Německý vicekancléř a ministr financí Lars Klingbeil absolvoval svou první cestu do Číny od nástupu nové vlády kancléře Friedricha Merze. Měla být signálem obnovy vztahů mezi největší evropskou ekonomikou a jedním z jejích klíčových partnerů. Nakonec se však tato návštěva proměnila spíše v demonstraci toho, jak oslabená je německá pozice v jednání s Pekingem. Klingbeil odjížděl z Číny pouze s příslibem pokračujícího vývozu vzácných zemin – závazkem, který není možné vynutit a který spíše než diplomatický úspěch připomíná upozornění na rostoucí závislost Německa na Číně. Tento výsledek zřetelně odráží fakt, že Německo stojí na prahu období, kdy se jeho ekonomická síla, dříve považovaná za vzor pro vyspělý svět, nachází v hluboké krizi. Po dvou letech poklesu a dalším ztraceném roce růstu začíná být stále viditelnější, že dlouhodobé škody mohou být značné. To se pak promítá i do zahraniční politiky Berlína, která v současném geopolitickém prostředí působí oslabeně a defenzivně. Diplomatické gesto místo skutečných výsledků Klingbeilova návštěva byla rámována nízkými očekáváními. Po incidentu, kdy ministr zahraničí Johann Wadephul musel svou cestu zrušit kvůli problémům s plánováním schůzek po kritice čínské politiky vůči Tchaj-wanu, byla hlavním úkolem vicekancléře snaha vztahy alespoň stabilizovat. Reakce čínské strany však ukázala, jak opatrně Peking postupuje. Před projevem na Pekingské univerzitě místní viceprezident Fang Fang ocenil Klingbeila jako „hlas rozumu“, což bylo zdvořilé, ale zároveň jasně naznačovalo očekávání, že Berlín bude postupovat méně konfrontačně. Čínské ministerstvo zahraničí následně uvedlo, že obě země se shodly na posílení hospodářské a finanční spolupráce. To však zůstalo v rovině deklarací. Jako hlavní dosažený bod Klingbeil prezentoval závazek Číny zajistit „spolehlivý přístup“ k důležitým surovinám a vytvořit přímý komunikační kanál do Pekingu. Ovšem zároveň přiznal, že jediným nástrojem, jak zajistit plnění těchto slibů, je pouhé „připomínání“, což v zásadě znamená, že žádný vymahatelný mechanismus neexistuje. Německý fond surovin, který měl diverzifikovat dodavatelské řetězce a snížit závislost na Číně, tak zůstává ukázkou neúspěchu. Od svého vzniku nedokončil jediný projekt a jeho objem přibližně 1 miliardy eur je v porovnání s čínskou kapacitou spíše symbolický. Evropská slabost a riziko, které Evropa nese Klingbeilova cesta zároveň zapadá do širšího kontextu evropské politiky, která dlouhodobě postrádá jednotný přístup k Číně. Evropská unie stále váhá s použitím tvrdších nástrojů, a přestože uvaluje cla například na čínská elektrická vozidla, činí tak váhavě a bez skutečné jednoty. Peking navíc často pracuje na tom, aby rozdělil členské státy pomocí cílených výhod, což Evropu oslabuje ještě více. Německo se tak ocitá v situaci, kdy se snaží vyjednávat o rovnováze mezi partnerstvím a rivalitou, ale bez pozice síly. Vicekancléř během jednání s čínským vicepremiérem He Lifengem zdůraznil, že Evropa musí chránit své trhy, jinak „nesmí být hlupákem“. To je výrok, který odráží narůstající frustraci Berlína z jednostranné závislosti na čínských dodávkách. Tyto obavy nejsou nové – německý průmysl se dostal pod tlak například ve chvíli, kdy Peking krátce omezil vývoz kritických minerálů v reakci na americké hrozby zavedení cel. Do jednání se promítla i otázka Ruska. Klingbeil naznačil, že Čína by mohla sehrát roli při snaze ukončit válku na Ukrajině, byť jde opět pouze o diplomatický signál bez konkrétních výsledků. Stejně obezřetně se vyjadřoval i k Tchaj-wanu: potvrdil politiku jedné Číny, ale zároveň varoval před možností vojenské eskalace, která „by změnila vše“. Rovnováha vztahů, která je dnes minulostí Klingbeil opustil Peking v přátelském duchu a otevřel cestu pro návštěvu ministra zahraničí Wadephula i potenciální pozdější setkání kancléře Merze s prezidentem Si Ťin-pchingem. Nic z toho však nemění klíčovou realitu, kterou tato cesta obnažila: jakákoli rovnováha mezi Německem a Čínou, která mohla existovat před deseti lety, je dnes pryč. Německo už není v pozici, kdy může diktovat podmínky nebo jednat z pozice sebevědomí. Místo toho se ocitá v defenzivě, závislé na dodavatelských řetězcích, ohrožené ekonomickými problémy doma a nucené vyjednávat s partnerem, který má v ruce většinu páček moci. Tato návštěva tak nepřinesla posílení vztahů, ale spíše zrcadlo, ve kterém je jasně vidět, jak velkou část svého vlivu Německo v posledních letech ztratilo.