Evropa stojí na křižovatce, která může zásadně ovlivnit její budoucnost. Kontinent, jenž v minulých desetiletích profitoval z amerického globálního řádu, čelí dnes dvěma neúprosným tlakům – zvenčí agresivnímu Rusku a ze strany Spojených států, jejichž politika se stává stále odtažitější a nevyzpytatelnější. Evropa se musí rozhodnout, zda se stane skutečnou geopolitickou silou, nebo zda se omezí na roli přívěsku v měnícím se světě. Ruský prezident Vladimir Putin pokračuje v ničivé válce proti Ukrajině, která představuje obléhání vnějších linií evropské obrany. Klasické vojenské operace doplňuje hybridní válčení, využívající kybernetické útoky či dezinformační kampaně. V posledních týdnech navíc došlo k provokativním přeletům ruských dronů a letadel nad Polskem, Estonskem, Rumunskem, ale i Dánskem a Norskem. Spojené státy pod vedením prezidenta Donalda Trumpa reagují na ruské aktivity nejednotně. Častěji než aktivní obranou NATO se projevuje zdrženlivostí a odmítáním zásahů. Trumpova politika zahrnuje i kroky, které evropské spojence znepokojují: požadavek na koupi Grónska od Dánska, prosazování jednostranných obchodních dohod, omezení podpory států NATO v první linii či otevřenou podporu pro-ruských politických aktérů, jako je německá AfD nebo maďarský premiér Viktor Orbán. Trump navíc opakovaně viní z války Ukrajinu, nikoli Rusko. Požadoval po Evropanech, aby omezili obchodní vztahy s Čínou výměnou za přísnější sankce USA proti Moskvě – a to i přesto, že současně hledá vlastní obchodní dohodu s Pekingem. Jediným prvkem jeho politiky, který lze považovat za částečně pozitivní, je tlak na evropské státy, aby zvýšily své výdaje na obranu. Tento tlak však může být jen předehrou k částečnému stažení amerických jednotek z kontinentu. Lichocení jako projev slabosti Zatímco Rusko sílí a Amerika se stává odměřenější a zároveň tvrdší, většina evropských lídrů se rozhodla hledat cestu, jak se Trumpovi zavděčit. Nový generální tajemník NATO Mark Rutte si získal pozornost tím, že Trumpa nazval „tatínkem“. Nedávno také do Washingtonu spěchali přední evropští politici, mezi nimi německý Friedrich Merz, francouzský prezident Emmanuel Macron či italská premiérka Georgia Meloni, aby zabránili uzavření nevýhodné dohody o Ukrajině. Ursula von der Leyen zase označila asymetrickou obchodní dohodu mezi USA a EU za základ nových transatlantických vztahů. Tento přístup připomíná strategii založenou na lichocení a podřízenosti, která má jediný cíl – oddálit okamžik otevřeného transatlantického rozkolu. Evropští lídři vědí, že v tuto chvíli nemají dostatečnou sílu ani jednotu, aby se dokázali postavit sami za sebe. Proto volí ponížení jako způsob, jak získat čas. Problém je, že takový postup může Evropu ještě více oslabit. Spojené státy se totiž stále více soustředí na Asii a soupeření s Čínou. Trumpova Amerika navíc působí jako transakční supervelmoc, která se orientuje spíše na vlastní zisk než na společnou bezpečnost. Evropa tak riskuje, že zůstane v pasti mezi revanšistickým Ruskem, rostoucí Čínou a nepředvídatelnými USA. Obrana sílí, ale rozdíly přetrvávají Evropské státy sice postupně zvyšují vojenské výdaje, aby splnily cíl NATO ve výši 2 % HDP, některé dokonce míří k 3,5 % či více. Polsko se stává lídrem v oblasti obranných investic, Německo slibuje více než 150 miliard eur. Přesto však kontinent zůstává nerovnoměrně vyzbrojen – severní a východní Evropa se chová mnohem rozhodněji než státy jižní, které často nemají dostatečné zdroje. Viditelné jsou i první kroky ke snížení závislosti na Spojených státech. Dánsko se například rozhodlo nakoupit evropské protivzdušné systémy namísto amerických Patriotů. Spolupráce evropských zbrojovek s Ukrajinou ukazuje, že kontinent hledá cestu k vlastní obranné soběstačnosti. Vojenská pomoc Ukrajině ze strany evropských států dokonce již překonala pomoc americkou. To však neznamená, že je Evropa jednotná. Kontinent zůstává rozdělený mezi rusofobní země, jako jsou státy Pobaltí či Skandinávie, a země, kde má proruský sentiment silné politické zastoupení, například Maďarsko nebo část francouzské politické scény. Připomeňme také, že rok po zprávě bývalého prezidenta ECB Maria Draghiho o konkurenceschopnosti se v této oblasti stále mnoho nezměnilo. Staré démony nelze podceňovat Evropa tak stojí před složitou volbou. Buď se dokáže sjednotit, posílit svou obranu a najít strategickou vytrvalost, nebo se ocitne ve vleku silnějších hráčů. Trumpovy požadavky na obchodní konfrontaci s Čínou odhalily rozpor mezi rétorikou evropských lídrů a jejich skutečnou ochotou přijímat bolestivé kroky. Pokud Spojené státy skutečně omezí svou roli garanta evropské bezpečnosti, může se kontinent ocitnout v situaci, kdy se znovu probudí staré soupeření a nacionalismus. Americká bezpečnostní deka po desetiletí tlumila vnitřní konflikty mezi evropskými státy. Její odstranění by mohlo vést k návratu hyperkonkurence, která v minulosti končila katastrofálními válkami. Z dnešního pohledu se může zdát, že tento scénář je vzdálený. Ale právě proto, že Evropa stále spoléhá na Spojené státy, je riziko podcenění vážné. Pokud kontinent nevyužije čas, který si získává lichocením Trumpovi, k vlastnímu posílení, může se stát, že staré démony již nebude možné zadržet.