„Kdo jsem? Nevím. Zákon vyhýbání se Marka Mansona

Musíte umět snášet i těžké chvíle a neztratit se, když se něco nepovede. Odolnost však není jen o tom, jak vydržet – je hluboce spjata s naším smyslem pro identitu. Alespoň podle „zákona vyhýbání se“.

„Něčemu se budeme vyhýbat úměrně tomu, jak moc to může ovlivnit naši identitu.“

To říká Mark Manson, autor bestselleru „The Subtle Art of Not Giving a F*ck“. Je to kniha proti svépomoci, které se prodaly miliony výtisků a která Mansonovi vynesla zástupy obdivovatelů a nový film na Netflixu.

V knize vám Manson řekne, že nejste výjimeční, že honba za pozitivním myšlením je nebezpečná a že bychom měli přijmout negativní emoce a převzít odpovědnost za své činy a pocity. Tyto myšlenky jdou možná proti proudu současných trendů v oblasti sebezdokonalování, ale Manson si našel velmi vnímavé publikum.

Kniha je silnou lekcí odolnosti, ale co přesně má společného s identitou?

Manson výše uvedený citát označuje jako svůj „zákon vyhýbání se“. V podstatě jde o to, že se něčemu vyhýbáme podle toho, jak to může ovlivnit naši identitu; jsme tak zaklíněni svým pocitem sebe sama, že nevystoupíme z této komfortní zóny.

A je to tak trochu pravda, že? Když musím řešit něco, co se týká čísel (například dělení účtu v restauraci), ztuhnu. Pracuji se slovy, čísla neumím! Nejspíš řeknu: „Čísla nejsou moje silná stránka – ať si to vyřeší někdo jiný!“. V extrémnějším případě pravděpodobně nepůjdu skákat padákem. To prostě nejsem já. Takové věci nedělám.

A Mansonův zákon neplatí jen pro špatné, děsivé nebo nepříjemné věci. „Budete se vyhýbat negativním věcem, které ohrožují vaši identitu, jako je selhání, ztráta a odmítnutí. Ale budete se vyhýbat i pozitivním věcem, které ohrožují vaši identitu – dokonce i takovým, jako je úspěch, láska a štěstí,“ říká Manson.

Zpočátku jsem se s touto myšlenkou těžko smiřoval. Proč bychom se proboha měli vyhýbat něčemu, co nás baví? Ale pak mě napadlo, že se to týká něčeho, čím právě teď procházím.

Miluji hudbu. A nedávno jsem byl pozván na festival. Problém byl v tom, že z velké skupiny přátel, kteří tam jeli, jsem znal jen jednoho člověka. Zbytek jsem nikdy neviděl. Takže když mi ten nápad navrhli, moje okamžitá reakce byla: „V žádném případě!“.

Můj vnitřní monolog křičel, že jsem stydlivý introvert. Velké skupiny mi připadají zastrašující. Co když nezapadnu? Co když se budu cítit v pasti a budu mít pocit, že ostatním kazím čas? Mnohem raději bych zůstala doma a nechodila na potíže.

Naštěstí se ve mně ozval Mark Manson a já souhlasil, že půjdu, a zajistil si lístek.

Teď, když o tom opravdu přemýšlím, vím, že se budu skvěle bavit. Rád se dívám na živou hudbu, rád se setkávám s lidmi (i když to může být únavné) a těším se. A Manson mi také připomene, že nejsem nijak výjimečná – nikdo jiný se o mě nebude moc zajímat!

To, jak vnímám svou identitu (introvert, nerad vystupuji ze své komfortní zóny), mi může bránit v tom, abych dělal věci, které mě baví. Manson říká: „Čím víc vás něco děsí, tím víc byste to prostě měli dělat“. Místo toho, abyste se nechali omezovat svou identitou, udělejte krok ven ze své komfortní zóny a vrhněte se do toho. Doufejme, že má pravdu. Tento týden se tam chystám.

Čím více o tom přemýšlím, tím více se zdá, že odolnost a identita žijí ruku v ruce.

Vezměme si třeba myšlenku „syndromu podvodníka“, která v posledních letech vzbudila velký ohlas. Pocit, že jste to přehnali, že si nezasloužíte být tam, kde jste, a strach, že vás „odhalí“. Paradoxně to často postihuje ty objektivně nejschopnější lidi: nemá to nic společného se skutečnými schopnostmi, jen s tím, jak sami sebe vidíme.

Podobně trápí pracovníky na celém světě také strach z neúspěchu a strach z úspěchu. Možná se tak bojíte „selhání“, že nikdy neriskujete nebo nezkoušíte něco nového. Nebo se můžete obávat zvýšené odpovědnosti spojené s úspěchem a mít pocit, že nikdy nebudete schopni dostát očekáváním.

Když něco ohrožuje naši identitu, vyhýbáme se tomu. A tak když jsme do takové situace nuceni vstoupit, nevíme, jak reagovat. Manson nás svým zákonem vyhýbání se nabádá, abychom přijali nepohodlí, přestali se honit za vnějším potvrzením a zvolili si cestu založenou na vlastních hodnotách a přáních, cestu plnou rizika a nejistoty.

V nedávném bulletinu Manson napsal: „Nejzdravější identita je flexibilní identita. Nejlepší odpovědí na otázku „Kdo jsem?“ je vždy „Nevím, pojďme to zjistit.““

Odpověď „nevím“ může být děsivá. Ale myslím, že je to také krásné. Vyzývá nás, abychom se neuzavírali do žádných škatulek, zůstali zvědaví a zpochybňovali své předpoklady.

Manson říká, že vyhýbáním se nepohodlí a negativním nebo děsivým věcem se vyhýbáme těm částem sebe sama, které potřebujeme zpochybnit. Tím, že zaujmeme postoj „Pojďme to zjistit!“, vytváříme příležitosti k růstu a k lepšímu pochopení sebe sama a zlepšení své odolnosti – a žijeme bohatší a naplněnější život.