Navzdory obavám z mrazů, které v loňském roce vyvolal nedostatek zemního plynu dováženého z Ruska, mohou Evropané do letošní zimy vstoupit s mnohem větším pocitem bezpečí. Zásobníky plynu v Evropské unii jsou oproti loňskému roku naplněny téměř z 95 %, což znamená výrazný obrat od obav z mrazů k úlevě. Německá krajina a okolní regiony navíc přivítaly šest nových terminálů pro dovoz zkapalněného zemního plynu (LNG), což dále přispívá k celkové energetické bezpečnosti. Francie ve snaze diverzifikovat své energetické zdroje naplánovala šest nových jaderných reaktorů. Evropská unie učinila značné pokroky v budování odolnosti vůči energetické nejistotě, přičemž spotřeba termostatu se snížila a kapacita solární energie vzrostla o čtvrtinu. Jak uvedla Ana Maria Jaller-Makarewicz, vedoucí evropská analytička pro energetiku v Institutu pro energetickou ekonomiku a finanční analýzu, “plán REPower EU se osvědčil”, čímž zdůraznila pokroky, které EU učinila v oblasti energetické autonomie. Posun směrem k energetické nezávislosti si však vyžádal značné náklady. Evropské ceny plynu se téměř zdvojnásobily oproti desetiletému průměru, upozornil Dimitar Lilkov, výzkumný pracovník Centra Wilfrieda Martense pro evropská studia. Vlády zemí EU navíc v loňském roce vydaly na dotace spotřebitelům energie více než 600 miliard eur (647 miliard USD), což naznačuje možný trend neudržitelných výdajů. Mezi mnoha postiženými odvětvími zaznamenala nejvýznamnější dopady odvětví závislá na cenově dostupných dodávkách ruského plynu. Před loňskou ruskou invazí na Ukrajinu tvořil ruský plyn třetinu dodávek do EU a pomáhal různým energeticky náročným továrnám udržet jejich výrobu hliníku, oceli, hnojiv a keramiky v Německu a dalších částech EU. Přerušení dodávek však vedlo k 11% poklesu výroby oceli v EU v roce 2022, což vyvolalo značné obavy o průmyslovou stabilitu regionu. Německo, které je známé svým robustním průmyslovým modelem, v současné době čelí první recesi za poslední tři desetiletí, což vysvětluje nepřímé dopady energetické nejistoty na širší ekonomické trendy. Jak varuje Lilkov, “pokud rozbijete německý průmyslový model, bude to hnacím motorem i pro celou střední a východní Evropu”. Navzdory těmto výzvám existuje prostor pro optimismus. Anne-Sophie Corbeauová, vědecká pracovnice Centra pro globální energetickou politiku Kolumbijské univerzity, odhaluje, že celosvětové dodávky LNG se do roku 2028 zvýší o polovinu, a to především díky příspěvku USA a Kataru. Zajímavé je, že Čína, která byla původně považována za hlavního spotřebitele této dodatečné produkce LNG, může vzhledem ke zpomalující se ekonomice spotřebovat méně, než se předpokládalo. Z toho by mohla potenciálně těžit Evropa, která rychle zavádí dovozní infrastrukturu. Německo si pronajalo pět “plovoucích skladovacích a znovuzplyňovacích jednotek”, což svědčí o inovativních přístupech k dodávkám energie. Tuto technologii lze flexibilně nasazovat a přemisťovat podle potřeby. Francie i Německo si zajistily dlouhodobé dohody o dodávkách LNG s Katarem, čímž dále diverzifikují svá energetická portfolia a zároveň stabilizují ceny. Spěch na alternativní dodávky plynu se však setkal s určitým odporem. Německá vládní koalice, jejíž součástí je i Strana zelených, musela řešit obavy aktivistů, kteří se obávají, že by tato opatření mohla ohrozit cíle v oblasti obnovitelných zdrojů energie. V reakci na to Jaller-Makarewicz poznamenává: “Možná všechny tyto terminály pro znovuzplyňování nepotřebujeme. Všichni zpanikařili ve stejnou dobu.” Vzhledem k tomu, že Evropa postupně snižuje svou závislost na ruském zemním plynu, zdá se, že zvrácení tohoto trendu není pravděpodobné. Ruské exportní toky byly drasticky omezeny v důsledku jeho vlastních sankcí, nikoliv sankcí EU, neboť Putin doufal, že toto omezení oslabí západní podporu Ukrajině. Tento krok se však ukázal jako neúčinný. Naděje Ruska na prodej plynu Číně postupují pomalu a za vysokou cenu. Jak upozorňuje Jacob Mandel, plynárenský analytik společnosti Aurora Energy Research: “Většina ruského plynu je zaseknutá v západní části země. Éra masivního prodeje do Evropy je u konce.” Závěrem lze říci, že snahy Evropy o zajištění dodávek energie a budování odolnosti měly značné ekonomické dopady, což vyvolává otázky o udržitelnosti jejího přístupu. Přesto panuje optimismus ohledně diverzifikace zdrojů energie a inovativních řešení, jako jsou “plovoucí skladovací a znovuzplyňovací jednotky”. Ačkoli se teprve ukáže, jaké budou plné dopady této změny, je nepopiratelné, že evropské energetické prostředí v současné době prochází zásadní proměnou.