Máte toho hodně a jste paralyzováni? Zkuste raději číst nebo chodit pěšky

Pokud však po vás hodím sedm míčků najednou, nejenže nechytíte všech sedm, ale nechytíte žádný.

To nám říká něco velmi jednoduchého: můžeme se soustředit jen na několik věcí najednou.

Náš mozek je uzpůsoben k tomu, aby většinu informací, které dostáváme, odsunul do podvědomí, abychom se mohli soustředit na to, co je kolem nás, a dát tomu smysl. Kdybychom se snažili vědomě registrovat každý drobný detail informace, která se k nám dostane, přišli bychom o rozum.

Zapomínání je nejen přirozené, ale i nezbytné. Proto je v naší kognitivní architektuře pracovní paměť ve srovnání s dlouhodobou pamětí poměrně slabá. Účelem pracovní paměti je třídit informace a rychle se rozhodnout, co si ponechat a co uložit pro pozdější použití nebo jednoduše zapomenout. Naše psychická energie je omezená a můžeme se zabývat pouze tolika informacemi najednou (u většiny lidí třemi až čtyřmi věcmi).

Jedním z problémů dnešního světa je infodemie, neustálé tsunami informací, z nichž některé jsou nepravdivé, které se valí na naše e-mailové schránky. Většina lidí pracujících v organizacích si je vědoma tohoto problému, který je způsoben vnímanou potřebou vysílat stále více a více sdělení, aniž by si uvědomovali, že pozornost a dostupný čas příjemců jsou omezené. Stává se nemožným udržet krok s poznámkami a aktualizacemi, nemluvě o opatřeních pro dodržování předpisů a stále rostoucích byrokratických úkolech, které je třeba splnit.

Jak ve svém pojednání Parkinsonův zákon z 50. let minulého století upozorňuje sarkastický a kiksotický britský funkcionář Cyril Northcote Parkinson, byrokratickému plížení v organizacích se nelze vyhnout a paradoxně často nepřímo úměrně souvisí s produktivitou.

Problém však přesahuje množství pracovních e-mailů, zejména když se člověk obrátí na sociální média. Máme silnější informační datové sondy a méně filtrů než kdykoli předtím.

Pro sdílení znalostí je možné publikovat sám, propagovat myšlenky prostřednictvím otevřených platforem nebo je jednoduše zveřejnit přímo na sociálních sítích. Stejně jako většina věcí v životě má i tento způsob své dobré a špatné stránky. Dobrou stránkou je, že můžeme slyšet mnohem více hlasů a obejít omezující, někdy zpolitizované strážce brány produkce znalostí, což umožňuje spontánnější a rozmanitější vyjádření; špatnou stránkou je, že to, co vyjde, nemá žádné schvalovací razítko ani kontrolu kvality. Může se tedy jednat o názory nepodložené a nepravdivé, konspirační teorie a naprosté nesmysly.

Oscar Wilde jednou řekl: „V dávných dobách psali knihy literáti a četli je lidé. Dnes knihy píše veřejnost a nikdo je nečte.“ Tento vtip je teskný, možná krutý, ale ne bez pravdy: každý má svůj hlas, nikdo nemá čas číst všechno a to, co je řečeno, může být kdykoli zpochybněno.

Demokratizace znalostí prostřednictvím internetu, rostoucí přístup k informacím a jejich stále rychlejší šíření způsobují, že je mírně řečeno obtížné udržet si přehled. A co hůř, s pandemií COVID-19, která nás všechny připoutala k obrazovkám, se toho říká víc, víc toho koluje a víc se toho vytlačuje ven. S tím, jak je každý uživatel internetu schopen publikovat, přibývá dat neudržitelným tempem. Ve víru internetu, v tom návykovém tyglíku textů a obrázků, hlava pulzuje, oči pálí a pracovní paměť se snaží udržet některou z mnoha nitek nekonečných dat.

Chcete využít této příležitosti?

Je na konci infodemického tunelu nějaké světlo?

Jednou z reakcí je syntéza, a proto je v 21. století takový zájem o zvukové souhrny, titulky a špičková shrnutí. „Velké myšlenky“, „velké dějiny“ a přednášky TED omezené na absolutní maximum 18 minut; zvyk generace Z zvyšovat rychlost výukových programů na YouTube, přeskakovat úvody Netflixu a výroba aplikací, které syntetizují knihy do dvacetiminutových digestů – to vše nás vrhá do světa bulimické konzumace informací.

Tento trend je problematický. Vede k povrchnosti a signalizaci bez obsahu. Čím více je syntéz, tím více se tyto syntézy stávají informacemi, které je třeba znovu syntetizovat, jakousi mizanscénou nekonečně zhuštěných fraktálů nebo Fibonacciho posloupností spějící k počátku spirály, kterou nikdy nenajdeme, pokud nedojdeme k nějaké nudné, nesmyslné jednoslabičné frázi.

Dalším řešením je očekávat, že lidé budou méně posílat e-maily, nebudou komunikovat, když to není nutné, a budou zveřejňovat méně informací nebo je budou cenzurovat. To není schůdné: říkat lidem, aby nekomunikovali, je sotva šťastný scénář, který by je bavil, a kdo rozhoduje o tom, co, kdy a kdo řekne?

Existuje řada institucionálních reakcí, které bychom mohli přijmout. Patří mezi ně prosazování větší pozornosti a meditace na pracovišti, například „dny bez internetu“ v kanceláři.

Nejlepší lék na infodemii, která nezmizí, vyžaduje osobní kroky, které může podniknout každý z nás, sám i ve své rodině.

Není nad to číst knihu pomalu a pozorně, od obálky k obálce. Nemluvě o tom, že byste se museli prokousat řadou knih tak, jak to podle některých médií dělají generální ředitelé za rok. Máme na mysli pomalé, klidné rekreační čtení, zejména klasiky. Něco od Fjodora Dostojevského, Jane Austenové, Vikrama Setha, Toniho Morissona, Jusanariho Kawabaty nebo Ngugi Wa Thiong’o – něco, co má hloubku.

O mimořádném přínosu čtení toho bylo napsáno mnoho. Čtení nahlas dětem má obrovský přínos pro jejich mysl a je něco krásného na tom, když rodiče čtou dětem před spaním pohádku, která je možná zanechá v napětí, nebo se těší na další kapitolu příští večer. Je to dobré nejen pro soustředění a pozornost dítěte, ale i pro rodiče.

Není nad to jít na procházku. Ne procházka, při které se probíráte zprávami v telefonu, ani uspěchaná, úzkostlivě promyšlená „zdravotní“ procházka při poslechu sluchátek. Ne, pomalá procházka, třeba s někým blízkým nebo s přítelem, prosté pozorování života a naslouchání zvukům kolem vás. Chvíle klidu a pohody. Jestliže se Aristotelovým následovníkům říkalo peripatetici, bylo to proto, že si všimli, že jejich myšlenky lépe plynou při chůzi. Obchodní jednání mezi čtyřma očima, a dokonce i vzdělávací schůzky lze uskutečnit prostřednictvím procházky.

Surfovat po internetu, posílat další e-maily, lámat si hlavu nad seznamem úkolů, spěchat k dalšímu úkolu, nebo si číst, procházet se a dýchat? To je otázka. Teď, když jste si přečetli tento článek, zavřete počítač nebo telefon a jděte na dlouhou procházku. Až se vrátíte, vezměte do ruky knihu, o které si stále říkáte, že byste si ji měli přečíst, a věnujte se alespoň 30 minut právě této činnosti.

Možná jste se setkali s tímto myšlenkovým experimentem: když po vás hodím jeden míček, chytíte ho, a když po vás hodím dva míčky najednou, budete mít právě tolik času a dovedností, abyste chytili oba. Pokud však po vás hodím sedm míčků najednou, nejenže nechytíte všech sedm, ale nechytíte žádný. To nám říká něco velmi jednoduchého: můžeme se soustředit jen na několik věcí najednou. Náš mozek je uzpůsoben k tomu, aby většinu informací, které dostáváme, odsunul do podvědomí, abychom se mohli soustředit na to, co je kolem nás, a dát tomu smysl. Kdybychom se snažili vědomě registrovat každý drobný detail informace, která se k nám dostane, přišli bychom o rozum. Zapomínání je nejen přirozené, ale i nezbytné. Proto je v naší kognitivní architektuře pracovní paměť ve srovnání s dlouhodobou pamětí poměrně slabá. Účelem pracovní paměti je třídit informace a rychle se rozhodnout, co si ponechat a co uložit pro pozdější použití nebo jednoduše zapomenout. Naše psychická energie je omezená a můžeme se zabývat pouze tolika informacemi najednou (u většiny lidí třemi až čtyřmi věcmi). Jedním z problémů dnešního světa je infodemie, neustálé tsunami informací, z nichž některé jsou nepravdivé, které se valí na naše e-mailové schránky. Většina lidí pracujících v organizacích si je vědoma tohoto problému, který je způsoben vnímanou potřebou vysílat stále více a více sdělení, aniž by si uvědomovali, že pozornost a dostupný čas příjemců jsou omezené. Stává se nemožným udržet krok s poznámkami a aktualizacemi, nemluvě o opatřeních pro dodržování předpisů a stále rostoucích byrokratických úkolech, které je třeba splnit. Zdroj: Getty Images Jak ve svém pojednání Parkinsonův zákon z 50. let minulého století upozorňuje sarkastický a kiksotický britský funkcionář Cyril Northcote Parkinson, byrokratickému plížení v organizacích se nelze vyhnout a paradoxně často nepřímo úměrně souvisí s produktivitou. Problém však přesahuje množství pracovních e-mailů, zejména když se člověk obrátí na sociální média. Máme silnější informační datové sondy a méně filtrů než kdykoli předtím. Pro sdílení znalostí je možné publikovat sám, propagovat myšlenky prostřednictvím otevřených platforem nebo je jednoduše zveřejnit přímo na sociálních sítích. Stejně jako většina věcí v životě má i tento způsob své dobré a špatné stránky. Dobrou stránkou je, že můžeme slyšet mnohem více hlasů a obejít omezující, někdy zpolitizované strážce brány produkce znalostí, což umožňuje spontánnější a rozmanitější vyjádření; špatnou stránkou je, že to, co vyjde, nemá žádné schvalovací razítko ani kontrolu kvality. Může se tedy jednat o názory nepodložené a nepravdivé, konspirační teorie a naprosté nesmysly. Oscar Wilde jednou řekl: "V dávných dobách psali knihy literáti a četli je lidé. Dnes knihy píše veřejnost a nikdo je nečte." Tento vtip je teskný, možná krutý, ale ne bez pravdy: každý má svůj hlas, nikdo nemá čas číst všechno a to, co je řečeno, může být kdykoli zpochybněno. Demokratizace znalostí prostřednictvím internetu, rostoucí přístup k informacím a jejich stále rychlejší šíření způsobují, že je mírně řečeno obtížné udržet si přehled. A co hůř, s pandemií COVID-19, která nás všechny připoutala k obrazovkám, se toho říká víc, víc toho koluje a víc se toho vytlačuje ven. S tím, jak je každý uživatel internetu schopen publikovat, přibývá dat neudržitelným tempem. Ve víru internetu, v tom návykovém tyglíku textů a obrázků, hlava pulzuje, oči pálí a pracovní paměť se snaží udržet některou z mnoha nitek nekonečných dat. Je na konci infodemického tunelu nějaké světlo? Zdroj: Getty Images Jednou z reakcí je syntéza, a proto je v 21. století takový zájem o zvukové souhrny, titulky a špičková shrnutí. "Velké myšlenky", "velké dějiny" a přednášky TED omezené na absolutní maximum 18 minut; zvyk generace Z zvyšovat rychlost výukových programů na YouTube, přeskakovat úvody Netflixu a výroba aplikací, které syntetizují knihy do dvacetiminutových digestů - to vše nás vrhá do světa bulimické konzumace informací. Tento trend je problematický. Vede k povrchnosti a signalizaci bez obsahu. Čím více je syntéz, tím více se tyto syntézy stávají informacemi, které je třeba znovu syntetizovat, jakousi mizanscénou nekonečně zhuštěných fraktálů nebo Fibonacciho posloupností spějící k počátku spirály, kterou nikdy nenajdeme, pokud nedojdeme k nějaké nudné, nesmyslné jednoslabičné frázi. Dalším řešením je očekávat, že lidé budou méně posílat e-maily, nebudou komunikovat, když to není nutné, a budou zveřejňovat méně informací nebo je budou cenzurovat. To není schůdné: říkat lidem, aby nekomunikovali, je sotva šťastný scénář, který by je bavil, a kdo rozhoduje o tom, co, kdy a kdo řekne? Existuje řada institucionálních reakcí, které bychom mohli přijmout. Patří mezi ně prosazování větší pozornosti a meditace na pracovišti, například "dny bez internetu" v kanceláři. Nejlepší lék na infodemii, která nezmizí, vyžaduje osobní kroky, které může podniknout každý z nás, sám i ve své rodině. Zdroj: Getty Images Není nad to číst knihu pomalu a pozorně, od obálky k obálce. Nemluvě o tom, že byste se museli prokousat řadou knih tak, jak to podle některých médií dělají generální ředitelé za rok. Máme na mysli pomalé, klidné rekreační čtení, zejména klasiky. Něco od Fjodora Dostojevského, Jane Austenové, Vikrama Setha, Toniho Morissona, Jusanariho Kawabaty nebo Ngugi Wa Thiong'o - něco, co má hloubku. O mimořádném přínosu čtení toho bylo napsáno mnoho. Čtení nahlas dětem má obrovský přínos pro jejich mysl a je něco krásného na tom, když rodiče čtou dětem před spaním pohádku, která je možná zanechá v napětí, nebo se těší na další kapitolu příští večer. Je to dobré nejen pro soustředění a pozornost dítěte, ale i pro rodiče. Není nad to jít na procházku. Ne procházka, při které se probíráte zprávami v telefonu, ani uspěchaná, úzkostlivě promyšlená "zdravotní" procházka při poslechu sluchátek. Ne, pomalá procházka, třeba s někým blízkým nebo s přítelem, prosté pozorování života a naslouchání zvukům kolem vás. Chvíle klidu a pohody. Jestliže se Aristotelovým následovníkům říkalo peripatetici, bylo to proto, že si všimli, že jejich myšlenky lépe plynou při chůzi. Obchodní jednání mezi čtyřma očima, a dokonce i vzdělávací schůzky lze uskutečnit prostřednictvím procházky. Surfovat po internetu, posílat další e-maily, lámat si hlavu nad seznamem úkolů, spěchat k dalšímu úkolu, nebo si číst, procházet se a dýchat? To je otázka. Teď, když jste si přečetli tento článek, zavřete počítač nebo telefon a jděte na dlouhou procházku. Až se vrátíte, vezměte do ruky knihu, o které si stále říkáte, že byste si ji měli přečíst, a věnujte se alespoň 30 minut právě této činnosti.