Finanční krize z let 2008 a 2009 ovlivnila nějakým způsobem životy všech lidí na světě. Jak s touto situací ve své době bojovala americká vláda? Dne 24. října roku 2008 v rámci globální finanční krize oznámila americká vláda plán investovat 250 miliard dolarů do velkých amerických bank s cílem stabilizovat finanční systém. Tato doba rozhodně nebyla právě dvakrát jednoduchá – nicméně je třeba si jako vždy uvědomit pozitivní přístup. V každé krizi můžeme najít i minimálně stejně velkou příležitost. Při bližším pohledu do průřezu historií ale uvidíme, že toho na dnešní den připadá ještě o mnoho více: 1260 – Za přítomnosti francouzského krále Ludvíka IX. byla vysvěcena katedrála v Chartres. 1531 – Druhá válka o Kappel: Menší katolický oddíl zaskočil a drtivě porazil hlavní armádu spojených protestantských kantonů v bitvě u Gubelu. 1648 – Podpisem vestfálského míru končí třicetiletá válka. 1885 – Premiéra operety Johanna Strausse ml. Cikánský baron ve Vídni. 1917 – Začala Bitva u Caporetta, v níž Německé císařství a Rakousko-Uhersko porazili Itálii. 1942 – V rámci Operace Antimony byla v Protektorátě vysazena skupina výsadkářů. 1956 – Sovětská invaze do Maďarska na potlačení povstání. 1960 – Na kosmodromu Bajkonur explodovala při pokusu o první start sovětská mezikontinentální balistická raketa R-16. Zahynulo 78 vojáků, techniků a vědců, včetně maršála Nedělina. 1964 – Severní Rhodésie získala nezávislost na Velké Británii, stala se Zambií (Jižní Rhodesie zůstala kolonií). 1978 – První československá družice Magion byla vypuštěna spolu s družicí Interkosmos 18. K oddělení Magionu od družice Interkosmos 18 došlo 14. listopadu. A nyní se už jako obvykle přesuneme do světa byznysu a ekonomiky: 1929 – Krach na newyorské burze odstartoval velkou hospodářskou krizi – celosvětovou ekonomickou depresi. 1945 – V platnost vstoupila Charta OSN, vznik OSN. 1945 – Prezident Beneš znárodňuje doly a těžký průmysl. 1972 - Index Dow Jones Industrial Average poprvé překročil hranici 1 000 bodů, což byl významný milník v historii akciového trhu. 1998 – Start kometární sondy Deep Space 1. 2001 - Společnost Microsoft oznámila vydání operačního systému Windows XP, který se stal jednou z nejpoužívanějších verzí systému Windows. 2003 - Concorde, symbol nadzvukové komerční dopravy, uskutečnil svůj poslední komerční let, což znamenalo konec jedné éry v leteckém podnikání 2017 - Společnost Walt Disney oznámila svůj plán převzít společnost 21st Century Fox za 52,4 miliardy dolarů, což je významná transakce, která by měla zásadní dopad na zábavní průmysl. 2020 – Definitivně se uvolnily ta nejpřísnější pravidla kolem pandemie COVID-19 v České republice. Finanční krize (nejen) v USA — Jak to vlastně probíhalo?! Finanční krize z let 2007-2009, nazývaná také jako hypoteční krize, výrazné snížení likvidity na světových finančních trzích, které vzniklo ve Spojených státech v důsledku zhroucení amerického trhu s bydlením. Hrozila zničením mezinárodního finančního systému, způsobila krach (nebo téměř krach) několika velkých investičních a komerčních bank, poskytovatelů hypotečních úvěrů, pojišťoven a spořitelních a úvěrových družstev a odstartovala velkou recesi (2007-2009), nejhorší hospodářský pokles od Velké hospodářské krize (1929-1939). Přestože přesné příčiny finanční krize jsou mezi ekonomy předmětem sporů, panuje obecná shoda ohledně faktorů, které hrály roli (odborníci se neshodnou na jejich relativní důležitosti). Zaprvé, Federální rezervní systém (Fed), centrální banka Spojených států, po předvídání mírné recese, která začala v roce 2001, snížil od května 2000 do prosince 2001 jedenáctkrát sazbu federálních fondů (úrokovou sazbu, kterou si banky navzájem účtují za jednodenní půjčky federálních fondů - tj. zůstatků uložených v bance Federálního rezervního systému), a to z 6,5 % na 1,75 %. Tento výrazný pokles umožnil bankám poskytovat spotřebitelské úvěry za nižší základní úrokovou sazbu (úroková sazba, kterou banky účtují svým "prime" neboli nízkorizikovým klientům, zpravidla o tři procentní body vyšší než sazba federálních fondů) a podnítil je k poskytování úvěrů i "subprime" neboli vysoce rizikovým klientům, i když za vyšší úrokové sazby (viz subprime úvěry). Spotřebitelé využívali levných úvěrů k nákupu zboží dlouhodobé spotřeby, jako jsou spotřebiče, automobily a zejména domy. Výsledkem byl koncem 90. let 20. století vznik "bubliny na trhu s bydlením" (rychlý růst cen domů na úroveň, která výrazně převyšuje jejich základní nebo vnitřní hodnotu, způsobený nadměrnými spekulacemi). Za druhé, díky změnám v bankovních zákonech, které začaly v 80. letech, mohly banky nabízet subprime klientům hypoteční úvěry, které byly strukturovány s balónovými splátkami (neobvykle vysoké splátky, které jsou splatné na konci nebo téměř na konci úvěrového období) nebo s nastavitelnými úrokovými sazbami (sazby, které zůstávají fixovány na relativně nízké úrovni po počáteční období a poté se pohybují, obvykle podle sazby federálních fondů). Dokud ceny domů rostly, mohli se dlužníci s rizikovými hypotékami chránit před vysokými hypotečními splátkami refinancováním, půjčkami na zvýšenou hodnotu svých domů nebo prodejem svých domů se ziskem a splacením hypotéky. V případě nesplácení mohly banky nemovitost zabavit a prodat ji za vyšší částku, než byla výše původního úvěru. Subprime úvěry tak pro mnoho bank představovaly lukrativní investici. Mnoho bank proto agresivně nabízelo subprime úvěry klientům se špatnou bonitou nebo malým majetkem, přičemž věděly, že tito dlužníci si nemohou dovolit úvěry splácet, a často je uváděly v omyl, pokud jde o související rizika. V důsledku toho se podíl rizikových hypoték mezi všemi úvěry na bydlení od konce 90. let do let 2004-2007 zvyšoval z přibližně 2,5 % na téměř 15 % ročně. Za třetí, k růstu rizikových úvěrů přispěla rozšířená praxe sekuritizace, kdy banky spojovaly dohromady stovky nebo dokonce tisíce rizikových hypoték a jiných, méně rizikových forem spotřebitelských dluhů a prodávaly je (nebo jejich části) na kapitálových trzích jako cenné papíry (dluhopisy) jiným bankám a investorům, včetně hedgeových a penzijních fondů. Dluhopisy tvořené převážně hypotékami se staly známými jako cenné papíry kryté hypotékami (MBS), které opravňovaly jejich kupce k podílu na úrocích a splátkách jistiny z podkladových úvěrů. Prodej rizikových hypoték ve formě MBS byl pro banky považován za dobrý způsob, jak zvýšit svou likviditu a snížit expozici vůči rizikovým úvěrům, zatímco nákup MBS byl pro banky a investory považován za dobrý způsob, jak diverzifikovat svá portfolia a vydělat peníze. S tím, jak ceny nemovitostí počátkem roku 2000 prudce rostly, se MBS staly široce populárními a jejich ceny na kapitálových trzích se odpovídajícím způsobem zvýšily. Začtvrté, v roce 1999 byl částečně zrušen Glassův-Steagallův zákon z doby hospodářské krize (1933), což umožnilo bankám, obchodníkům s cennými papíry a pojišťovnám vstupovat na své trhy a vzájemně se slučovat, což vedlo ke vzniku bank, které byly "příliš velké na to, aby padly" (tj. tak velké, že jejich selhání by ohrozilo celý finanční systém). V roce 2004 navíc Komise pro cenné papíry (SEC) oslabila požadavek na čistý kapitál (poměr kapitálu neboli aktiv k dluhu neboli závazkům, který musí banky udržovat jako pojistku proti platební neschopnosti), což banky povzbudilo, aby investovaly ještě více peněz do MBS. Přestože rozhodnutí Komise pro cenné papíry a burzy vedlo k obrovským ziskům bank, vystavilo jejich portfolia značnému riziku, protože hodnota aktiv MBS byla implicitně založena na pokračování bubliny na trhu s bydlením. Za páté a konečně, dlouhé období globální ekonomické stability a růstu, které bezprostředně předcházelo krizi, počínaje polovinou a koncem 80. let a od té doby známé jako "velká umírněnost", přesvědčilo mnoho amerických bankovních manažerů, vládních úředníků a ekonomů, že extrémní ekonomická volatilita je minulostí. Tento sebejistý postoj - spolu s ideologickým klimatem zdůrazňujícím deregulaci a schopnost finančních firem dohlížet samy na sebe - vedl téměř všechny z nich k tomu, že ignorovali nebo přehlíželi jasné známky blížící se krize a v případě bankéřů pokračovali v bezohledném poskytování úvěrů, půjček a sekuritizačních praktik. Počínaje rokem 2004 předznamenala nadcházející krizi řada událostí, i když jen málo ekonomů předpokládalo její obrovský rozsah. V průběhu dvou let (od června 2004 do června 2006) zvýšil Fed sazbu federálních fondů z 1,25 % na 5,25 %, což nevyhnutelně vedlo k většímu počtu nesplácených úvěrů od dlužníků s rizikovými hypotékami s nastavitelnou úrokovou sazbou (ARM). Částečně kvůli zvýšení sazeb, ale také proto, že trh s bydlením dosáhl bodu nasycení, začal v roce 2005 klesat prodej domů, a tím i jejich ceny. Mnoho držitelů subprime hypoték se nemohlo zachránit půjčkou, refinancováním nebo prodejem svých domů, protože kupujících bylo méně a protože mnoho držitelů hypoték nyní dlužilo na svých úvěrech více, než byla hodnota jejich domů (byli "pod vodou") - což byl s rozvojem krize stále častější jev. S tím, jak stále více dlužníků nesplácelo hypoteční úvěry a jak ceny domů dále klesaly, ztrácely MBS založené na hypotečních úvěrech hodnotu, což mělo neblahé důsledky pro portfolia mnoha bank a investičních společností. Vzhledem k tomu, že MBS vytvořené na americkém trhu s bydlením byly nakupovány a prodávány i v jiných zemích (zejména v západní Evropě), z nichž mnohé zažily vlastní bubliny na trhu s bydlením, bylo rychle zřejmé, že problémy ve Spojených státech budou mít globální dopady, ačkoli většina odborníků trvala na tom, že problémy nejsou tak vážné, jak se zdálo, a že škody na finančních trzích lze omezit. Do roku 2007 způsobil prudký pokles hodnoty MBS velké ztráty mnoha bank, hedgeových fondů a poskytovatelů hypotečních úvěrů a donutil i některé velké a významné firmy zlikvidovat hedgeové fondy, které investovaly do MBS, požádat vládu o půjčky, usilovat o fúze se zdravějšími společnostmi nebo vyhlásit bankrot. Dokonce i firmy, které nebyly bezprostředně ohroženy, utrpěly ztráty v řádu miliard dolarů, protože ratingové agentury snížily rating MBS, do kterých tak silně investovaly, a staly se tak "toxickými" (v podstatě bezcennými) aktivy. (Tyto agentury byly později obviněny z vážného střetu zájmů, protože jejich služby platily tytéž banky, jejichž dluhové cenné papíry hodnotily. Tento finanční vztah podle kritiků zpočátku motivoval agentury k tomu, aby některým MBS přidělovaly klamavě vysoké ratingy). V dubnu 2007 vyhlásila společnost New Century Financial Corp., jeden z největších poskytovatelů subprime úvěrů, bankrot a brzy poté ukončilo svou činnost mnoho dalších poskytovatelů subprime úvěrů. Protože banky již nemohly financovat subprime úvěry prodejem MBS, přestaly poskytovat úvěry subprime klientům, což způsobilo další pokles prodeje domů a jejich cen, což odradilo od nákupu domů i spotřebitele s nejlepším úvěrovým hodnocením, což dále snížilo prodeje a ceny. V srpnu oznámila největší francouzská banka BNP Paribas miliardové ztráty a další velká americká firma American Home Mortgage Investment Corp. vyhlásila bankrot. Zčásti proto, že bylo obtížné určit rozsah subprime dluhu v daných MBS (protože MBS byly obvykle prodávány po částech, smíchány s jinými dluhy a znovu prodávány na kapitálových trzích jako nové cenné papíry v procesu, který mohl pokračovat donekonečna), bylo také obtížné posoudit sílu bankovních portfolií obsahujících MBS jako aktiva, a to i pro banku, která je vlastnila. V důsledku toho začaly banky vzájemně pochybovat o své solventnosti, což vedlo k zamrznutí trhu federálních fondů s potenciálně katastrofálními důsledky. Na začátku srpna začal Fed nakupovat federální fondy (ve formě státních cenných papírů), aby bankám poskytl více likvidity a snížil tak sazbu federálních fondů, která na krátkou dobu překročila cílovou hodnotu Fedu 5,25 %. Podobné operace na volném trhu prováděly i centrální banky v jiných částech světa - zejména v Evropské unii, Austrálii, Kanadě a Japonsku. Zásah Fedu však nakonec nedokázal stabilizovat americký finanční trh a donutil Fed, aby v období od září do prosince třikrát přímo snížil sazbu federálních fondů na 4,25 %. Ve stejném období došla pátému největšímu poskytovateli hypotečních úvěrů ve Velké Británii, společnosti Northern Rock, likvidní aktiva a obrátila se na Bank of England s žádostí o půjčku. Zpráva o záchraně vyvolala mezi vkladateli paniku a vedla k prvnímu runu na banky ve Spojeném království za posledních 150 let. V únoru 2008 britská vláda banku Northern Rock znárodnila. Krize ve Spojených státech se prohloubila v lednu 2008, kdy Bank of America souhlasila s koupí společnosti Countrywide Financial, kdysi předního poskytovatele hypotečních úvěrů v zemi, za 4 miliardy dolarů v akciích, což je zlomek dřívější hodnoty společnosti. V březnu byla prestižní investiční společnost Bear Stearns z Wall Street, která vyčerpala svá likvidní aktiva, odkoupena bankou JPMorgan Chase, jež sama utrpěla miliardové ztráty. V obavě, že bankrot Bear Stearns ohrozí další velké banky, od kterých si půjčila, usnadnil Fed prodej tím, že převzal 30 miliard dolarů z vysoce rizikových aktiv firmy. Mezitím Fed zahájil další kolo snižování sazby z federálních fondů, a to ze 4,25 % na začátku ledna na pouhá 2 % v dubnu (později v průběhu roku byla sazba opět snížena na 1 % koncem října a v prosinci fakticky na 0 %). Přestože snížení sazeb a další intervence v první polovině roku měly určitý stabilizační účinek, krizi neukončily; to nejhorší mělo totiž teprve přijít. V létě 2008 se Fannie Mae (Federal National Mortgage Association) a Freddie Mac (Federal Home Loan Mortgage Corporation), federálně zřízené společnosti, které dominovaly sekundárnímu hypotečnímu trhu (trhu nákupu a prodeje hypotečních úvěrů), dostaly do vážných problémů. Obě instituce byly založeny za účelem poskytování likvidity poskytovatelům hypotečních úvěrů tím, že je nakupovaly a buď držely, nebo prodávaly - se zárukou splátek jistiny a úroků - jiným bankám a investorům. Obě byly oprávněny prodávat hypoteční úvěry jako MBS. Když se na počátku roku 2000 začal zvyšovat podíl rizikových hypoték mezi všemi úvěry na bydlení (částečně v důsledku politických změn, jejichž cílem bylo podpořit vlastnictví bydlení mezi nízkopříjmovými a menšinovými skupinami), portfolia společností Fannie Mae a Freddie Mac se stala rizikovějšími, protože jejich závazky by byly obrovské, pokud by velký počet držitelů hypoték nesplácel své úvěry. Jakmile MBS vytvořené z rizikových úvěrů ztratily hodnotu a nakonec se staly toxickými, utrpěly Fannie Mae a Freddie Mac obrovské ztráty a hrozil jim bankrot. Ministerstvo financí USA v září obě společnosti znárodnilo, vyměnilo jejich ředitele a zavázalo se pokrýt jejich dluhy, které v té době činily přibližně 1,6 bilionu dolarů. Později téhož měsíce vyhlásila 168 let stará investiční banka Lehman Brothers s aktivy ve výši 639 miliard dolarů největší bankrot v historii USA. Její krach způsobil trvalý zmatek na finančních trzích po celém světě, vážně oslabil portfolia bank, které jí půjčily peníze, a podpořil novou nedůvěru mezi bankami, což je vedlo k dalšímu omezení mezibankovních úvěrů. Ačkoli se Lehman snažil najít partnery nebo kupce a doufal ve vládní pomoc, která by usnadnila dohodu, ministerstvo financí odmítlo zasáhnout s odkazem na "morální hazard" (v tomto případě riziko, že záchrana Lehmanu by povzbudila budoucí bezohledné chování ostatních bank, které by předpokládaly, že se mohou spolehnout na vládní pomoc jako na poslední možnost). Jen o den později však Fed souhlasil s půjčkou 85 miliard USD největší pojišťovně v zemi American International Group (AIG) na pokrytí ztrát souvisejících s prodejem swapů úvěrového selhání (CDS), což je finanční kontrakt, který chrání držitele různých dluhových nástrojů včetně MBS v případě nesplácení podkladových úvěrů. Na rozdíl od banky Lehman byla AIG považována za "příliš velkou na to, aby mohla padnout", protože její pád by pravděpodobně způsobil krach mnoha bank, které nakoupily swapy úvěrového selhání, aby pojistily své nákupy MBS, které byly nyní bezcenné. Necelé dva týdny po pádu banky Lehman byla Washington Mutual, největší spořitelna v zemi, zabavena federálními regulačními orgány a následující den prodána společnosti JPMorgan Chase. V té době již panovala mezi ekonomy a úředníky ministerstva financí všeobecná shoda, že k zabránění úplnému zhroucení finančního systému a trvalému poškození americké ekonomiky je nutná razantnější reakce vlády. V září administrativa George W. Bushe navrhla legislativu, zákon o mimořádné hospodářské stabilizaci (Emergency Economic Stabilization Act - EESA), který by zavedl program na záchranu problémových aktiv (Troubled Asset Relief Program - TARP), v jehož rámci by byl ministr financí Henry Paulson oprávněn odkoupit od amerických bank MBS a další "problémová aktiva" v hodnotě až 700 miliard dolarů. Poté, co byl tento zákon původně zamítnut Sněmovnou reprezentantů, jejíž většina členů jej vnímala jako nespravedlivou pomoc bankám z Wall Street, byl pozměněn a schválen Senátem. Vzhledem k tomu, že finanční systém země se nadále zhoršoval, několik zástupců změnilo názor a Sněmovna 3. října 2008 legislativu schválila; prezident Bush ji podepsal téhož dne. Brzy se však ukázalo, že vládní nákup MBS nezajistí včas dostatečnou likviditu, aby se zabránilo úpadku několika dalších bank. Paulson byl proto oprávněn použít až 250 miliard dolarů z prostředků TARP na nákup prioritních akcií finančních institucí v problémech, čímž se federální vláda stala do konce roku spoluvlastníkem více než 200 bank. Fed následně podnikl řadu mimořádných opatření kvantitativního uvolňování (QE) v rámci několika překrývajících se, ale různě pojmenovaných programů, jejichž cílem bylo pomocí peněz vytvořených Fedem dodat likviditu na kapitálové trhy, a tím stimulovat hospodářský růst. K podobným intervencím přistoupily i centrální banky v dalších zemích. Opatření Fedu zahrnovala nákup dlouhodobých amerických státních dluhopisů a MBS na prvotřídní hypoteční úvěry, úvěrové facility pro držitele cenných papírů s vysokým ratingem a nákup MBS a dalších dluhopisů v držení společností Fannie Mae a Freddie Mac. Do oficiálního ukončení programů QE v roce 2014 Fed těmito prostředky napumpoval do americké ekonomiky více než 4 biliony USD. Navzdory varováním některých ekonomů, že vytvoření bilionů dolarů nových peněz povede k hyperinflaci, zůstala míra inflace v USA do konce roku 2014 pod cílovou mírou Fedu ve výši 2 %. V současné době panuje všeobecná shoda, že opatření, která Fed přijal na ochranu amerického finančního systému a na podporu hospodářského růstu, pomohla zabránit globální ekonomické katastrofě. Ve Spojených státech pomohl zotavení z nejhorších dopadů velké recese také American Recovery and Reinvestment Act, stimulační a pomocný program v hodnotě 787 miliard dolarů, který navrhla administrativa Baracka Obamy a v únoru 2009 schválil Kongres. V polovině tohoto roku se začaly oživovat finanční trhy a ekonomika začala po téměř dvou letech hluboké recese růst. V roce 2010 Kongres přijal zákon o reformě Wall Street a ochraně spotřebitele (Dodd-Frankův zákon), který zavedl bankovní předpisy s cílem zabránit další finanční krizi a vytvořil Úřad pro finanční ochranu spotřebitelů, který měl mimo jiné regulovat rizikové hypoteční úvěry a další formy spotřebitelských úvěrů. Po roce 2017 však byla řada ustanovení Dodd-Frankova zákona zrušena nebo fakticky vykastrována Kongresem ovládaným republikány a administrativou Donalda J. Trumpa, které byly vůči přístupu zákona nepřátelské.