Od chvíle, kdy zde španělští kolonisté v 16. století poprvé vysadili cukrovou třtinu, se cukr vryl do duše tohoto ostrova. Pro nespočet Afričanů, kteří sem byli přivezeni, aby ji sekali, znamenal cukr otroctví. Později podnítil vzpouru, kdy se otroci mačetami oháněli po Španělech, aby se osvobodili a vybojovali si suverenitu svého národa.
Cukr přinesl Kubě také rozvoj a luxus. Během „tance milionů“, kdy po vypuknutí první světové války cena cukru prudce vzrostla, si místní „cukrokracie“ nevěděla rady, jak jinak naložit se závratnými zisky, a tak nechala postavit dekadentní renesanční a secesní sídla, která dodnes lemují bohatší předměstí Havany.
Již několik desetiletí však toto odvětví upadá. Zatímco v osmdesátých letech minulého století se na ostrově pravidelně produkovalo více než 7 milionů tun, v loňské sezóně, která byla pod tlakem nových sankcí Spojených států, se vyprodukovalo pouze 480 000 tun. V letošním roce je cíl ještě nižší, protože na Kubě se schyluje k nejhorší sklizni cukru za více než sto let.
„Kdysi jsme byli zemí, která vyvážela nejvíce cukru,“ řekl Al-Džazíře Dionis Perez, ředitel komunikace státní agentury Azcuba, která reguluje výrobu cukru.
„Letos je to však poprvé, co Kuba neplánuje vyvézt více cukru, než spotřebuje“.
Každý rok od listopadu do května je čas na řezání cukrové třtiny. Ale na polích mají zemědělci jako Odel Perez problémy.
Ostrov je již několik týdnů ochromen nedostatkem benzinu a nafty, což se týká jak řidičů, tak cukrovarníků, kteří mají sklízet úrodu.
„Někdy musíte zastavit na jeden, dva nebo dokonce tři dny, než se dočkáte další nafty,“ řekl Perez pro Al-Džazíru.
I když může pracovat, musí se potýkat s poli zarostlými plevelem, který zapleveluje a někdy i zabíjí třtinu. Jeho kombajn sovětské konstrukce nyní zlikviduje nejen cukrovou třtinu, ale i malé stromky rostoucí na polích.
„K hubení plevele potřebujete herbicid,“ řekl, zatímco mačetou odřezával podrost. „Ale letos jsme žádný nedostali.“
V rafinerii v Cienfuegosu, kde se zpracovává Perezova třtina, se dusným vzduchem line vůně melasy, když se třtina vykládá z rezavých vagonů na pásový dopravník, odkud prochází řadou obrovských mlýnků.
Pracovníci popisují technologii v této rafinérii z 19. století jako „zastaralou“ a zároveň jsou hrdí na to, jak se jim daří udržovat stroje v provozu. Ale i zde způsobují problémy nedostatečné dodávky cukrové třtiny.
„Klíčem k úspěšné sklizni je nepřetržité mletí,“ řekl Yoel Eduarte, správce rafinerie, a dodal, že mlýn je navržen tak, aby pracoval 12 dní v kuse, než se na 12 hodin zastaví kvůli údržbě. Jak ale řekl pro Al-Džazíru, v uplynulém měsíci ji musel na několik dní vypnout a „když ji znovu zapneme, věci se rozbijí“.
Řešení poruch vyžaduje náhradní díly, kterých je nedostatek kvůli nedostatku peněz. Řešením státu je odstavit více rafinérií, aby ty, které jsou stále v provozu, mohly využít ještě funkční motory, magnety a elektrické jističe. Během loňské sklizně bylo v provozu 36 rafinérií, letos jich je podle kubánské vlády 23.
Hospodářský propad
Eusebio Leal, zesnulý havanský historik, kdysi řekl, že po kubánské revoluci v roce 1959 „prvním imperialistickým útokem proti Kubě bylo zrušení kvót na cukr“.
Rozhodnutí bývalého amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera z července 1960 snížit kvótu, která zajišťovala kubánskému cukru zaručený odbyt v USA, bylo krokem, který brzy přerostl v embargo vůči ostrovu. Jeho cílem bylo podle ministerstva zahraničí „vyvolat hlad, zoufalství a svržení vlády“.
Samotné sankce však nevysvětlují, proč kubánský cukrovarnický průmysl již několik desetiletí upadá. Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 zlikvidoval hlavního odběratele, čímž se ekonomika ostrova ocitla v krizi.
Poté, co v 90. letech 20. století klesla světová cena cukru, oznámil bývalý kubánský prezident Fidel Castro v roce 2002 plány na uzavření přibližně poloviny ze 156 cukrovarů na ostrově. Další byly v následujících letech zrušeny a pomalu se měnily v ruiny.
Jen za posledních šest let klesla produkce cukru z více než 1,5 milionu tun ročně na méně než půl milionu tun, a to v důsledku zpřísnění sankcí vůči Kubě, které zavedla administrativa bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa a které ponechal v platnosti současný prezident Joe Biden.
Ekonomové tvrdí, že tato opatření „maximálního tlaku“ sráží miliardy dolarů ročně z devizových příjmů. Spolu s pandemií COVID-19, která zastavila cestovní ruch, téměř přivedla ostrovní ekonomiku k bankrotu a cukrovarnický průmysl potřebuje jen málo peněz na nezbytné vstupy.
Zatímco před šesti lety bylo herbicidem postříkáno 1,5 milionu hektarů (3,7 milionu akrů) třtinových polí, během současné sklizně bylo podle Azcuby postříkáno pouze 100 000 hektarů (247 000 akrů).
Není to tak dávno, co byl cukr na Kubě všudypřítomný. Dnes je na něj tak přísný příděl, že se stal zbožím na černém trhu, kde ho prodavači nenápadně šeptají šťastným kolemjdoucím.
Zrušení příjmů v tvrdé měně z vývozu cukru v letošním roce se dotkne všech Kubánců na ostrově, kteří budou mít k dispozici ještě méně peněz na dovoz kuřat, nezbytných léků a tolik potřebné nafty.
Přesto Perez tvrdí, že toto odvětví není na pokraji zániku.
„Cukrová třtina je součástí DNA kubánské historie,“ řekl. „Není možné, aby zmizela.“
"Bez cukru není země," říká staré kubánské přísloví.
Od chvíle, kdy zde španělští kolonisté v 16. století poprvé vysadili cukrovou třtinu, se cukr vryl do duše tohoto ostrova. Pro nespočet Afričanů, kteří sem byli přivezeni, aby ji sekali, znamenal cukr otroctví. Později podnítil vzpouru, kdy se otroci mačetami oháněli po Španělech, aby se osvobodili a vybojovali si suverenitu svého národa.
Cukr přinesl Kubě také rozvoj a luxus. Během "tance milionů", kdy po vypuknutí první světové války cena cukru prudce vzrostla, si místní "cukrokracie" nevěděla rady, jak jinak naložit se závratnými zisky, a tak nechala postavit dekadentní renesanční a secesní sídla, která dodnes lemují bohatší předměstí Havany.
Již několik desetiletí však toto odvětví upadá. Zatímco v osmdesátých letech minulého století se na ostrově pravidelně produkovalo více než 7 milionů tun, v loňské sezóně, která byla pod tlakem nových sankcí Spojených států, se vyprodukovalo pouze 480 000 tun. V letošním roce je cíl ještě nižší, protože na Kubě se schyluje k nejhorší sklizni cukru za více než sto let.
"Kdysi jsme byli zemí, která vyvážela nejvíce cukru," řekl Al-Džazíře Dionis Perez, ředitel komunikace státní agentury Azcuba, která reguluje výrobu cukru.
"Letos je to však poprvé, co Kuba neplánuje vyvézt více cukru, než spotřebuje".
Zastaralá technologie
Zdroj: Burzovnísvět.cz
Každý rok od listopadu do května je čas na řezání cukrové třtiny. Ale na polích mají zemědělci jako Odel Perez problémy.
Ostrov je již několik týdnů ochromen nedostatkem benzinu a nafty, což se týká jak řidičů, tak cukrovarníků, kteří mají sklízet úrodu.
"Někdy musíte zastavit na jeden, dva nebo dokonce tři dny, než se dočkáte další nafty," řekl Perez pro Al-Džazíru.
I když může pracovat, musí se potýkat s poli zarostlými plevelem, který zapleveluje a někdy i zabíjí třtinu. Jeho kombajn sovětské konstrukce nyní zlikviduje nejen cukrovou třtinu, ale i malé stromky rostoucí na polích.
"K hubení plevele potřebujete herbicid," řekl, zatímco mačetou odřezával podrost. "Ale letos jsme žádný nedostali."
V rafinerii v Cienfuegosu, kde se zpracovává Perezova třtina, se dusným vzduchem line vůně melasy, když se třtina vykládá z rezavých vagonů na pásový dopravník, odkud prochází řadou obrovských mlýnků.
Pracovníci popisují technologii v této rafinérii z 19. století jako "zastaralou" a zároveň jsou hrdí na to, jak se jim daří udržovat stroje v provozu. Ale i zde způsobují problémy nedostatečné dodávky cukrové třtiny.
"Klíčem k úspěšné sklizni je nepřetržité mletí," řekl Yoel Eduarte, správce rafinerie, a dodal, že mlýn je navržen tak, aby pracoval 12 dní v kuse, než se na 12 hodin zastaví kvůli údržbě. Jak ale řekl pro Al-Džazíru, v uplynulém měsíci ji musel na několik dní vypnout a "když ji znovu zapneme, věci se rozbijí".
Řešení poruch vyžaduje náhradní díly, kterých je nedostatek kvůli nedostatku peněz. Řešením státu je odstavit více rafinérií, aby ty, které jsou stále v provozu, mohly využít ještě funkční motory, magnety a elektrické jističe. Během loňské sklizně bylo v provozu 36 rafinérií, letos jich je podle kubánské vlády 23.
Hospodářský propad
Eusebio Leal, zesnulý havanský historik, kdysi řekl, že po kubánské revoluci v roce 1959 "prvním imperialistickým útokem proti Kubě bylo zrušení kvót na cukr".
Rozhodnutí bývalého amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera z července 1960 snížit kvótu, která zajišťovala kubánskému cukru zaručený odbyt v USA, bylo krokem, který brzy přerostl v embargo vůči ostrovu. Jeho cílem bylo podle ministerstva zahraničí "vyvolat hlad, zoufalství a svržení vlády".
Samotné sankce však nevysvětlují, proč kubánský cukrovarnický průmysl již několik desetiletí upadá. Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 zlikvidoval hlavního odběratele, čímž se ekonomika ostrova ocitla v krizi.
Poté, co v 90. letech 20. století klesla světová cena cukru, oznámil bývalý kubánský prezident Fidel Castro v roce 2002 plány na uzavření přibližně poloviny ze 156 cukrovarů na ostrově. Další byly v následujících letech zrušeny a pomalu se měnily v ruiny.
Jen za posledních šest let klesla produkce cukru z více než 1,5 milionu tun ročně na méně než půl milionu tun, a to v důsledku zpřísnění sankcí vůči Kubě, které zavedla administrativa bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa a které ponechal v platnosti současný prezident Joe Biden.
Ekonomové tvrdí, že tato opatření "maximálního tlaku" sráží miliardy dolarů ročně z devizových příjmů. Spolu s pandemií COVID-19, která zastavila cestovní ruch, téměř přivedla ostrovní ekonomiku k bankrotu a cukrovarnický průmysl potřebuje jen málo peněz na nezbytné vstupy.
Zatímco před šesti lety bylo herbicidem postříkáno 1,5 milionu hektarů (3,7 milionu akrů) třtinových polí, během současné sklizně bylo podle Azcuby postříkáno pouze 100 000 hektarů (247 000 akrů).
Není to tak dávno, co byl cukr na Kubě všudypřítomný. Dnes je na něj tak přísný příděl, že se stal zbožím na černém trhu, kde ho prodavači nenápadně šeptají šťastným kolemjdoucím.
Zrušení příjmů v tvrdé měně z vývozu cukru v letošním roce se dotkne všech Kubánců na ostrově, kteří budou mít k dispozici ještě méně peněz na dovoz kuřat, nezbytných léků a tolik potřebné nafty.
Přesto Perez tvrdí, že toto odvětví není na pokraji zániku.
"Cukrová třtina je součástí DNA kubánské historie," řekl. "Není možné, aby zmizela."
