Ministr financí Scott Bessent vnesl do americké ekonomické debaty mimořádně ostrý tón. Ve Wall Street Journal zveřejnil esej, v níž tvrdí, že Federální rezervní systém trpí „posunem mise“ a „institucionální nadměrností“. Metaforicky přirovnal Fed k „smrtelnému viru, který unikl z laboratoře“, a volá po návratu centrální banky do jasně vymezených hranic původního mandátu. Podle Bessenta Fed ztratil důvěru veřejnosti a musí znovu získat důvěryhodnost nezávislé instituce, která se soustředí na stabilní inflaci, nízkou nezaměstnanost a mírné úrokové sazby. Politický kontext: tlak na nezávislost Fedu sílí Bessentova esej přichází v okamžiku, kdy se administrativa prezidenta Donalda Trumpa snaží získat kontrolu nad radou guvernérů Fedu. Bílý dům tvrdí, že prezident má pravomoc odvolat guvernéra Fedu, a po měsíční kampani zaměřené na snížení sazeb Trump odvolal guvernérku Lisu Cookovou, kterou obvinil z hypotečního podvodu. Cooková se brání žalobou proti odvolání. Pokud by byla nucena odejít a Trumpův ekonomický poradce Stephen Miran byl potvrzen Senátem, získali by prezidentovi nominanti čtyřčlennou většinu v radě. Takové uspořádání by otevřelo dveře radikálním změnám v nastavení úrokových sazeb i v bankovním dohledu a znovu by nastolilo zásadní otázku, nakolik je Fed nezávislý na Bílém domě. Analytici proto čtou Bessentův text jako pokus ospravedlnit ambicióznější převzetí vlivu nad institucí, kterou mnozí považují za „nejmocnější agenturu ve vládě“. Připomínají přitom, že Kongres historicky konstruoval Fed tak, aby omezil přímý politický vliv – guvernéři mají 14leté mandáty, musejí projít potvrzením Senátem a lze je odvolat pouze „z důvodu“. Tento rámec měl chránit měnovou politiku před krátkodobými politickými tlaky. Bessentův návrh: omezit regulační moc a znovu vymezit roli rozvahy Jádrem Bessentovy výzvy je nezávislý, nestranný audit fungování Fedu a následná redukovaná role centrální banky. Fed by se měl soustředit na měnovou politiku, likviditu ve smyslu věřitele poslední instance a na makro dohled, nikoli na přímý bankovní dohled. Tedy vzdát se klíčové části pravomocí, které mu po roce 2008 svěřil Kongres v reakci na zjištění, že některé banky jsou „příliš velké na to, aby zkrachovaly“. Od té doby Fed posílil roli bankovního regulátora, včetně zátěžových testů a kapitálových požadavků na největší instituce. Podle Bessenta se však rozšíření pravomocí vymklo účelu. Varuje i před rutinním používáním rozvahy Fedu jako nástroje ke snižování sazeb v recesi. Takové kroky by podle něj měly být výjimečné, vyhrazené pro skutečné nouzové situace. Argumentuje, že politika rozvahy přímo ovlivňuje alokaci kapitálu – zvýhodňuje některé sektory a oslabuje roli trhů i odpovědnost volených představitelů. Výsledkem je kultura ve Washingtonu, která se – slovy Bessenta – spoléhá na Fed, aby zachránil vládu po špatných fiskálních rozhodnutích. Odpůrci tak rozsáhlých změn připomínají, že Fed je dnes – jak říká Ian Katz z Capital Alpha Partners – „nejmocnějším bankovním regulátorem“ v zemi. Převod dohledu jinam by vyžadoval legislativní změnu, tedy shodu v Kongresu, která je podle Katze málo pravděpodobná. Přesto Bessentova esej vytyčuje jasnou trajektorii: zmenšit rozsah činností Fedu a vrátit se k úzce definovanému jádru mandátu. Co je v ohrožení: nezávislost Fedu, jeho důvěryhodnost a odpovědnost V pozadí této debaty leží tři provázané otázky. Zaprvé, nezávislost Fedu: pokud by se potvrdila možnost prezidenta odvolávat guvernéry a pokud by se v radě vytvořila politická většina, mohl by se charakter měnové politiky rychle změnit. Zadruhé, důvěryhodnost: Bessent tvrdí, že ji Fed ztratil a může ji získat jen návratem k přísně vymezené roli. Zatřetí, hranice odpovědnosti: kdo má v krizích nést hlavní tíhu rozhodování – fiskální politika skrze Kongres a vládu, nebo měnová politika skrze Fed? Bessentova kritika zřetelně směřuje k tomu, aby se z Fedu stáhl přebytek moci, který podle něj v posledních letech narostl. Zastánci současného rámce oponují, že právě po roce 2008 bylo nutné mít silného regulátora schopného dohlédnout na systémově významné banky a stresově testovat jejich odolnost. V tomto střetu pohledů nejde jen o technické nastavení pravomocí, ale o filozofii řízení amerického finančního systému. Jaký bude další vývoj? Změny, které Bessent prosazuje, nelze provést bez Kongresu. I kdyby Bílý dům získal v radě Fedu většinu, přeobsazení mandátu centrální banky vyžaduje legislativní proces. V nejbližším horizontu tak půjde spíše o tlak na rozhodování Fedu – například o zdrženlivost při používání rozvahy – než o okamžité institucionální přesuny. Debata však už dnes mění očekávání: vyžaduje, aby Fed přesně vymezil, co je ještě jeho doména a kde začíná role trhů a volených představitelů.