Ti společnosti viní z kartelové dohody, jejímž cílem mělo být snížení produkce uhlí prostřednictvím koordinovaného tlaku na těžební firmy. Podle žaloby správci využili svého vlivu jako institucionální investoři, aby ovlivnili rozhodování energetických společností – a to pod rouškou cílů spojených s takzvanou ESG agendou (environmentální, sociální a správní faktory).

Právníci firem naopak tvrdí, že žaloba postrádá důkazy a představuje nepodloženou teorii, která by mohla přepsat zavedené antimonopolní právo. Společnosti se označují za pasivní investory, kteří žádným způsobem neřídí těžební společnosti, do nichž investují. Pokud by soud žalobě vyhověl, podle nich by to mohlo vyvolat právní lavinu i v jiných sektorech ekonomiky.

Politické napětí a právní rizika

Celý případ nabývá na významu i kvůli probíhajícímu politickému tlaku na investiční firmy. Republikánské státy už dříve stáhly miliardy dolarů z fondů BlackRock a jiných správců kvůli jejich angažmá v ekologických iniciativách. Společnosti mezitím opustily některé klimatické koalice, jako jsou Climate Action 100+ nebo Net Zero Asset Managers Initiative, a snaží se mírnit kritiku z konzervativních kruhů.

Přesto texaská žaloba, podaná v listopadu, tvrdí, že samotné vlastnictví podílů v konkurenčních firmách může omezovat hospodářskou soutěž, a to i bez přímých zásahů do řízení firem. Tento přístup je založen na teorii společného vlastnictví, která sice není nová, ale zatím nebyla soudně otestována. Teorie tvrdí, že pokud stejný investor vlastní podíly ve více firmách v jednom odvětví, může to vést k nepřímé koordinaci chování těchto společností – například v oblasti cen nebo výroby.

Argumenty obou stran: fakta a obavy

Správci aktiv v soudním řízení uvedli, že neexistují žádné důkazy, že by koordinovali své investiční rozhodnutí nebo že by přímo ovlivnili těžební firmy ke snižování produkce. Tvrdí, že účast v klimatických skupinách nebyla právně závazná a že v období, kterého se žaloba týká, produkce uhlí ve skutečnosti vzrůstala.

Zaznívá však i hlas odborníků, kteří tvrdí, že situace si zaslouží hlubší analýzu. Profesor Florian Ederer z Boston University uvedl, že na základě veřejně dostupných dat existují důvody ke zkoumání, zda mezi velkými investory neexistovala nějaká forma koordinace. Právě teď ale žalující strany nemusí vše prokazovat – postačí, pokud přesvědčí soudce, že jejich nárok je věrohodný a zasluhuje další projednání.

Rozhodnutí bude mít na starost federální soudce Jeremy Kernodle, jmenovaný prezidentem Trumpem. Pokud dá žalobě zelenou, mohlo by to otevřít dveře k dalším podobným případům v jiných sektorech ekonomiky, kde tytéž společnosti vlastní podíly v konkurenčních firmách.

Důsledky pro investiční svět

Případ má potenciál zásadně změnit pravidla hry v oblasti institucionálního investování. BlackRock (BLK), Vanguard a State Street (STT) dohromady spravují majetek v hodnotě přibližně 25 bilionů dolarů a mají významné podíly téměř ve všech firmách zahrnutých v indexu S&P 500. Vítězství žalujících států by mohlo přinutit tyto správce, aby přehodnotili své strategie nebo dokonce odprodali některé podíly v klíčových sektorech, jako jsou energetika, technologie nebo zdravotnictví.

Firmy samy tvrdí, že žaloba zneužívá antimonopolní právo a že pokud by tento výklad uspěl, znamenalo by to, že institucionální investování v dosavadní podobě přestává být možné. Ve společném podání dokonce varovaly, že právní teorie použitá žalobci by znamenala, že jakákoli investice do konkurenčních firem může být potenciálně nelegální, což by mohlo paralyzovat běžné fungování kapitálových trhů.

Téma rezonuje i v akademické sféře a mezi regulátory. Podle nedávné studie Výboru pro regulaci kapitálových trhů (CCMR), jehož členy jsou i představitelé BlackRock a Vanguard, neexistuje žádný důkaz, že by společné vlastnictví vedlo ke zvyšování cen. Přesto zůstává otázkou, zda soud přistoupí na výklad, že již samotná strukturální pozice velkých správců aktiv může být v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, i bez prokazatelného záměru ovlivňovat tržní vývoj.