Nový irácký rozpočet může více překážet, než pomáhat

června, tedy téměř osm měsíců poté, co byla vytvořena nová vláda premiéra Mohammada Shia al-Sudaniho.

Letošní rozpočet je největším iráckým rozpočtem a činí 198,9 bilionu iráckých dinárů, což je podle oficiálního směnného kurzu asi 153 miliard dolarů. Rozpočty na roky 2024 a 2025 budou stejné, pokud kabinet nepožádá o změny a parlament je neschválí.

Vláda poprvé využila zákon o finančním řízení na rok 2019, který umožňuje sestavit rozpočet až na tři roky. Irák nejenže přijímá rozpočty pomalu, ale ve třech z posledních devíti let také nebyl přijat žádný rozpočet – v letech 2014, 2020 a 2022.

Přestože do vyčerpání rozpočtu na rok 2023 zbývá pouze půl roku, existuje jistota, že další dva roky budou pokryty, což vládě zaručuje rozpočet do příštích federálních voleb na konci roku 2025 a do voleb do provinčních zastupitelstev, které jsou naplánovány na tento rok.

Federální rozpočet také umožňuje vládě financovat místní investiční projekty a zaměstnávat statisíce zaměstnanců veřejného sektoru, což se pozitivně odráží na premiérovi a jeho vládní koalici a zvyšuje jejich volitelnost v obou nadcházejících volbách.

Ambiciózní, ale nejisté

Irácké hospodářství a rozpočet jsou však do značné míry závislé na ropě, což obojí staví do nejisté situace. Téměř všechny příjmy státu pocházejí z prodeje ropy. V roce 2022 získal Irák z ropy rekordních 115,6 miliardy dolarů, jedná se však o volatilní komoditu. Irák nemá kontrolu nad globálním trhem s ropou a není relevantním rozhodovacím činitelem v OPEC, přestože je druhým největším členem z hlediska produkce.

Irák tak zůstává zranitelný vůči nejistotě na trzích s ropou a rozhodování ostatních členů OPEC o těžbě, zejména proto, že tento rozpočet je založen na ambiciózní ceně ropy ve výši 70 dolarů za barel. Pokud cena klesne, hrozí, že se spustí kaskáda hospodářských potíží a hněvu veřejnosti.

Rozpočet počítá s tím, že v letošním roce bude zaměstnáno více než půl milionu Iráčanů. Nejedná se o první rozpočet, který počítá s masivním náborem zaměstnanců ve veřejném sektoru. Irák je zemí, která se již nyní potýká s přetíženým veřejným sektorem čítajícím nejméně 4,5 milionu zaměstnanců.

Státní úřady jsou přeplněné a neorganizované, což dále zpomaluje byrokracii. Velký nábor zaměstnanců v letošním roce zatíží budoucí vlády také důchody.

Pokud chce vláda v letech 2024 a 2025 přidat ještě více pracovních míst, stačí, aby o tom hlasoval Parlament, takže je možné, že v příštích dvou letech přibude ještě více pracovních míst.

Irácká společenská smlouva, podobně jako v mnoha jiných státech regionu, je založena na zaměstnávání ve veřejném sektoru, přičemž občané očekávají, že po absolvování univerzity získají práci ve veřejném sektoru. Právo na zaměstnání je zakotveno v článku 22 irácké ústavy z roku 2005, a přestože nespecifikuje typ zaměstnání, panuje všeobecné přesvědčení, že se tím myslí státní pozice.

Veřejný sektor se od roku 2003 zvýšil čtyřikrát a platy nyní tvoří více než čtvrtinu rozpočtu na rok 2023.

Irácká politická elita, která se zformovala po odstranění Saddáma Husajna v roce 2003, funguje tak, jako by si země toto uspořádání stále mohla dovolit, a činí tak kvůli politickému prospěchu. Většina jejích členů byla v exilu nebo sídlila v kurdském regionu Iráku a využívala patronátních sítí k budování vazeb a legitimity u lidí v novém iráckém státě.

Miliony Iráčanů tak byly zaměstnány ve veřejném sektoru, na což byli zvyklí, ale měli nového politického patrona, kterému byli vděční.

Ať už z důvodu volitelnosti, nebo z přesvědčení o právu na práci ve veřejném sektoru, i nezávislí kandidáti a členové nových politických stran se zasazují o zaměstnávání ve veřejném sektoru. Dokonce i reformní politické hnutí, které vzniklo po říjnových protestech v roce 2019, je odrazováno od prosazování nepopulárních ekonomických reforem, ať už jsou jakkoli důležité.

Dvě reformy, o nichž odborníci často diskutují a které veřejnost odmítá, jsou omezení zaměstnávání ve veřejném sektoru a zavedení přísnějšího zdanění.

Protesty, které se konaly od října 2019 do března 2020, požadovaly ekonomické příležitosti, ukončení korupce a politické reformy. Jejich výsledkem byly předčasné volby a nový volební zákon, ale žádná systémová změna samotného politického systému.

Situaci dále komplikují protestující, kteří nadále požadují zaměstnání, a v některých případech se těchto protestů účastní i hrstka nezávislých poslanců.

Obnovit národ

Nový rozpočet se zaměřuje na výdaje na infrastrukturu a přiděluje prostředky na rozvoj a rekonstrukci v jednotlivých oblastech.

Stejně jako fond na obnovu Sindžáru a Ninivské planiny ve výši 50 miliard dinárů (38 milionů dolarů) na rekonstrukci oblastí, které byly zničeny v boji proti ISIL (ISIS), je i 100 miliard dinárů (76 milionů dolarů) vyčleněno pro bagdádskou městskou správu na projekty služeb v Karkhu na západním břehu Tigridu, kde bude postaven Darwishův most, vydlážděny ulice a obnovena veřejná prostranství a parky.

Na revitalizaci bažin ve dvou jižních guberniích je vyčleněno 75 miliard dinárů (57 milionů dolarů).

Kromě toho existuje fond na obnovu nejchudších provincií, který disponuje 500 miliardami dinárů (381 milionů dolarů) a je zaměřen na zlepšení služeb, jako je infrastruktura a přístup ke zdravotní péči, elektřině a vzdělávacím službám. Tento fond doplňuje stávající fond pro obnovu oblastí, které utrpěly pod vládou ISIL.

Irák však nemá nejlepší výsledky ve vynakládání prostředků z federálního rozpočtu. Poslední rozpočet schválený v roce 2021 měl 79procentní míru plnění a upřednostňoval výplatu platů a důchodů.

Irák se těší rekordně vysokým devizovým rezervám a nemusí již platit reparace Kuvajtu za invazi v roce 1990, ale nemá žádnou vizi, jak toto bohatství investovat, a rozpočet je stále deficitní.

Rozšiřování veřejného sektoru ve skutečnosti přispívá k dalšímu zpomalování irácké byrokracie, což brzdí realizaci rozvojových projektů. K řešení tohoto problému jsou nezbytné ekonomické reformy, které však v rozpočtu chybí.

Například na oddělení hospodářské politiky v úřadu předsedy vlády nebyly vyčleněny žádné peníze, a proto jeho ředitel hledá externí financování, přestože Irák právě schválil svůj dosud nejvyšší rozpočet.

Současná vláda možná pouze plní sliby minulých vlád, ale není zjevné žádné ospravedlnění pro to, aby ekonomické reformy nebyly zakotveny v zákoně o rozpočtu.

Pokud by bylo zmrazení nebo omezení počtu zaměstnanců ve veřejné správě zakotveno v zákoně, místo aby bylo nařízeno nařízením úřadu předsedy vlády, bylo by obtížnější je zvrátit.

Vzhledem k výši rozpočtu je pro Irák obtížné žádat o rozvojovou pomoc nebo zahraniční pomoc na hospodářské reformy. Zlepšená bezpečnost a rostoucí stabilita v Iráku mohou být schopny přilákat zahraniční investice, jako je například dohoda s TotalEnergies v Iráku v hodnotě 27 miliard dolarů, v níž má 25procentní podíl Qatar Energy.

Bude však obtížné dokázat zahraničním investorům, že Irák je dobrou sázkou bez hospodářských reforem a s rozpočtem, který se výrazně neliší od těch předchozích.

To samozřejmě doplňuje skutečnost, že takto vysoký rozpočet je zralý pro korupci, což dále snižuje důvěru a zájem zahraničních investorů o irácké podnikatelské prostředí. Irák se dlouhodobě potýká s korupcí a odborníci odhadují, že od roku 2003 bylo ze země vyvedeno 150 až 300 miliard dolarů.

Tento rozpočet je díky tomu, že pokrývá tři roky, zaměřen na budoucnost a klade důraz na infrastrukturu a rekonstrukci, což jsou pozitiva. Jeho nezájem o ekonomické reformy však zvýší tlak na budoucí rozpočty a vlády.