Právě investoři a obchodníci by si jej ale měli připomínat. Historie nás totiž může lecos zajímavého naučit.

Dne 24. listopadu 2008 eskalovala světová ekonomická krize. Právě koncem listopadu 2008 vyvíjely vlády a centrální banky po celém světě rozsáhlé úsilí o stabilizaci finančního systému a zabránění úplnému hospodářskému kolapsu. Trvalo to ale opravdu dlouho.

Při bližším pohledu do průřezu historií ale uvidíme, že toho na dnešní den připadá ještě o mnoho více:

• 642 – Papežem byl zvolen Theodor I.
• 1642 – Abel Tasman se stal prvním Evropanem, který objevil Tasmánii. Zemi pojmenoval Van Diemena země.
• 1832 – Jižní Karolína odsouhlasila zákon, umožňující zrušit či ignorovat federální zákon, který považují za protiústavní.
• 1859 – Charles Darwin publikoval O původu druhů (The Origin of Species).
• 1907 – Představením hry Jaroslava Vrchlického Godiva zahájilo činnost Městské Vinohradské divadlo.
• 1915 – Ministerstvo vnitra Rakousko-Uherska rozpustilo Českou obec sokolskou za „pěstování intenzivních styků s cizinou.“
• 1947 – Robert Schuman se stal premiérem Francie.
• 1965 – Mobutu Sese Seko po krvavém puči uchvátil moc v Demokratické republice Kongo.
• 1966 – Na lince ze Sofie do Prahy se u Bratislavy zřítil Iljušin Il-18 a zahynulo všech 82 lidí na palubě. Byla to největší letecká nehoda v Československu.
• 1971 – V Malostranské besedě proběhla premiéra hry Divadla Járy Cimrmana – Němý Bobeš.

A nyní se už jako obvykle přesuneme do světa byznysu a ekonomiky:

• 1966 – V tento den začala newyorská burza (NYSE) obchodovat s akciemi v jednodolarových hodnotách, což byl významný posun od předchozí praxe obchodování s akciemi ve zlomcích. Tato změna byla součástí širší modernizace burzovního systému.
• 1971 – Incident s únosem letadla D. B. Cooperem měl také významné obchodní důsledky, zejména pro bezpečnost a pojištění leteckých společností. Po této události byla výrazně posílena bezpečnostní opatření leteckých společností, což vedlo ke změnám ve způsobu provozování a vnímání letecké dopravy z hlediska bezpečnosti.
• 1984 – Poprvé v historii překročil index Dow Jones Industrial Average (DJIA) hranici 1 200 bodů. Tento milník svědčil o rostoucí síle a vlivu amerického akciového trhu v 80. letech.
• 1991 – V tento den zemřel Freddie Mercury, což mělo obchodní důsledky i pro hudební průmysl. Po oznámení jeho úmrtí došlo k prudkému nárůstu prodeje hudby skupiny Queen, což ilustruje dopad umělcova odchodu na jeho komerční odkaz.
• 2001 – Šikmá věž v Pise byla po 11 letech a projektu za 27 milionů dolarů na její zpevnění znovu otevřena, aniž by se opravil její slavný náklon. Tato událost měla významné důsledky pro cestovní ruch v Pise a v Itálii obecně, protože věž je hlavní turistickou atrakcí.

Finanční krize v letech 2007-2008, výrazné snížení likvidity na světových finančních trzích, které vzniklo ve Spojených státech v důsledku zhroucení amerického trhu s bydlením. Hrozila zničit mezinárodní finanční systém, způsobila krach (nebo téměř krach) několika velkých investičních a komerčních bank, poskytovatelů hypotečních úvěrů, pojišťoven a spořitelních a úvěrových družstev a urychlila velkou recesi (2007-2009), nejhorší hospodářský pokles od Velké hospodářské krize (1929-1939).

Přestože přesné příčiny finanční krize jsou mezi ekonomy předmětem sporů, panuje obecná shoda ohledně faktorů, které hrály roli (odborníci se neshodnou na jejich relativní důležitosti).

Zaprvé, Federální rezervní systém (Fed), centrální banka Spojených států, poté, co předvídal mírnou recesi, která začala v roce 2001, snížil v období od května 2000 do prosince 2001 jedenáctkrát sazbu federálních fondů (úrokovou sazbu, kterou si banky navzájem účtují za jednodenní půjčky federálních fondů – tj. zůstatků uložených v bance Federálního rezervního systému), a to z 6,5 % na 1,75 %. Tento výrazný pokles umožnil bankám poskytovat spotřebitelské úvěry za nižší základní úrokovou sazbu (úroková sazba, kterou banky účtují svým „prime“ neboli nízkorizikovým klientům, zpravidla o tři procentní body vyšší než sazba federálních fondů) a podnítil je k poskytování úvěrů i „subprime“ neboli vysoce rizikovým klientům, i když za vyšší úrokové sazby (viz subprime úvěry). Spotřebitelé využívali levných úvěrů k nákupu zboží dlouhodobé spotřeby, jako jsou spotřebiče, automobily a zejména domy. Výsledkem byl koncem 90. let 20. století vznik „bubliny na trhu s bydlením“ (rychlý růst cen domů na úroveň, která výrazně převyšuje jejich základní nebo vnitřní hodnotu, způsobený nadměrnými spekulacemi).

Za druhé, díky změnám v bankovních zákonech, které začaly v 80. letech, mohly banky nabízet subprime klientům hypoteční úvěry, které byly strukturovány s balónovými splátkami (neobvykle vysoké splátky, které jsou splatné na konci nebo téměř na konci úvěrového období) nebo s nastavitelnými úrokovými sazbami (sazby, které zůstávají fixovány na relativně nízké úrovni po počáteční období a poté se pohybují, obvykle podle sazby federálních fondů). Dokud ceny domů rostly, mohli se dlužníci s rizikovými hypotékami chránit před vysokými hypotečními splátkami refinancováním, půjčkami na zvýšenou hodnotu svých domů nebo prodejem svých domů se ziskem a splacením hypotéky. V případě nesplácení mohly banky nemovitost zabavit a prodat ji za vyšší částku, než byla výše původního úvěru. Subprime úvěry tak pro mnoho bank představovaly lukrativní investici. Mnoho bank proto agresivně nabízelo subprime úvěry klientům se špatnou bonitou nebo malým majetkem, přičemž věděly, že tito dlužníci si nemohou dovolit úvěry splácet, a často je uváděly v omyl ohledně souvisejících rizik. V důsledku toho se podíl rizikových hypoték mezi všemi úvěry na bydlení od konce 90. let do let 2004-2007 zvyšoval z přibližně 2,5 % na téměř 15 % ročně.

Za třetí, k růstu rizikových úvěrů přispěla rozšířená praxe sekuritizace, kdy banky spojovaly dohromady stovky nebo dokonce tisíce rizikových hypoték a jiných, méně rizikových forem spotřebitelských dluhů a prodávaly je (nebo jejich části) na kapitálových trzích jako cenné papíry (dluhopisy) jiným bankám a investorům, včetně hedgeových a penzijních fondů. Dluhopisy tvořené převážně hypotékami se staly známými jako cenné papíry kryté hypotékami (MBS), které opravňovaly jejich kupce k podílu na úrocích a splátkách jistiny z podkladových úvěrů. Prodej rizikových hypoték ve formě MBS byl pro banky považován za dobrý způsob, jak zvýšit svou likviditu a snížit expozici vůči rizikovým úvěrům, zatímco nákup MBS byl pro banky a investory považován za dobrý způsob, jak diverzifikovat svá portfolia a vydělat peníze. S tím, jak ceny nemovitostí počátkem roku 2000 prudce rostly, se MBS staly široce populárními a jejich ceny na kapitálových trzích se odpovídajícím způsobem zvýšily.

Začtvrté, v roce 1999 byl částečně zrušen Glassův-Steagallův zákon z doby hospodářské krize (1933), což umožnilo bankám, obchodníkům s cennými papíry a pojišťovnám vstupovat na své trhy a vzájemně se slučovat, což vedlo ke vzniku bank, které byly „příliš velké na to, aby padly“ (tj. tak velké, že jejich selhání by ohrozilo celý finanční systém). V roce 2004 navíc Komise pro cenné papíry (SEC) oslabila požadavek na čistý kapitál (poměr kapitálu neboli aktiv k dluhu neboli závazkům, který musí banky udržovat jako pojistku proti platební neschopnosti), což banky povzbudilo, aby investovaly ještě více peněz do MBS. Přestože rozhodnutí Komise pro cenné papíry a burzy vedlo k obrovským ziskům bank, vystavilo jejich portfolia značnému riziku, protože hodnota aktiv MBS byla implicitně založena na pokračování bubliny na trhu s bydlením.