Japonsko se ptá, zda je lepší obracet hamburgery než pracovat v megabance

letech 19. století se do Kalifornie sjížděly desetitisíce přistěhovalců, kteří hledali zlato, aby získali štěstí. Mohli by být další na řadě japonští mladíci, kteří chtějí obracet hamburgery? 

Je to sice legrační myšlenka, ale japonská média se přesto rozčilují nad tím, že díky nové legislativě budou zaměstnanci restaurací rychlého občerstvení ve Zlatém státě brzy vydělávat 22 dolarů na hodinu. Při současném kurzu jenu to činí téměř 3 300 jenů (548 Kč) – tedy téměř čtyřnásobek průměrné minimální mzdy v Japonsku.

Při 40 hodinách týdně by tato mzda byla dvojnásobkem toho, co mohou očekávat noví absolventi nejlepších japonských univerzit v prestižních megabankách v zemi. Jeden komentátor řekl, že kvůli tomuto rozdílu se práce v Japonsku „zdá být hloupá“.

Historická slabost jenu tento problém nezpůsobila, pouze tento rozdíl zveličila. Spolu s rostoucí inflací vrhá měna ostré světlo na ošklivou pravdu: podle mezinárodních standardů jsou japonští dělníci, kteří jsou proslulí svou pracovitostí, velmi špatně placeni.

Je to dědictví desetiletí ekonomického přešlapování na místě a konzervativních rozhodnutí managementu i zaměstnanců. Průměrné mzdy v Japonsku již tři desetiletí neslavně stagnují a jsou hluboko pod průměrem OECD. Společnosti se staly posedlé snižováním nákladů a jsou v tom také docela dobré, protože jejich hotovostní rezervy a ziskové marže prudce rostou.

Dopad oslabeného jenu na inflaci však nyní znamená, že reálné výdělky zaměstnanců jsou stlačovány jako málokdy předtím. Zatímco společnost Apple Inc. propagovala nezměněné ceny letošní řady iPhonů, japonští spotřebitelé platí za iPhone 14 o více než 20 % více než za loňský model. Prodej v jednom z klíčových regionů společnosti Apple patří podle očekávání k nejhorším za poslední roky.

Situace vyvolává obavy z rizika odlivu mozků, protože mladí lidé odcházejí za příležitostmi do zahraničí. Naopak pro pracovníky ve zdravotnictví a stavebnictví, které se Japonsko snaží přilákat ze zámoří, může být země méně atraktivní destinací, když si spočítají, jakou hodnotu mají jejich mzdy doma.

I v současném období inflace se podniky stále rozhodují absorbovat většinu nárůstu převážně dovážených vstupních nákladů, místo aby je přenesly na spotřebitele. Podle průzkumu Teikoku Databank mezi více než 1 600 podniky přenášejí firmy na zákazníka v průměru jen 36,6 jenu na každých 100 jenů zvýšení nákladů. Navzdory stereotypu o útulném japonském kartelu je konkurence v mnoha odvětvích tvrdá a vzhledem k nedokončenému pandemickému oživení se mnozí obávají, že vyšší ceny pošlou utrácející k jejich konkurentům.

Pro spotřebitele (zejména pro důchodce v zemi) je samozřejmě dobrou zprávou, že japonská inflace zůstává relativně nízká, i když se plíživě zvyšuje: v říjnu vzrostly ceny v Tokiu snížené o čerstvé potraviny o 3,4 %, což je nejvíce od roku 1989. Pro akcionáře jsou vítané vyšší ziskové marže, které se japonským společnostem daří vydobýt – zejména pokud platíte v dolarech.

Ale zbývajících 63,4 jenu z tohoto zvýšení nákladů o 100 jenů se musí někde vzít. V praxi to znamená snižování nákladů a nižší ziskové marže, což zase vede k tomu, že zaměstnanci dostanou méně peněz. To také přispívá k zákeřné praxi požadovat nižší ceny od subdodavatelů, což vyvíjí silný tlak na snižování cen pro firmy dále v hodnotovém řetězci.

Japonská centrální banka naznačila své rozpaky a uvedla „vysokou nejistotu“ ohledně toho, jak budou firmy stanovovat mzdy v prostředí inflace. Není těžké pochopit, z čeho vycházejí – tyto okolnosti v Japonsku neexistovaly již tři desetiletí, než firmy utrpěly trauma při splasknutí ekonomické bubliny. Je těžké předvídat, jak budou reagovat.

Těžko se však příliš rozčilovat nad zprávou, že Rengo, největší japonské odbory, hodlají při jarním vyjednávání o mzdách v příštím roce usilovat o 5% zvýšení. I kdyby vedení na tento požadavek přistoupilo, Rengo má pouze 7 milionů členů, což je zlomek japonské pracující populace. Jednání o mzdách již tři desetiletí většinou nevedou k žádnému posunu: Je třeba řešit zásadnější, strukturální problémy.

Mezi ně patří stále ještě nedostatečná možnost pracovníků snadno se pohybovat na trhu práce, rozdíl mezi pracovníky na plný úvazek a smluvními zaměstnanci na částečný úvazek, nízké nástupní mzdy i pro vysoce kvalifikované pracovníky a mnoho dalších pozůstatků systému zaměstnanosti, který se již dávno přežil.

Problém je samozřejmě v tom, že jakýkoli pokus o nápravu bude pravděpodobně velmi nepopulární. Hlavním důvodem, proč jsou pracovníci placeni tak málo, je to, že je neuvěřitelně obtížné je propustit. Bez prudce rostoucího počtu obyvatel se nevrátí konjunktura vysokého růstu ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se země mohla chlubit tím, že téměř všichni patřili do střední třídy. Reforma trhu práce by nevyhnutelně vyžadovala výměnu jistoty pracovních míst za jejich likviditu. Výrazné kroky směřující k odměňování těch, kteří mají větší dovednosti nebo chuť riskovat, nevyhnutelně zvýší ekonomickou nerovnost, čemuž se Japonsko navzdory pomalým letům do značné míry vyhnulo (což je hlavní důvod, proč je tamní kriminalita tak nízká a ulice tak čisté).

Premiér Fumio Kišida o zajištění zvýšení mezd hodně mluvil, ale je to ten pravý člověk, který by se měl zabývat tak nepříjemnou otázkou, když jeho akcie nikdy nebyly nižší? Inflace a slabý jen dodávají pocit naléhavosti, ale také otevírají příležitost, protože firmy i spotřebitelé si zvykli na růst cen a začínají zvažovat možnosti, jak se s ním vypořádat. Kišida hovoří o využití měkkého jenu ve prospěch Japonska; odvážný program na podporu investic a vytváření pracovních míst v Japonsku, a to jak ze strany zahraničních, tak domácích firem, je již dávno na místě. 

Navzdory jenu je nepravděpodobné, že by se mladí Japonci vzdali mnoha výhod země a zeptali se obyvatel Los Angeles, jestli s tím chtějí mít hranolky. Ale dalších 30 let stagnujících mezd? To se nebude líbit nikomu.