11. listopadu – Ústava Evropské unie získává na platnosti

Jak se vlastně začala psát historie centrální evropské legislativy? Tento příběh ovlivnil v následujících letech mnohé... Dne 11. listopadu roku 2004 Litva jako první členská země EU ratifikovala ústavní smlouvu Evropské unie, která byla podepsána 29. října 2004 v Římě. Litevský parlament hlasoval pro její ratifikaci v poměru 84 ku 4 hlasům. Evropská unie je bezesporu kontroverzní organizací – do velké míry ale ovlivňuje životy každého z nás. Pojďme se podívat na část její historie. Při bližším pohledu do průřezu historií ale uvidíme, že toho na dnešní den připadá ještě o mnoho více: 1889 – Washington se stal 42. státem USA. 1918 – Příměřím z Compiègne mezi státy Dohody a Německem byla ukončena první světová válka. 1918 – Byla obnovena samostatnost Polska, což je dodnes připomínáno polským státním svátkem. 1918 – Císař Karel I. podepsal abdikační listinu. Téhož dne opustil Schönbrunnský zámek ve Vídni. Rakousko-Uhersko se rozpadlo. 1920 – V Británii a Francii byl pohřben neznámý vojín. 1940 – Britské námořnictvo zaútočilo na italskou flotu v Tarentu. 1965 – Republika Rhodesie jednostranně vyhlásila nezávislost. 1966 – Odstartoval kosmický let Gemini 12. 1975 – Angola získala nezávislost na Portugalsku. 2000 – Při požáru lanovky v rakouském Kaprunu zahynulo 155 lidí. A nyní se už jako obvykle přesuneme do světa byznysu a ekonomiky: 2009 – 11. listopad se koná každoročně, zejména od roku 2009, kdy společnost Alibaba tento den přejmenovala na hlavní slevovou nákupní akci v Číně. Od té doby překonal několik rekordů v objemu prodeje na platformě elektronického obchodování. 1969 – V tento den dstartovala mise Apollo 12, která byla významnou událostí pro americký letecký průmysl a podniky zabývající se vesmírnými technologiemi. 1975 – Angola vyhlásila nezávislost, znamenalo to nejen politický posun, ale ovlivnilo to také obchodní a společenské vztahy, zejména v ropném průmyslu. 1620 – Američtí poutníci podepsali tzv. Mayflowerovskou smlouvu, což lze považovat za základní moment pro teorii správy a společenské smlouvy, která je základem obchodního práva a hospodářských postupů. Evropská unie – Legislativa & základy tohoto fenoménu Evropská unie (EU), mezinárodní organizace zahrnující 27 evropských zemí a řídící společnou hospodářskou, sociální a bezpečnostní politiku. EU se původně omezovala na západní Evropu, ale na počátku 21. století se výrazně rozšířila do střední a východní Evropy. Členy EU jsou Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko a Švédsko. Spojené království, které bylo zakládajícím členem EU, z organizace vystoupilo v roce 2020. EU byla vytvořena Maastrichtskou smlouvou, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Cílem smlouvy bylo posílit evropskou politickou a hospodářskou integraci vytvořením jednotné měny (eura), jednotné zahraniční a bezpečnostní politiky a společných občanských práv a posílením spolupráce v oblasti přistěhovalectví, azylu a soudnictví. V roce 2012 byla EU udělena Nobelova cena za mír jako uznání úsilí organizace o podporu míru a demokracie v Evropě. EU představuje jednu z řady snah o integraci Evropy od druhé světové války.Na konci války usilovalo několik západoevropských zemí o užší hospodářské, sociální a politické vazby, aby dosáhly hospodářského růstu a vojenské bezpečnosti a podpořily trvalé usmíření mezi Francií a Německem. Za tímto účelem podepsali v roce 1951 představitelé šesti zemí - Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Nizozemska a Západního Německa - Pařížskou smlouvu, čímž bylo v roce 1952, kdy vstoupila v platnost, založeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). (Spojené království bylo vyzváno, aby se k ESUO připojilo, a v roce 1955 vyslalo svého zástupce, aby sledoval jednání o jeho pokračujícím vývoji, ale labouristická vláda Clementa Attleeho členství odmítla, a to pravděpodobně z různých důvodů, včetně nemoci klíčových ministrů, snahy zachovat si ekonomickou nezávislost a nepochopení nadcházejícího významu společenství).ESUO vytvořilo zónu volného obchodu pro několik klíčových hospodářských a vojenských zdrojů: uhlí, koks, ocel, šrot a železnou rudu. K řízení ESUO bylo smlouvou zřízeno několik nadnárodních institucí: Vysoký úřad pro správu, Rada ministrů pro vydávání zákonů, Společné shromáždění pro formulování politiky a Soudní dvůr pro výklad smlouvy a řešení souvisejících sporů.Řada dalších mezinárodních smluv a revizí smluv založených převážně na tomto modelu nakonec vedla k vytvoření EU. Dne 25. března 1957 podepsalo šest členů ESUO dvě Římské smlouvy, které založily Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom) - jehož cílem bylo usnadnit spolupráci v oblasti vývoje, výzkumu a využívání atomové energie - a Evropské hospodářské společenství (EHS). EHS vytvořilo společný trh, jehož součástí bylo odstranění většiny překážek pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil, zákaz většiny veřejných politik nebo soukromých dohod, které brání tržní konkurenci, společná zemědělská politika (SZP) a společná politika zahraničního obchodu. Zdroj: Canva Mapa znázorňující složení Evropského hospodářského společenství (EHS) od roku 1957, kdy bylo vytvořeno členy Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), do roku 1993, kdy bylo přejmenováno na Evropské společenství (ES) a začleněno pod Evropskou unii (EU).Smlouva o založení EHS vyžadovala, aby její členové zrušili nebo revidovali důležité vnitrostátní zákony a předpisy. Zejména zásadně reformovala celní a obchodní politiku tím, že do července 1968 zrušila všechna vnitřní cla. Požadovala také, aby vlády zrušily vnitrostátní předpisy zvýhodňující domácí průmysl a spolupracovaly v oblastech, v nichž tradičně jednaly nezávisle, jako je mezinárodní obchod (tj. obchod se zeměmi mimo EHS). Smlouva vyzývala ke stanovení společných pravidel pro antikonkurenční a monopolní chování a ke stanovení společných norem pro vnitrozemskou dopravu a regulaci. Smlouva uznala sociální politiku za základní součást hospodářské integrace, a proto také vytvořila Evropský sociální fond, jehož cílem bylo zvýšit pracovní příležitosti usnadněním geografické a profesní mobility pracovníků. Důležité je, že reformy společného trhu obsažené ve smlouvě se nevztahovaly na zemědělství. Společná zemědělská politika, která byla zavedena v roce 1962 a která se stala nejnákladnějším a nejkontroverznějším prvkem EHS a později EU, se opírala o státní zásahy s cílem chránit životní úroveň zemědělců, podporovat zemědělskou soběstačnost a zajistit spolehlivé dodávky produktů za přiměřené ceny. Stejně jako ESUO zřídilo EHS čtyři hlavní řídící instituce: komisi, ministerskou radu, shromáždění a soud. Pro poradenství Komisi a Radě ministrů v širokém spektru sociálních a hospodářských politik byl ve smlouvě zřízen Hospodářský a sociální výbor. V roce 1965 podepsali členové EHS Bruselskou smlouvu, která sloučila komise EHS a Euratomu a Vysoký úřad ESUO do jediné komise. Sloučila také rady těchto tří organizací do společné Rady ministrů. EHS, Euratom a ESUO - souhrnně označované jako Evropská společenství - se později staly hlavními institucemi EU. Komise (oficiálně známá jako Evropská komise) se skládá ze stálé státní služby řízené komisaři. Měla tři základní funkce: formulovat politiky Společenství, kontrolovat dodržování rozhodnutí Společenství a dohlížet na provádění práva Společenství. Zpočátku byli komisaři jmenováni členy na čtyřleté funkční období s možností prodloužení, které bylo později prodlouženo na pět let. V čele komise stojí předseda, kterého vybírají hlavy států nebo předsedové vlád členů organizace. Po konzultaci s vládami členských států jmenuje předseda vedoucí generálních ředitelství, která řídí specifické oblasti, jako je zemědělství, hospodářská soutěž, životní prostředí a regionální politika. Komise se dělí o svou úlohu při tvorbě agendy s Evropskou radou (nezaměňovat s Radou Evropy, organizací, která není orgánem EU), která se skládá z vedoucích představitelů všech členských zemí. Evropská rada byla založena v roce 1974 a schází se nejméně dvakrát ročně, aby definovala dlouhodobý program evropské politické a hospodářské integrace. V čele Evropské rady stojí předseda, přičemž původně se v této funkci střídaly hlavy států nebo předsedové vlád členských zemí každých šest měsíců. Po přijetí Lisabonské smlouvy v roce 2009 se předsednictví stalo trvalým a jeho držitele vybírají členové Evropské rady. Funkční období předsedy Evropské rady trvá dva a půl roku - lze jej jednou obnovit - a předseda Evropské rady funguje jako "tvář" EU v politických otázkách. Prvním "prezidentem EU", jak se této funkci začalo říkat, byl bývalý belgický premiér Herman Van Rompuy. Hlavním rozhodovacím orgánem EHS a Evropského společenství (jak bylo EHS přejmenováno v roce 1993) a EU byla a je Rada Evropské unie (původně Rada ministrů), která se skládá ze zástupců ministrů. Složení rady se často mění, neboť vlády vysílají různé zástupce v závislosti na projednávané oblasti politiky. Veškeré právní předpisy Společenství vyžadují souhlas rady. Legislativní agendu řídí předseda rady, jehož funkce se mezi členy rady střídá každých šest měsíců. Zasedáním rady předsedá ministr ze země, která právě předsedá. Výjimkou z tohoto pravidla je Rada pro zahraniční věci, která je od ratifikace Lisabonské smlouvy pod stálým dohledem vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Společné shromáždění, které bylo v roce 1962 přejmenováno na Evropský parlament, se původně skládalo z delegátů národních parlamentů. Od roku 1979 byli členové voleni přímo na pětileté období. Velikost členských delegací se liší v závislosti na počtu obyvatel. Parlament je organizován do nadnárodních stranických skupin podle politické ideologie - např. do Strany evropských socialistů, Evropské lidové strany, Evropské federace stran zelených a Evropské liberální, demokratické a reformní strany. Do roku 1987 plnil zákonodárný sbor pouze funkci poradního orgánu, v roce 1970 však získal společnou rozhodovací pravomoc (s Radou ministrů) o výdajích Společenství. Zdroj: Shutterstock Evropský soudní dvůr (ESD) vykládá právo Společenství, řeší spory mezi orgány organizace a rozhoduje o tom, zda členové plní své smluvní závazky. Každý člen vybírá jednoho soudce, jehož funkční období je šestileté a lze jej prodloužit; po přistoupení dalších 10 zemí v roce 2004 mohl ESD v zájmu zvýšení efektivity zasedat ve "velkém senátu" složeném pouze ze 13 soudců. ESD pomáhá osm nestranných generálních advokátů, kteří předkládají stanoviska k projednávaným případům. V roce 1989 byl zřízen další soud, Soud prvního stupně, který měl pomoci s rostoucím počtem případů Společenství. ESD zavedl dvě důležité právní doktríny. Za prvé, evropské právo má "přímý účinek", což znamená, že ustanovení smluv a právních předpisů jsou pro jednotlivé občany přímo závazná bez ohledu na to, zda jejich vlády odpovídajícím způsobem upravily vnitrostátní právní předpisy. Zadruhé, právo Společenství má "přednost" před vnitrostátním právem v případech, kdy si obě práva odporují. Vyhlášení Lisabonské smlouvy znamenalo přijetí těchto právních doktrín vnitrostátními soudy a ESD získal nadnárodní právní autoritu.