Jak se vedoucí pracovníci mohou vyhnout hrozbě ChatGPT

Vzpomínáte si na vyvrcholení filmu Mission: Impossible? Vybuchující helikoptéra proletí tunelem a Tom Cruise se ocitne v nebezpečí. Ten si zachrání život tím, že se chytí vlaku Eurostar jedoucího rychlostí 300 kilometrů za hodinu. Až do té chvíle byl film strhujícím, rychle plynoucím thrillerem. Závěrečná scéna překročila hranici frašky a absurdity. Je zvláštní, jak jsou naše lidské mozky propojené. Rádi čteme knihy a sledujeme filmy, které vyprávějí příběhy, o nichž víme, že nejsou pravdivé. Vědeckofantastické, fantasy a dobrodružné příběhy nás zavádějí do světů neuvěřitelných výmyslů. Přesto paradoxně bez ohledu na to, jak fantazijní tyto vize jsou, požadujeme, aby si zachovaly dostatečnou logickou konzistenci, abychom si je mohli představit jako skutečné. Pravdou je, že nám nevadí rozostření fantazie a reality. Ale to jen do té doby, dokud si zachováme určitý smysl pro hranici mezi nimi. Pokud tuto hranici porušíme, cítíme se podvedeni, zmanipulováni a zrazeni. Stačí, když se to stane ve filmu. Ale když se to stane ve skutečném životě, začneme mít pocit, že se nám pod nohama otřásají základy světa. VÝHODY A NEBEZPEČÍ JSOU NEKONEČNÉ Otřesy existenciální nestability zesílily, když se na scéně objevil ChatGPT, jak přímo z futuristických románů. Interaktivní chatbot posouvá umělou inteligenci na novou, inspirující - a stejně tak děsivou - úroveň: prohledává internet a během několika sekund vytvoří příběh, diplomovou práci, e-mail nebo vysokoškolskou esej k nerozeznání od lidského psaní. Výhody jsou nekonečné, stejně jako nebezpečí. Kolik pracovních míst tato technologie zruší? Jak mohou bezohlední jednotlivci nebo skupiny tuto technologii zneužít k dalšímu oslabení veřejného diskurzu? Jak zkazí naše vzdělávací instituce a samotný koncept vzdělávání? Naučili jsme se žít s tím, že počítače vykonávají mnoho úkolů, které děláme, často rychleji a lépe než my. Zároveň potřebujeme potvrdit svou vlastní lidskost ujištěním, že lidstvo nezastará. Náš vlastní pocit vlastní hodnoty vyžaduje, abychom si uvědomili dělící čáru mezi lidskou a umělou inteligencí. Problém věrohodnosti spočívá v tom, že jakmile se přetvářka stane příliš skutečnou, hrozí, že zcela ztratíme kontrolu nad realitou. Je to skutečnost, nebo je to fantazie? Můžeme, chyceni v technologické lavině, uniknout do reality? Až otevřeme oči, uvidíme se jako postavy v makabrózní opeře nebo jako vězni uvnitř Matrixu? ČELIT STRACHU Z NEZNÁMÉHO Jak může ChatGPT ovlivnit kulturu na pracovišti, je otevřená otázka. Čím více toho podniky dokáží s technologiemi udělat, tím více se zefektivňuje podnikání. Přímo úměrně tomu se však mezi zaměstnanci může snadněji šířit pocit nejistoty, neschopnosti a paniky. Proti strachu z neznámého se nejlépe bojuje transparentností. Povinností vedení je předvídat a rozptýlit obavy zaměstnanců z jejich vlastní budoucnosti. Proto je povinností etických vedoucích pracovníků: Informovat o tom, jaké inovace se zvažují a testují. Vysvětlit, jak by tyto novinky mohly být začleněny do stávající struktury. vyjadřovat (skutečný) závazek k zajištění jistoty pracovních míst v celé organizaci zajistit, aby zaměstnanci byli připraveni přizpůsobit se nadcházejícím změnám Vytvořit si pověst důvěryhodných osob, aby jejich vysvětlení a ujištění zachovala klid a potlačila paniku. Navzdory frankensteinovským předtuchám nabízí historie určitý základ pro optimismus. V průběhu věků se nové technologie setkávaly s předpověďmi zkázy, které se zřídkakdy, pokud vůbec, naplnily. Sokrates se obával, že psané slovo podkope tradici ústního vzdělávání a vzdělanosti. Skeptici odsuzovali Gutenbergovo pohyblivé písmo jako hrozbu pro zachování integrity autentických církevních spisů. Obávali se, že popularizace telefonu povede k masové psychóze a sociálnímu rozkladu. Obavy z účinků televize a internetu jsou možná méně přehnané, ale lidé se ukázali jako pozoruhodně přizpůsobiví. Jiskřička naděje se objevila v osobě Edwarda Tiana. Tento senior z Princetonu byl ohromen, když poprvé uviděl, co ChatGPT dokáže, ale také znepokojen. Nakonec se rozhodl s tím něco udělat. Pokud by se tuto novou steroidní umělou inteligenci nepodařilo zastavit, snad by se ji podařilo zvládnout.  Edward vyvinul software, který přesně to dokázal, sice nevrátil džina zpět do láhve, ale alespoň mu zabránil, aby se převlékl do lidské podoby. Navrhl aplikaci, která rozpozná, zda obsah napsal člověk, nebo umělá inteligence. Jednoduchá schopnost odhalit, zda je obsah vytvořen strojem nebo člověkem, by mohla být vším, co potřebujeme, abychom zabránili rozpadu struktury společnosti kolem nás. Je samozřejmě jen otázkou času, kdy se objeví další technologická hrozba pro lidskou bezpečnost. Ale i ti z nás, kteří nejsou programátorskými génii jako Edward Tian, mohou stále hledat kreativní způsoby, jak kompenzovat destabilizující účinky nevyzkoušených technologií. Osvědčené nástroje vedení, jako je upřímná a jasná komunikace, empatie, důslednost a charakter, slouží jako nejúčinnější opatření vedoucích pracovníků k rozptýlení zdání chaosu a udržení atmosféry bezpečí na našich pracovištích, v našich domovech a v našich komunitách.