Žena, která o sobě bez nadsázky říká, že je „paní Krize“, se blíží ke konci jedné z nejviditelnějších kariér v moderní evropské hospodářské politice. Christine Lagardeová varuje, že svět je nestabilnější a Evropa čelí zásadní zkoušce své soudržnosti a schopnosti rozhodovat ECB podle Lagardeové uspěla se stabilizací inflace, ale politická roztříštěnost ohrožuje investice i dlouhodobý růst Vzestup populismu a globální geopolitické napětí zvyšují tlak na evropské instituce i jejich legitimitu Nezávislost centrální banky považuje Lagardeová za klíčovou obranu proti politickým zásahům v krizových časech Christine Lagardeová, prezidentka Evropská centrální banky, dnes stojí v čele instituce ve světě, který je podle jejích vlastních slov nestabilnější, fragmentovanější a náchylnější k otřesům než kdykoli dříve. Přestože inflace se podařilo po historickém cenovém šoku stabilizovat a evropská ekonomika vykazuje určitou míru odolnosti, Lagardeová otevřeně varuje, že skutečná rizika leží jinde – v politické roztříštěnosti, pomalém rozhodování a neschopnosti Evropy reagovat na rychle se měnící globální prostředí. V rozhovoru pro Bloomberg Originals popsala realitu, v níž se Evropa musí vyrovnat se vzestupem populismu, rostoucími nerovnostmi a tlakem nového geopolitického uspořádání. Zároveň se zavázala, že bude aktivně utvářet budoucnost až do konce svého mandátu v říjnu 2027. Její slova nepůsobí jako rozloučení, ale spíše jako výstraha. Svět po iluzích stability Lagardeová ve frankfurtském sídle ECB otevřeně hovoří o tom, že představa stabilního a předvídatelného světa se rozpadla. Podle ní se Evropa ocitá v prostředí, které je náchylnější k šokům a v němž už neplatí staré jistoty. Tento vývoj dává do souvislosti s hlubšími strukturálními problémy – nerovnostmi, které podkopávají důvěru veřejnosti v demokratické instituce, a s pomalostí evropského rozhodovacího procesu. Výrazným faktorem nového světového řádu je návrat Donald Trump do Bílého domu. Od té doby Spojené státy přehodnocují obchodní vztahy, prosazují tvrdší geopolitickou linii a vojensky zasahují v zahraničí. Paralelně s tím Čína posiluje svůj ekonomický vliv. Evropská unie se sice snaží reagovat – ať už prostřednictvím plánů na zvýšení konkurenceschopnosti, nebo debat o posílení obrany – podle Lagardeové však naráží na vlastní limity v podobě byrokracie a vnitřních sporů. Právě tato nečinnost je podle ECB hrozbou pro investice i spotřebu. Podkopává totiž křehkou rovnováhu, kterou se podařilo po letech dosáhnout, zejména návrat inflace k cílové úrovni 2 %. Lagardeová proto stále naléhavěji vyzývá k reformám, rychlejšímu rozhodování a větší jednotě. V jejích slovech je cítit frustrace, ale i přesvědčení, že Evropa má stále šanci reagovat – pokud pochopí vážnost situace. Mandát, který se protáhl Christine Lagardeová dala jasně najevo, že navzdory dřívějším spekulacím o předčasném odchodu zůstane ve funkci až do konce mandátu. Sama přiznává, že původně vnímala vedení ECB jako pětiletou misi. Realita však byla jiná. Pandemie, energetická krize i bezprecedentní inflační šok proměnily její působení v osmiletý maraton. Zdůrazňuje, že není typem člověka, který by se vzdával v polovině cesty. Pokud má instituce poslání a cíl, je podle ní nutné ho naplnit – i za cenu osobního vyčerpání. Zároveň jednoznačně odmítla návrat do francouzské politiky a možnost kandidovat na prezidentku. Viděla prý příliš mnoho lídrů přicházet a odcházet a tuto kapitolu považuje za uzavřenou. Její myšlenky se však stále vracejí k Francii, zejména k hlubokým společenským rozdílům a riziku posilování populistických sil. Lagardeová opakovaně upozorňuje, že společnosti rozdělené mezi bohaté a chudé nejsou dlouhodobě funkční. Pokud se velká část obyvatel cítí vyloučená, vzniká prostor pro politické extrémy – a to je podle ní hrozba nejen pro jednotlivé státy, ale pro celou Evropu. Nezávislost centrální banky jako linie obrany Jedním z témat, kterému Lagardeová věnuje mimořádnou pozornost, je nezávislost centrálních bank. V době, kdy Donald Trump opakovaně kritizuje americkou centrální banku a jejího šéfa Jerome Powell, považuje prezidentka ECB autonomii své instituce za klíčový pilíř stability. Podle jejích slov si evropští politici dobře uvědomují, že zasahovat do rozhodování ECB nemohou – nezávislost je totiž pevně zakotvena ve smlouvách. Zároveň naznačuje, že v jiných jurisdikcích, včetně Spojených států nebo Velké Británie, je toto zakotvení slabší. Právě proto považuje obranu institucionální autonomie za trvalý úkol, který si politici musí „zasloužit“ respektem k pravidlům. V tomto kontextu Lagardeová nevystupuje jen jako technokratka, ale jako strážkyně institucionální rovnováhy. Ví, že v prostředí rostoucího populismu je nezávislá měnová politika často terčem kritiky. Přesto trvá na tom, že bez ní by byly ekonomické otřesy mnohem bolestivější. Kariéra ve znamení krizí Při pohledu zpět je zřejmé, proč se Christine Lagardeová označuje za „paní Krize“. Do francouzské vlády vstoupila v roce 2005 a krátce nato se jako ministryně financí ocitla uprostřed globální finanční krize. Následně vedla Mezinárodní měnový fond v období evropské dluhové krize a po nástupu do ECB čelila pandemii a nejvyšší inflaci za několik desetiletí. Sama říká, že v krizových situacích zůstává klidná. Ne proto, že by si krize užívala, ale proto, že dokáže oddělit emoce od reality a čerpat z vlastních zdrojů. Právě tato schopnost jí umožnila přežít politické tlaky, mediální kritiku i extrémně náročná rozhodnutí. Dnes, když se její mandát pomalu chýlí ke konci, nevysílá signál uspokojení, ale varování. Evropa podle ní stojí před dalším testem. Otázkou není, zda přijde další krize, ale zda na ni bude připravena. Lagardeová zůstává přesvědčena, že okamžik zúčtování může být zároveň impulzem ke změně – pokud ho Evropa dokáže využít.