Jak se skutečně daří důchodcům ve Francii?

Záleží na tom, koho se ptáte a jaké měřítko používáte.

Po měsících protestů, násilných střetech s policií a vládě obviňované ze zrady ústavy provedl francouzský prezident Emmanuel Macron nejdramatičtější změny v důchodovém systému za celou generaci.

Až do nedávných reforem mohli francouzští pracovníci ze zákona odcházet do důchodu v 62 letech, což jim sice nezaručuje plný důchod, pokud dostatečně dlouho nepracovali a nepřispívali, ale Macronovi se podařilo tento věk zvýšit na 64 let.

Důchody jsou ve Francii historicky významným politickým tématem a současný spor mezi vládou a zaměstnanci je stejně výbušný jako kdykoli předtím.

„Každá země má své posvátné krávy,“ uvedl pro Al-Džazíru Nicholas Barr, profesor na London School of Economics European Institute. „Ve Francii je změna věku odchodu do důchodu do značné míry posvátnou krávou.

„Abychom uvedli další příklady posvátných krav, v USA stačí pouhá zmínka o jakémkoli zapojení veřejnosti do zdravotnictví, a okamžitě se ozve křik „komunismus“ a „socialismus“; v Británii stačí, aby se v Národní zdravotní službě objevil sebemenší náznak soukromého poskytování služeb, a okamžitě se ozve křik o zradě všech principů NHS.

„A ve Francii je ekvivalentem, třetí kolejí, věk odchodu do důchodu. A i když lze uznat, že jde o třetí kolej, myšlenka, že věk odchodu do důchodu lze udržet na 62 letech, je podle mého názoru prostě neudržitelná.“

Francie má jeden z nejnižších věků pro nárok na státní důchod mezi evropskými zeměmi a vynakládá značné prostředky na podporu tohoto systému.

Je založen na principu „pay it forward“, kdy mladší pracovníci, zejména ve veřejném sektoru, jako je školství, doprava nebo energetika, platí vyšší než průměrné daně a vydělávají nižší mzdy, ale vědí, že jim to bude vynahrazeno tím, že odejdou z práce ještě relativně mladí a zdraví a budou žít ve srovnatelném komfortu, protože jim to umožní nová generace z veřejných prostředků.

V tomto systému existují výjimky, například zemědělci a pracovníci v zemědělství, kteří jsou klasifikováni jako samostatně výdělečně činní a zpravidla pracují v soukromém sektoru na soukromých farmách. To znamená, že mohou mít nárok pouze na část státního důchodu, přestože jsou pro francouzskou společnost důležití.

Důchodový program nyní čelí finančním problémům v důsledku demografických změn – stárnutí populace a výrazného poklesu porodnosti – které zatěžují finance systému.

Chcete využít této příležitosti?

Francie versus její sousedé

Jsou na tom francouzští důchodci lépe než důchodci v jiných vyspělých ekonomikách? Záleží na tom, koho se ptáte a jaké měřítko používáte.

I když lze relativně nízký věk odchodu do důchodu závidět, z hlediska hrubých měsíčních plateb je průměrný měsíční státní důchod ve Francii ve výši přibližně 1 200 eur výrazně nižší než u mnoha sousedů, například ve Španělsku (2 500 eur), Belgii (3 000 eur) a Lucembursku (3 300 eur). Ve dvou z nich je také relativně levnější bydlení, takže proti svým doslovným sousedům se francouzský důchodový systém nejeví tak růžově.

Francie je na tom však lépe než ostatní části Evropy, protože má nižší životní náklady než severské země, jako je Dánsko, Norsko a Island, a vyšší důchodové dávky než většina východní Evropy, Irsko a Spojené království. Ve vážené tabulce Breakeven Pension Index, kterou sestavuje společnost Almond Financial, zabývající se finančním plánováním, je na sedmém místě. Francouzští důchodci tak dostávají poměrně slušnou měsíční částku a mohou žít levněji než většina ostatních Evropanů.

Je zde také kulturní rozměr. Pracovníci ve Francii často považují odchod do důchodu za skutečnou „třetí kapitolu“ svého života, nikoliv za něco, co je až po něm, a proto mají pocit, že odchod do důchodu v relativně mladém věku je záslužný.

Systém v číslech

Francouzští zaměstnanci veřejného sektoru obvykle pobírají vyšší důchodové dávky než zaměstnanci soukromého sektoru a podle údajů Evropské komise odcházejí do důchodu v průměru v 62,9 letech, a to až do roku 2021.

Zákonný věk odchodu do důchodu se v Evropě liší. V Německu, Itálii a Dánsku je 67 let, zatímco ve Španělsku 66 let (v roce 2027 se zvýší na 67 let). Ve Spojeném království je současný důchodový věk pro státní důchod rovněž 66 let, přičemž premiér Rishi Sunak naznačil, že by mohl prosadit jeho zvýšení na 68 let.

Obyvatelé Evropské unie odcházejí do důchodu v průměru v 63,8 letech, přičemž nejnižší průměrný věk odchodu do důchodu má Lucembursko, a to 60,2 let.

Dále je zde částka, kterou vlády vyčleňují na důchody.

Podle OECD Francie vynakládá na důchody v průměru 14,8 % hrubého domácího produktu (HDP). V EU dává více pouze Řecko (15,7 %) a Itálie (15,4 %). Evropský průměr činí 11,6 procenta, přičemž Polsko věnuje na důchody 10,6 procenta HDP, před Německem (10,3 procenta) a Rumunskem (8,1 procenta), na posledním místě je Irsko (4,6 procenta). Podle londýnského Úřadu pro rozpočtovou odpovědnost (Office of Budget Responsibility) činí tento ukazatel pro Velkou Británii 5,5 procenta.

„Existuje silná kulturní vazba na státní zajištění důchodů a také na kvalitu života, kterou Francouzi vysoce hodnotí z hlediska odpracovaných let, ale také pracovních hodin za týden, dnů dovolené za rok a podobně,“ uvedl pro Al-Džazíru Rainbow Murray, profesor na Škole mezinárodních vztahů na londýnské Queen Mary University. „Odchod do důchodu ve věku a na úrovni financí, kdy si ho lze užít, je vnímán jako právo.“

Svoboda, rovnost… Realita

Podle Paula Smithe, docenta francouzských dějin a politiky na Nottinghamské univerzitě, je však francouzský důchodový systém vnímán s výhradami.

„Velkorysost francouzského systému je tak trochu mýtus. Zkuste být například zemědělcem nebo vykonávat povolání, které spadá do režimu pro zemědělce,“ řekl a dodal, že je pravda, že ten, kdo má ve Francii nárok na plný důchod, dostane přibližně dvojnásobnou podporu než například britský důchodce, který pobírá plný důchod.

„Je to ale proto, že francouzský stát nese větší zátěž, pokud jde o příspěvky a výplaty.“

Počet osob, které mají nárok na plný důchod, je však mnohem nižší, než byste si mohli myslet. Základní důchod ve výši 1 200 eur měsíčně je něco jako chiméra.

„Problém je v tom, že mnoho Francouzů ve skutečnosti žije z platu, který není o moc vyšší než minimální mzda – například učitelé vydělávají asi 1,5násobek minimální mzdy, takže platit si penzijní připojištění nepřipadá v úvahu.“

Proč tak prudká reakce?

Přestože Macron a jeho ministři prohlašují, že si dají „100 dní ústupků, jednoty, ambicí a činů“, aby zemi ozdravili, pozorovatelé se nemohou ubránit pocitu, že byla překročena červená linie.

„Macron rozvrátil vztahy s odbory a nezdá se, že by byly ochotné v dohledné době zasednout k jednacímu stolu,“ řekl Smith.

Přidáno Barr: „Důchody jsou nástrojem, který mladým lidem umožňuje plánovat po celý život a měly by být vytvářeny postupně s dlouhodobým výhledem. Takže náhlé, prudké změny, zejména u lidí před důchodem, jsou šíleným designem.“

Byl však tento soubor reforem zásadním a nezbytným krokem k zabránění zhroucení systému?

„To rozhodně,“ řekl Barr. „Itálie je velmi smutnou ukázkou ignorování problému. Různé vlády se více než 30 let snažily o to, aby země nezkrachovala, a pak musela vláda Maria Montiho v roce 2011 provést velmi radikální a rychlé reformy,“ uvedl.

Záleží na tom, koho se ptáte a jaké měřítko používáte.Po měsících protestů, násilných střetech s policií a vládě obviňované ze zrady ústavy provedl francouzský prezident Emmanuel Macron nejdramatičtější změny v důchodovém systému za celou generaci.Až do nedávných reforem mohli francouzští pracovníci ze zákona odcházet do důchodu v 62 letech, což jim sice nezaručuje plný důchod, pokud dostatečně dlouho nepracovali a nepřispívali, ale Macronovi se podařilo tento věk zvýšit na 64 let.Důchody jsou ve Francii historicky významným politickým tématem a současný spor mezi vládou a zaměstnanci je stejně výbušný jako kdykoli předtím.„Každá země má své posvátné krávy,“ uvedl pro Al-Džazíru Nicholas Barr, profesor na London School of Economics European Institute. „Ve Francii je změna věku odchodu do důchodu do značné míry posvátnou krávou.„Abychom uvedli další příklady posvátných krav, v USA stačí pouhá zmínka o jakémkoli zapojení veřejnosti do zdravotnictví, a okamžitě se ozve křik „komunismus“ a „socialismus“; v Británii stačí, aby se v Národní zdravotní službě objevil sebemenší náznak soukromého poskytování služeb, a okamžitě se ozve křik o zradě všech principů NHS.„A ve Francii je ekvivalentem, třetí kolejí, věk odchodu do důchodu. A i když lze uznat, že jde o třetí kolej, myšlenka, že věk odchodu do důchodu lze udržet na 62 letech, je podle mého názoru prostě neudržitelná.“Francie má jeden z nejnižších věků pro nárok na státní důchod mezi evropskými zeměmi a vynakládá značné prostředky na podporu tohoto systému.Je založen na principu „pay it forward“, kdy mladší pracovníci, zejména ve veřejném sektoru, jako je školství, doprava nebo energetika, platí vyšší než průměrné daně a vydělávají nižší mzdy, ale vědí, že jim to bude vynahrazeno tím, že odejdou z práce ještě relativně mladí a zdraví a budou žít ve srovnatelném komfortu, protože jim to umožní nová generace z veřejných prostředků.V tomto systému existují výjimky, například zemědělci a pracovníci v zemědělství, kteří jsou klasifikováni jako samostatně výdělečně činní a zpravidla pracují v soukromém sektoru na soukromých farmách. To znamená, že mohou mít nárok pouze na část státního důchodu, přestože jsou pro francouzskou společnost důležití.Důchodový program nyní čelí finančním problémům v důsledku demografických změn – stárnutí populace a výrazného poklesu porodnosti – které zatěžují finance systému.Chcete využít této příležitosti?Francie versus její sousedéJsou na tom francouzští důchodci lépe než důchodci v jiných vyspělých ekonomikách? Záleží na tom, koho se ptáte a jaké měřítko používáte.I když lze relativně nízký věk odchodu do důchodu závidět, z hlediska hrubých měsíčních plateb je průměrný měsíční státní důchod ve Francii ve výši přibližně 1 200 eur výrazně nižší než u mnoha sousedů, například ve Španělsku , Belgii a Lucembursku . Ve dvou z nich je také relativně levnější bydlení, takže proti svým doslovným sousedům se francouzský důchodový systém nejeví tak růžově.Francie je na tom však lépe než ostatní části Evropy, protože má nižší životní náklady než severské země, jako je Dánsko, Norsko a Island, a vyšší důchodové dávky než většina východní Evropy, Irsko a Spojené království. Ve vážené tabulce Breakeven Pension Index, kterou sestavuje společnost Almond Financial, zabývající se finančním plánováním, je na sedmém místě. Francouzští důchodci tak dostávají poměrně slušnou měsíční částku a mohou žít levněji než většina ostatních Evropanů.Je zde také kulturní rozměr. Pracovníci ve Francii často považují odchod do důchodu za skutečnou „třetí kapitolu“ svého života, nikoliv za něco, co je až po něm, a proto mají pocit, že odchod do důchodu v relativně mladém věku je záslužný.Systém v číslechFrancouzští zaměstnanci veřejného sektoru obvykle pobírají vyšší důchodové dávky než zaměstnanci soukromého sektoru a podle údajů Evropské komise odcházejí do důchodu v průměru v 62,9 letech, a to až do roku 2021.Zákonný věk odchodu do důchodu se v Evropě liší. V Německu, Itálii a Dánsku je 67 let, zatímco ve Španělsku 66 let . Ve Spojeném království je současný důchodový věk pro státní důchod rovněž 66 let, přičemž premiér Rishi Sunak naznačil, že by mohl prosadit jeho zvýšení na 68 let.Obyvatelé Evropské unie odcházejí do důchodu v průměru v 63,8 letech, přičemž nejnižší průměrný věk odchodu do důchodu má Lucembursko, a to 60,2 let.Dále je zde částka, kterou vlády vyčleňují na důchody.Podle OECD Francie vynakládá na důchody v průměru 14,8 % hrubého domácího produktu . V EU dává více pouze Řecko a Itálie . Evropský průměr činí 11,6 procenta, přičemž Polsko věnuje na důchody 10,6 procenta HDP, před Německem a Rumunskem , na posledním místě je Irsko . Podle londýnského Úřadu pro rozpočtovou odpovědnost činí tento ukazatel pro Velkou Británii 5,5 procenta.„Existuje silná kulturní vazba na státní zajištění důchodů a také na kvalitu života, kterou Francouzi vysoce hodnotí z hlediska odpracovaných let, ale také pracovních hodin za týden, dnů dovolené za rok a podobně,“ uvedl pro Al-Džazíru Rainbow Murray, profesor na Škole mezinárodních vztahů na londýnské Queen Mary University. „Odchod do důchodu ve věku a na úrovni financí, kdy si ho lze užít, je vnímán jako právo.“Svoboda, rovnost… RealitaPodle Paula Smithe, docenta francouzských dějin a politiky na Nottinghamské univerzitě, je však francouzský důchodový systém vnímán s výhradami.„Velkorysost francouzského systému je tak trochu mýtus. Zkuste být například zemědělcem nebo vykonávat povolání, které spadá do režimu pro zemědělce,“ řekl a dodal, že je pravda, že ten, kdo má ve Francii nárok na plný důchod, dostane přibližně dvojnásobnou podporu než například britský důchodce, který pobírá plný důchod.„Je to ale proto, že francouzský stát nese větší zátěž, pokud jde o příspěvky a výplaty.“Počet osob, které mají nárok na plný důchod, je však mnohem nižší, než byste si mohli myslet. Základní důchod ve výši 1 200 eur měsíčně je něco jako chiméra.„Problém je v tom, že mnoho Francouzů ve skutečnosti žije z platu, který není o moc vyšší než minimální mzda – například učitelé vydělávají asi 1,5násobek minimální mzdy, takže platit si penzijní připojištění nepřipadá v úvahu.“Proč tak prudká reakce?Přestože Macron a jeho ministři prohlašují, že si dají „100 dní ústupků, jednoty, ambicí a činů“, aby zemi ozdravili, pozorovatelé se nemohou ubránit pocitu, že byla překročena červená linie.„Macron rozvrátil vztahy s odbory a nezdá se, že by byly ochotné v dohledné době zasednout k jednacímu stolu,“ řekl Smith.Přidáno Barr: „Důchody jsou nástrojem, který mladým lidem umožňuje plánovat po celý život a měly by být vytvářeny postupně s dlouhodobým výhledem. Takže náhlé, prudké změny, zejména u lidí před důchodem, jsou šíleným designem.“Byl však tento soubor reforem zásadním a nezbytným krokem k zabránění zhroucení systému?„To rozhodně,“ řekl Barr. „Itálie je velmi smutnou ukázkou ignorování problému. Různé vlády se více než 30 let snažily o to, aby země nezkrachovala, a pak musela vláda Maria Montiho v roce 2011 provést velmi radikální a rychlé reformy,“ uvedl.