Šokující a ohromující vojenská přehlídka k „dni vítězství“ usiluje o přepsání dějin druhé světové války. Čínský prezident Si Ťin-pching vystoupil na významném regionálním bezpečnostním fóru v severočínském Tchien-ťinu s vizí, která směřuje k zásadní proměně světového pořádku. V projevu před více než dvacítkou zahraničních lídrů zdůraznil nutnost vytvořit „řádný multipolární svět“ a vyzval k užší spolupráci Rusko, Indii a další země regionu. Si hovořil o prosazování volného obchodu, spravedlivějším globálním systému a silnější odpovědnosti jednotlivých států za mír a stabilitu. Jeho slova představovala otevřenou výzvu současnému systému vedenému Spojenými státy. Summit a vojenská přehlídka jako demonstrace síly Dvoudenní summit Šanghajské organizace spolupráce se odehrává v době, kdy si Čína připomíná 80. výročí porážky Japonska ve druhé světové válce. Oslavy doprovází rozsáhlá vojenská přehlídka v Pekingu, na které se kromě čínské techniky objeví i zahraniční hosté – mezi nimi ruský prezident Vladimir Putin, severokorejský vůdce Kim Čong-un či představitelé Íránu a Pákistánu. Peking tím vysílá signál, že se vnímá jako obránce poválečného řádu a zároveň lídr nového globálního multipolarismu. Podle analytiků je hlavním cílem Pekingu snaha přepsat narativ druhé světové války. Čína se prezentuje jako ústřední síla odporu proti Japonsku a Německu, přičemž bagatelizuje roli Spojených států. Připomínky vítězství využívá Peking i k posílení svých nároků na Tchaj-wan, který je jedním z hlavních bodů napětí v současných mezinárodních vztazích. Přetváření historie a posilování nároků na Tchaj-wan Si Ťin-pching zdůraznil, že Čína a Sovětský svaz byly hlavními oporami boje proti nacismu a japonskému militarismu. Tímto výkladem Peking posiluje své historické postavení a navazuje na káhirskou a postupimskou deklaraci, které po válce určovaly vrácení Tchaj-wanu Číně. Letos Peking poprvé spojil tyto dohody s neuznáním tchajwanské vlády OSN v roce 1971, aby posílil argumenty o své svrchovanosti nad ostrovem. Zatímco v roce 2015 čínská propaganda uznávala roli nacionalistické vlády Kuomintang ve válce proti Japonsku, současný výklad tuto kapitolu potlačuje a zdůrazňuje ústřední úlohu komunistické strany. Tento posun souvisí i s rostoucí asertivitou Číny vůči Tchaj-wanu, kde Peking zintenzivnil vojenská cvičení po zvolení prezidenta Lai Čching-teho, považovaného za separatistu. Odezva a limity čínské strategie Západní země vnímají čínské kroky se skepsí. Spojené státy připomínají Smlouvu ze San Francisca z roku 1951, která nechává otázku Tchaj-wanu otevřenou, a odmítají čínský výklad historie. Podle historiků, jako je Rana Mitter, byla pro ukončení války rozhodující především pacifická kampaň USA proti Japonsku. Také Sovětský svaz hrál jen omezenou roli, neboť do roku 1945 dodržoval pakt o neútočení s Tokiem. Analytici upozorňují, že snaha Pekingu prezentovat se jako garant stability je v kontrastu s jeho blízkými vazbami na Rusko a spektakulární vojenskou přehlídkou. Podle Amandy Hsiao z Eurasia Group má čínská strategie limity – příliš úzké napojení na Moskvu může oslabit image Číny jako neutrální mocnosti. Pro samotného Si Ťin-pchinga však má celé vystoupení i vnitropolitický význam: ukázat domácímu publiku, že stojí v čele silné a globálně respektované země. Čínská diplomacie využívá každou příležitost, aby posílila svou pozici vůči USA i jejich spojencům. Summit v Tchien-ťinu ukázal, že Peking chce být centrem pozornosti nejen v Asii, ale i na globální scéně. Vytváření alternativních ekonomických a bezpečnostních struktur je součástí širší strategie, jejímž cílem je oslabit dominanci Západu. Význam vojenské přehlídky přesahuje samotné ukázky zbraní. Pro čínské vedení je to způsob, jak demonstrovat připravenost bránit své zájmy a zároveň posílit patriotismus mezi obyvateli. Tento symbolický rozměr je stejně důležitý jako samotná vojenská síla. Otázkou zůstává, jak budou reagovat státy globálního Jihu, které Peking oslovuje jako alternativní lídr. Pro mnohé z nich může být Čína atraktivním partnerem, ale zároveň vnímají rizika spojená s přílišnou závislostí na Pekingu. Rozhodující bude, zda se Číně podaří nabídnout skutečně výhodnou spolupráci, nebo zda převáží obavy z její rostoucí dominance. Nakonec je jasné, že Si Ťin-pching využívá historická výročí a velkolepé akce k posílení vlastní autority doma i v zahraničí. Jeho ambice přetvořit světový řád se opírají nejen o hospodářskou sílu Číny, ale také o schopnost prosazovat svůj narativ. Budoucnost ukáže, zda tato strategie povede k trvalému posílení čínského vlivu, nebo zda narazí na odpor ostatních mocností.