Zpověď mikromanažera : Myslím si, že problém je často v delegování

Všichni v hloubi duše víme, že mikromanagement je pro naše podnikání špatný, přesto mnozí, stejně jako já, stále bojují se skutečným nutkáním převzít kontrolu a řídit věci sami. Musíme si tedy položit otázku, co nás k tomuto chování vede? Proč se racionálně uvažující lidé rozhodnou pro mikromanagement, i když jsou konfrontováni s nevyhnutelnou pravdou o škodách, které to denně působí jejich týmu a jejich podnikání? Minulé události Téměř každý manažer může vyprávět příběh o tom, jak se delegování strašlivě zvrtlo. Zadali jsme úkol členovi týmu a on ho nezvládl. A následky nás zanechaly ve stresu, kdy jsme museli sbírat kousky a dělat to sami. Možná nám stačil ten jeden případ, nebo jsme stejnou zkušenost zažili pětkrát, desetkrát, dvacetkrát, než se v nás začala vyvolávat reakce strachu při pouhé myšlence na delegování. Delegování je riskantní. A tento strach se pak mění v úzkost. A tato úzkost se projevuje potřebou mikromanagementu jako způsobu ochrany před možným nepříjemným výsledkem. Myslíme si, že problém je v delegování. Ale co když problém není v delegování? Co když je skutečným problémem způsob, jakým delegujeme? Co když je skutečným problémem naše nedostatečná schopnost, naše nedostatečná dovednost, jak delegovat? Chci, abyste se na chvíli pozastavili a pobavili se touto myšlenkou, protože pokud je to pravda, pak tím, že si v budoucnu odepřeme možnost delegovat, nedáme si příležitost se v této dovednosti zlepšit. Přiznání Jako obchodní kouč vedu čtvrtletní semináře pro své klienty z řad obchodních koučů v různých lokalitách po celé zemi. Jako otec dvou malých chlapců však často nastávají situace, kdy se na seminář nemohu nebo nemohu dostavit, a proto jsem chtěl vyškolit ostatní členy svého týmu, aby mohli učit v mé nepřítomnosti. Proto jsem před několika lety požádal "Joea", aby vedl seminář místo mě. Byl opravdu nadšený, ale když přišel čas seminář vést, nebyl připravený. Hloupě mlel jedna radost a vynechal spoustu látky, kterou se naši klienti přišli naučit. Tato špatná zkušenost mě přivedla k přesvědčení, že tyto semináře nemohu předat jinému členovi týmu, protože nikdo by to nedokázal udělat tak jako já. A tak jsem v jejich výuce pokračoval několik let a nikdy jsem nikoho jiného nezaškolil, aby je zvládl místo mě. Pak jsem se v roce 2007 dozvěděl, že můj dědeček zemřel. Vzpomínám si, jak jsem první den učil na akci, kde jsem měl více než 100 lidí, kteří si už zaplatili účast; zatímco já jsem myslel jen na to, abych stihl let na pohřeb. A poté, co jsme ho uložili k věčnému odpočinku, jsem musel večer odletět, abych se stihl vrátit na akci a učit poslední den. To byl důsledek toho, že jsem nebyl ochoten nechat jít a budovat schopnosti, možnosti svého týmu. A slíbil jsem si, že se v delegování zlepším. Možná jsem věci "Joeovi" předal špatně. Možná jsem s ním měl před seminářem více trénovat. Možná jsem neměl jasno v tom, jaká jsou má očekávání. Ať už bylo potřeba udělat cokoli navíc, aby to bylo správně, stálo to za to, když jsem ten den mohl strávit čas uctěním svého dědečka. Delegovat je riskantní, ale neumět to udělat správně je mnohem riskantnější.