jen kancelářských prací, jako je přinášení dortů pro kolegy, vaření kávy nebo uklízení nepořádku v kuchyni.
Vesterlundová uvedla, že pro ni mezi tyto úkoly patří mentorování postgraduálních studentů, působení jako poradkyně v komisích a recenzování prací v akademických časopisech. To vše bylo pro instituci, která Vesterlundovou zaměstnávala, přínosné, ale odvádělo ji to od její hlavní práce, kterou byl akademický výzkum.
A aby se s tím vyrovnala, začala podle Vesterlundové pracovat dříve ráno a pak pracovala, až když šly její děti spát. Řekla, že tato „nepromyšlená práce ode mne vyžadovala tolik hodin, že jediný způsob, jak jsem si mohla chránit čas věnovaný výzkumu a výuce, byl ten, že jsem si tak nějak zpětně zařadila spoustu práce“.
Ve své knize čtveřice akademiček hovoří nejen o své vlastní cestě k poznání, že jsou těmito úkoly neúměrně zatěžovány, ale snaží se také poukázat na to, jak je tento problém rozšířený mezi ženami napříč pracovišti a proč tomu tak je.
Z jejich studie jedné poradenské firmy vyplynulo, že ženy v průměru stráví nepostupovou prací o 200 hodin ročně více než muži, což odpovídá jednomu měsíci „mrtvé“ práce.
Proč k tomu tedy dochází a jaký je nejlepší způsob, jak s tímto problémem bojovat?
Zvyšování povědomí
Aby zjistila, proč mají ženy tendenci být zatěžovány větším počtem neprominentních úkolů, provedla Vesterlundová se svými spoluautory experimenty, při nichž sledovali, jak se rozhoduje ve skupinách. Konkrétně se zabývali scénáři, kdy existoval úkol, který chtěli všichni splnit, ale raději by ho udělal někdo jiný, takže jeho splnění záviselo na dobrovolníkovi.
Zjistili, že ve smíšené skupině mužů a žen se ženy k plnění těchto úkolů hlásily o 50 % častěji než muži.
„Tento výzkum tedy poukázal na to, že důvodem nebo určitě velkým faktorem, který přispívá k tomu, že ženy tuto práci dělají, je to, že všichni očekáváme, že se této práce ujmou,“ vysvětlila Vesterlundová.
Prvním krokem, jak pomoci zmírnit tuto zátěž žen, je podle ní zvýšit povědomí o tomto problému.
Vesterlundová uvedla, že zveřejnění této terminologie, která má pomoci popsat problém, jenž ve skutečnosti „vykolejuje kariéry všech těchto žen, je prvním zásadním krokem, abychom si uvědomili, že ne všechny úkoly, které jsou přidělovány, jsou stejné, že existuje práce, která je méně ceněná, a že tuto práci mají tendenci vykonávat ženy, což jim brání v úspěchu“.
Šíření povědomí o této problematice podle ní pomohlo organizacím také proto, že zajistilo, že nepostupové úkoly nebyly zadávány pouze těm zaměstnancům, kteří „namítají nejméně“, ale také těm, kteří danou práci vykonávali nejlépe.
Jedním ze způsobů, jak přejít od primárního delegování určitých úkolů na ty, kteří se hlásí dobrovolně, bylo vybírání jmen z klobouku, uvedla Vesterlundová.
Povzbuzování organizací, aby dokumentovaly rozdělování neprominutelných úkolů, by také mohlo pomoci „udržet vedení poněkud zodpovědné“.
Připustila, že by se našly organizace, které by nebyly přístupné změnám, ale dodala, že šíření povědomí o této problematice by způsobilo, že by se spolupracovníci „více zdráhali dávat všechnu špatnou práci ženám“.
Internalizace očekávání
Podle Vesterlundové je také důležité, aby si ženy uvědomily, že existuje prvek internalizace očekávání, že budou vykonávat práci. Podle ní může být přínosné nezvedat na schůzích hned ruku a dobrovolně se hlásit k plnění úkolů.
Vesterlundová a její spoluautorky hovořily s jednou organizací, která školila ženy, aby studovaly řeč těla mužských spolupracovníků na poradách. Organizace si všimla, že mnozí z nich vypadají nezúčastněně a při požadavku na dobrovolníky kontrolují své telefony, a tak se snažila instruovat ženy, aby dělaly totéž, místo aby si osvojovaly „očekávání všech ostatních“.
A přestože si Vesterlundová nebyla jistá, nakolik vytvoření skupiny jako „Klub ne“ pomůže se zvyšováním povědomí o této problematice v organizacích, podle jejích slov pomůže „zůstat zodpovědný za svá ‚ano'“ a může fungovat jako hlásná trouba v případě problémů.
Poukázala na to, že „pokaždé, když na něco řeknete ano, implicitně tím říkáte ne něčemu jinému“.
Upravené „ano“
V situacích, kdy mají ženy pocit, že by se mohly setkat s odezvou, kdyby nesplnily určitý nepostupující úkol, navrhla Vesterlundová dát „modifikované ‚ano'“, a to tak, že souhlasíte s tím, že danou práci přijmete, ale pod podmínkou, že si ze svého seznamu můžete vyškrtnout jiný úkol.
Další možností je podle Vesterlunda souhlasit s tím, že daný úkol uděláte jen jednou.
Řekla, že její spoluautorka Linda Babcocková má pro tyto typy úkolů užitečné pravidlo, že si může dovolit říct na něco „ne“ hned, ale počkat 24 hodin, než řekne „ano“, aby měla čas promyslet si dopad toho, že se toho ujme.
Chcete využít této příležitosti?
Zanechte svůj telefon a email a budete kontaktováni licencovanými odborníky
