Strach vstoupit do neznámého je možná zakořeněn v lidské povaze, ale nedávná studie provedená společností Resume Now ukazuje, že zaměstnanci často litují, že nepodstoupili riziko, které by mohlo časem vést ke zlepšení kariéry. Průzkum zjistil, že dvě třetiny pracovníků sdílejí pocity lítosti související s jejich kariérou, konkrétně s kroky, které zanedbali. Podle výsledků průzkumu 60 % pracovníků lituje, že nepožádali o zvýšení platu, a 59 % vyjadřuje lítost nad tím, že nekladli důraz na rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Bylo zjištěno, že 58 % pracovníků lituje toho, že příliš dlouho setrvávali ve stejné práci, zatímco 40 % lituje, že nepřešli na jinou kariéru. Kariérní expertka ze společnosti Resume Now Heather O’Neillová vysvětluje, že lidé, kteří se vydali směrem k jistotě – setrvávali na neuspokojivé pozici nebo nepožádali o zvýšení odměny -, litují více než jejich protějšky, které podnikly rozhodné kroky ke zlepšení své situace. Zpráva objasnila, že lítost nad kariérou se v závislosti na generacích stupňuje s kariérním zráním a poté se snižuje s blížícím se odchodem do důchodu. Zatímco 61 % respondentů z generace Z přiznalo, že lituje své kariéry, u mileniálů a generace X tento poměr vzrostl na přibližně 70 %. Naopak u generace baby boomers poměr litování klesl na 52 %. “Zdá se, že profesionálové na vrcholu své kariéry jsou více pohlceni svými ‘špatnými’ rozhodnutími, zatímco ti, kteří se blíží k důchodu nebo jsou již v důchodu, přijímají sentiment ‘co se stalo, stalo se’ ohledně svého pracovního života,” zdůvodňuje O’Neillová. Pokud jde o snahu udržet status quo za každou cenu, údaje vrhají světlo na naši tendenci přehnaně oceňovat riziko změn a zároveň podceňovat nebezpečí stagnace. O’Neillová zavádí pojem “předsudek ke statu quo”. Lidé se často rozhodují udržovat současný status quo bez ohledu na nepříznivé podmínky kvůli strachu z neznámého. Tato předpojatost může působit jako odrazující faktor při změně zaměstnání nebo zásadních životních změnách. Kariérní koučka Caroline Castrillonová, majitelka společnosti Corporate Escape Artist, předpokládá, že lítost nad kariérou může vzniknout z přílišného pohodlí v nevyhovujících podmínkách a z vyhýbání se dočasnému nepohodlí, které provází změny. “Změnám se bráníme, protože je vnímáme jako hrozbu,” tvrdí Castrillonová. “Pro osobní a profesní růst je nezbytné překračovat komfortní zóny, což v konečném důsledku znamená čelit určité míře nepohodlí, abychom mohli svou kariéru vystupňovat.” Castrillonová zdůrazňuje, že nebezpečí spojená s nečinností v kariéře mohou narůstat, a to zejména kvůli snižujícím se pobídkám spojeným s délkou pracovního poměru, jako jsou věrnostní prémie nebo penzijní systémy. Naopak výzkumy ukazují, že změna zaměstnání je často nejlepší strategií, jak si zajistit povýšení nebo zvýšení platu. “Je překvapivé, že člověk nezíská finanční výhody, když zůstane ve stejné organizaci, jako když mění zaměstnání každé dva až tři roky,” upozorňuje Castrillonová. Castrillonová doporučuje spíše začít s malými kroky a pak postupovat. Radí rozdělit velká rozhodnutí do zvládnutelných kroků a před konečným rozhodnutím věnovat čas prozkoumání všech možností. Strategie doporučuje při rozhodování o kariéře zvážit náklady spojené s nečinností. Neustále přehodnocujte, zda je zachování současného stavu správnou volbou, nebo jen jednodušší. “Neustále se ptejte, co je v sázce, když se do toho pustíte, protože odměna je obvykle mnohem vyšší,” navrhuje. Přesuneme-li pozornost k provádění významných kariérních změn, generální ředitel společnosti Happen to Your Career Scott Anthony Barlow poznamenává, že mnoho lidí se stává obětí omylu o potopených nákladech, který je odrazuje od toho, aby opustili minulá rozhodnutí, do nichž investovali. Podle Barlowa může být pocit, že se člověk pustil příliš hluboko do určité kariéry, než aby uvažoval o její změně, často zavádějící. Zdůrazňuje, že snaha o zcela novou kariérní dráhu by neměla být spojena s pocitem viny z přiznání porážky nebo selhání, ale měla by být naopak vnímána jako odraz měnící se situace, priorit a příležitostí v průběhu času. Závěrem Barlow rozhodně konstatuje: “Výzkumy hovoří zcela jasně. Pokud zvažujete, zda jednat, či nejednat, odpověď je téměř vždy kladná.”