Celoživotní pouto Wolfganga Ischingera s Amerikou začalo v šestnácti letech, když přijel do Watseky, malého města v illinoiském okrese Iroquois. Dnes je mu 79 let a jako předseda Mnichovské bezpečnostní konference – významného setkání amerických a evropských tvůrců bezpečnostní politiky, které začíná 13. února – patří k nejviditelnějším tvářím německého atlantického prostředí. Jeho výměnný pobyt byl financovaný American Field Service, hostitelská rodina ho přijala „jako syna“ a po atentátu na Johna F. Kennedyho v listopadu 1963 prý trávil dny „přilepený“ k černobílému televizoru. Zážitek, který mu spojil Ameriku, globální politiku a dramatický dějinný okamžik do jednoho příběhu, později rámoval jeho profesní dráhu i osobní identitu. Ischinger byl následně i velvyslancem v USA – zemi, která po válce položila demokratické základy Spolkové republiky a téměř osm desetiletí garantovala její bezpečnost. Tím se zařadil mezi generace německých atlantiků, kteří spoluutvářeli poválečnou zahraniční politiku. V textu je zmiňován i konzervativní kancléř Friedrich Merz, jenž patřil k lidem formujícím německou zahraničněpolitickou orientaci a ekosystém think-tanků, nadací, kulturních sdružení a obchodních klubů zaměřených na vztahy s Washingtonem. Právě tato komunita však podle popisu prochází rozpadem – a emoce, které z toho plynou, jsou v Německu výraznější než v řadě dalších evropských zemí. Emoční základ transatlantických vazeb Německé transatlantické vztahy jsou v textu vykreslené jako vztahy s hlubokým emocionálním ukotvením. Claudia Major z German Marshall Fund říká, že mají „mnohem emocionálnější základ než ve Velké Británii nebo ve Francii“. Připomíná, že Amerika byla zemí, která věřila, že Německo se po zvěrstvech druhé světové války stane „rozumné“, a že Američané Němce „naučili demokracii“. Její závěr – „Připadá mi to jako zrada“ – vystihuje tón, který se táhne celým textem. Ischinger se vrací i k otázce, zda varovné signály amerického odcizení nebyly viditelné už před dvěma desetiletími, například při invazi USA do Iráku. Zmiňuje okamžik, kdy se ve Washingtonu mluvilo o „staré Evropě“ a „nové Evropě“ a kdy se podle jeho interpretace vytvářel klín mezi evropskými spojenci: ti, kteří šli do Iráku, byli vnímáni jako „noví“, zatímco Němci a Francouzi jako „staří“, kteří „už nejsou oblíbení“, protože nesdílejí americké názory. Bolest z posledních let zesílila i konkrétními epizodami. Němečtí atlantisté se podle textu zvlášť urazili, když americký viceprezident JD Vance využil Mnichovskou bezpečnostní konferenci během německé federální volební kampaně k poučování Evropy o demokratických hodnotách a zároveň se na okraji konference setkal s lídryní krajně pravicové AfD Alicí Weidel. Merz to později popsal jako „epochální zlom“ a po volebním vítězství prohlásil, že je naléhavé, aby Evropa „dosáhla nezávislosti na USA“. V prosinci šel ještě dál a řekl, že „Desetiletí Pax Americana“ jsou pro Evropu a Německo „z velké části u konce“. Politika, NATO a tlak na evropské zbrojení Text staví současný zlom do rámce širšího rozpadu poválečného řádu. Pro Německo, které se považuje za jednoho z nejpřísnějších evropských strážců právního státu, je „otevřené pohrdání“ Washingtonu poválečným světovým řádem obzvlášť bolestivé. Ischinger upozorňuje na riziko pro soudržnost aliance: pokud veřejnost začne vnímat druhou stranu jako nepřátelskou mocnost, vztah ztrácí hodnotu. Major jde ještě dál a říká, že USA „bývaly mocností, která udržovala jednotu v rámci NATO“, zatímco nyní jsou „tou, která ji zapaluje“. Karsten Voigt, někdejší komisař pro německo-americkou spolupráci v parlamentu za vlády Gerharda Schrödera, popisuje poválečnou zahraniční politiku Německa jako politiku „definovanou vztahem mezi USA a Německem“. Podle něj měly USA jako nejmocnější okupační síla po válce „jakési veto“ v zahraničněpolitické oblasti a západoněmecké vlády navázaly „silnější vztahy“ s USA než s Francií či jinými sousedy. Zároveň text připomíná, že tento vztah nebyl bez třenic. Ohniska tvrdého antiamerikanismu se objevovala při válce ve Vietnamu, v 80. letech při rozmístění amerických jaderných raket v západním Německu i během invaze do Iráku. Norbert Röttgen z CDU upozorňuje na ironii vývoje po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022: antiamerické nálady tehdy oslabily a například Zelení – kteří „vstoupili do parlamentu jako pacifistické hnutí hluboce kritické vůči Americe“ – se posunuli k roli nejvěrnějších podporovatelů Kyjeva. Od návratu Donalda Trumpa do Bílého domu se však podle textu německé vnímání Ameriky otočilo. Prosincový průzkum Pew Research Center a Körber Foundation uvádí, že jen 27 % Němců hodnotí vztahy s USA jako „dobré“, což je pokles oproti třem čtvrtinám v předchozím roce. Průzkum Forsa po Trumpových výrocích o Grónsku pak zjistil, že 71 % Němců vnímá USA spíše jako protivníka než partnera. Röttgen mluví o „druhém Zeitenwende“ po roce 2022 a zmiňuje i obavy z návrhu na příměří, který by mohl „prodat evropskou bezpečnost“ Rusku. Kaiserslautern jako mikrokozmos změny nálad Napětí se podle textu promítá i do míst, kde by se očekávala největší míra transatlantické samozřejmosti. Kaiserslautern v Porýní-Falcku je popsaný jako „nejameričtější město Německa“ a domov přibližně 50 000 amerických vojáků, civilistů a rodin napojených na základnu Ramstein – největší americkou základnu mimo území USA. Místní úřady se snaží Američanům usnadňovat život, nabízejí orientační schůzky a rady, jak se vyhnout typickým německým přešlapům. Regionální ekonomika je s přítomností základny pevně provázaná a město nese i symbolické stopy společné historie, včetně hřbitova amerických dětí zemřelých v době, kdy jejich rodiče sloužili v Německu. Právě v tomto prostředí však text ukazuje posun v náladách. Neurochirurg Stefan Kupsch, který také strávil formativní rok v USA, říká, že země je dnes „k nepoznání“ a že už ji nevnímá jako „svobodnou demokracii“. Zmiňuje Trumpovy řeči o zabrání Grónska i zásahy do německých voleb, včetně podpory AfD ze strany Vance a Elona Muska. Kupsch je pozván na svatbu v Arizoně, ale prohlašuje, že nepojede. Nils Putze v irském pubu popisuje, jak rychle mizí vděčnost za poválečnou americkou pomoc, ale současně vyjadřuje naději, že „osmdesát let přátelství neskončí kvůli čtyřem letům hloupého prezidenta“. Jiní, jako hoteliér Andreas Hausmann, trvají na tom, že „k žádnému rozkolu nedojde“, i když nad regionem visí nejistota spojená s budoucím rozmístěním amerických sil. Text připomíná, že během Trumpova prvního období se objevily plány stáhnout 12 000 vojáků z Německa, které však později zablokoval Kongres. Nyní se čeká na Global Posture Review Pentagonu, která má určit budoucnost 80 000 amerických vojáků v Evropě, z toho asi 37 500 v Německu. David Sirakov z Atlantic Academy míní, že Ramstein ohrožen není, protože je důležitý nejen pro Evropu, ale i pro projekci americké síly na Blízkém východě a v Africe. Do popředí se tak dostává německá debata o emancipaci. Merzův plán investovat miliardy do Bundeswehru s cílem vybudovat „největší konvenční armádu v Evropě“ má podle textu širokou podporu napříč stranami. Zároveň ale panuje rozpolcenost: přílišná asertivita může urychlit americké stažení, zatímco vyčkávání může znamenat strategickou závislost bez jistoty. Merz přitom mluví o NATO jako o nejlepší záruce svobody a bezpečnosti, ale současně zdůrazňuje, že „jako demokracie jsme partneři a spojenci, nikoli podřízení“. Ischinger apeluje na „neúnavné úsilí“ pracovat se všemi aktéry ve Washingtonu, protože Evropa podle něj kvůli vojenské závislosti nemá alternativu. Julia Friedlanderová z Atlantik-Brücke naopak tvrdí, že je čas opustit sentimentalitu: „Staré dobré unipolární časy“ jsou pryč a Německo se musí zbavit výmluv. Voigt uzavírá, že proměna je v plném proudu: Německo se ocitá na „neznámém území“, ale je připravené – a samo sebe v nové roli překvapuje.