Spojené státy se potýkají s dramaticky rostoucím veřejným dluhem, který již překročil hranici 36 bilionů dolarů. Přímé kroky ke snižování této sumy se však ve Washingtonu zdají být politicky neprůchodné – chybí ochota zvyšovat daně nebo omezovat vládní výdaje. Právě na tuto realitu reaguje George Saravelos, hlavní stratég Deutsche Bank (DB), který navrhl alternativní přístup pojmenovaný „Pennsylvánský plán“. Ten se podle něj může stát novým rámcem, jak se k problému postavit bez nutnosti přímých škrtů. Saravelosův návrh by měl být řízen americkým ministerstvem financí, které – stejně jako Bílý dům – sídlí na Pennsylvania Avenue. Cílem není přímo snížit dluh, ale získat více času na jeho zvládnutí a omezit závislost na zahraničních investorech. Návrh zároveň sází na podporu domácího kapitálu – tedy důchodových fondů a dalších amerických institucí, které by mohly začít více investovat do státních dluhopisů. Trumpova administrativa a příprava půdy Podle Saravelose už některé prvky jeho plánu Trumpova vláda fakticky zavádí. Rozpočtový návrh známý jako „One Big Beautiful Bill Act“ pravděpodobně brzy projde Kongresem, zatímco zástupci Fedu, včetně guvernérů Wallera a Bowmanové, tlačí na snížení úrokových sazeb již v červenci. Ve středu se má sejít rada guvernérů Fedu, aby projednala možné úpravy pákových poměrů bank – což by umožnilo, aby velké banky držely více státních dluhopisů bez dodatečných nákladů. Změny by tedy mohly přinést kombinaci měkčí měnové politiky, vyšší tuzemské poptávky po státních dluhopisech a snížení regulačních bariér, což dohromady znamená snahu o stabilizaci amerického dluhového trhu bez přímé fiskální disciplíny. V čem plán spočívá a co sleduje Saravelosův plán se opírá o dvě klíčové linie: za prvé, omezit závislost USA na zahraničních investorech, kteří nyní drží významnou část amerických dluhopisů. A za druhé, aktivně zapojit domácí investory, zejména velké institucionální subjekty. To má podle něj vytvořit robustnější základnu pro financování amerického deficitu. Jedním z nástrojů může být rozšíření používání stabilních kryptoměn (stablecoins), často navázaných na dolar a podložených právě americkými státními pokladničními poukázkami. Pokud by se stablecoiny staly rozšířenějším platebním prostředkem, mohly by nepřímo zvýšit poptávku po vládních dluhopisech. Další možností je změkčení pravidel pákového poměru bank, čímž by se jim zlevnilo držení amerických státních dluhů. Saravelos přitom upozorňuje, že největší hrozbou není ani samotný dluh, ani obchodní deficit, ale fakt, že USA spoléhají na příliv zahraničních investic, zatímco vlastní občané a instituce drží relativně málo zahraničních aktiv. Taková nerovnováha zvyšuje zranitelnost americké ekonomiky, pokud by se zahraniční investoři rozhodli přesunout svůj kapitál jinam. Hrozby oslabení dolaru a geopolitické nejistoty Podle Deutsche Bank se od oznámení celních opatření prezidentem Trumpem začali zahraniční investoři postupně stahovat z amerických aktiv – ačkoli zatím mírným tempem. Tato změna se již projevila i na trhu: dolarový index ICE (DXY) od začátku roku klesl o téměř 10 %, což je důsledek slábnoucí důvěry v americkou měnu. Přestože některá cla byla po oznámení zrušena nebo odložena, nejistota ohledně dalšího vývoje mezinárodního obchodu a geopolitických vztahů přetrvává. Z toho vyplývá, že pokud by zahraniční kapitál začal ve větší míře opouštět americký trh, může to destabilizovat trh s dluhopisy, zvýšit náklady na půjčky a oslabit dolar. Saravelos proto navrhuje, aby se větší podíl dluhu přesunul do rukou domácích investorů, čímž by se snížilo riziko náhlého výprodeje amerických aktiv ze strany zahraničí. Jako doplňkový prvek navrhuje slabší dolar a trvale nižší sazby na kratším konci výnosové křivky. To by umožnilo vládě levnější financování a zároveň zvýšilo atraktivitu amerických aktiv i pro domácí investory. V pozadí všech těchto snah přitom rezonuje i tzv. „dohoda z Mar-a-Lago“, kterou Trumpův ekonomický poradce Stephen Miran kodifikoval jako soubor návrhů na měnovou spolupráci s obchodními partnery, oslabení dolaru a refinancování amerického dluhu pomocí dlouhodobých obligací se splatností přesahující několik desetiletí. Tato dohoda se tak může stát součástí širší snahy o novou ekonomickou doktrínu Spojených států v éře rekordního zadlužení.