Agresivní investice Pekingu do domácí výroby napjaly obchodní vztahy se západními partnery. Může se z toho ale svět poučit? Za deset let od svého spuštění se plán „Made in China 2025“ stal nejen hlavním pilířem čínské průmyslové politiky, ale i symbolem globální proměny v oblasti výroby. Cíl byl jasný: přeměnit Čínu z „velké výrobní země“ na technologicky vyspělého průmyslového lídra. Dnes je tento plán často vnímán jako důvod obchodního napětí mezi Čínou a Západem – ale zároveň jako ukázka toho, jak může stát s rozsáhlou strategií a podporou přetvořit celé hospodářské sektory. Automatizace na vzestupu: Roboti místo lidí V nové továrně německé automobilky Audi v severočínském Changchunu se dnes více než 800 průmyslových robotů podílí na výrobě elektromobilů – od lisování karoserií až po montáž kol. Tito roboti, často od čínských výrobců, vytlačují lidskou práci nejen kvůli efektivitě, ale také kvůli cenové výhodě. Vedoucí výroby Tobias Liebeck přiznává, že Audi původně neplánovalo tak rozsáhlou automatizaci, ale nízké náklady čínských dodavatelů změnily strategii. To, že má Čína více robotů na 10 000 pracovníků než Německo, není náhodné. Je to výsledek cílené politiky, která podporuje rozvoj pokročilých technologií, včetně robotiky, elektromobility a nové generace IT. Tato technologická soběstačnost má nejen ekonomický význam, ale také geopolitický – v době, kdy se západní státy snaží omezit svou závislost na Číně. Napětí se Západem a přetváření globálních vztahů Západní obchodní partneři plán „Made in China“ často kritizují. Spojené státy, zejména během prvního prezidentského období Donalda Trumpa, použily tento plán jako záminku k obchodní válce s Čínou a uvalily cla na produkty spojené s tímto programem. Také Evropská unie vnímá čínské cílení na odvětví, ve kterých exceluje – jako je automobilový průmysl nebo letectví – jako hrozbu pro svou vlastní konkurenceschopnost. Přesto zprávy, které nedávno zveřejnila Evropská obchodní komora v Číně a Rhodium Group, potvrzují, že Čína ve svém záměru uspěla. Zemi se podařilo modernizovat výrobní sektor, posílit soběstačnost dodavatelských řetězců a v některých případech dokonce dohnat či předehnat technologickou úroveň zahraničních konkurentů. Kombinace státních investic, podpory soukromého sektoru a intenzivní konkurence na domácím trhu vytvořila dynamické prostředí, v němž čínští výrobci posílili svou pozici nejen doma, ale i globálně. Prezident Si Ťin-pching vidí právě v této strategii nástroj, jak odolat západnímu tlaku a zároveň zvýšit závislost světa na Číně. Podle analytiků jako Gerard DiPippo Čína „získala obchodní válku tím, že hrála svou hlavní zbraní – exportem“. Výsledky i kontroverze: Co Peking skutečně dosáhl Podle prezidenta Evropské obchodní komory v Číně Jense Eskelunda tvoří Čína dnes 29 % světové přidané hodnoty ve výrobě. To z ní dělá nepopiratelnou světovou velmoc v oblasti průmyslu – a potvrzuje, že cíl iniciativy byl naplněn. Tento úspěch byl ale vykoupen tvrdou kritikou, včetně obvinění z protekcionismu, umělého udržování firem při životě a omezení vstupu zahraničních subjektů na trh. Klíčovou roli sehrál autoritářský styl řízení, který umožnil rychlou mobilizaci zdrojů. Do roku 2017 vzniklo téměř 800 státních investičních fondů s hodnotou přes 2,2 bilionu RMB. Byly poskytovány daňové úlevy, státní dotace, ale také pobídky pro zahraniční firmy, aby lokalizovaly výrobu a přenášely technologie na čínské partnery. Podle zpráv se americké dceřiné společnosti v Číně nadále rozvíjely, i když samotný americký vývoz stagnoval. Čína byla úspěšná ve snižování závislosti na dovozu, ale méně v omezování závislosti na zahraničních firmách – i přesto však výsledky programu předčily očekávání. Výhled do budoucna: Z robotů k humanoidům? S tím, jak Čína posouvá své ambice směrem k umělé inteligenci, pokročilým polovodičům a humanoidním robotům, sleduje svět její kroky se stále větším zájmem – a zároveň s obavami. Mnohé státy nyní přehodnocují svou průmyslovou politiku a přemýšlejí, zda by měly také přistoupit k větším státním intervencím. Objevují se i výzvy k zavedení protekcionistických opatření, které by měly bránit rozmachu čínského výrobního vlivu. Plán „Made in China 2025“ se tak stal lakmusovým papírkem pro celý svět. Ukázal, že průmyslová strategie – pokud je koordinovaná a důsledná – může změnit ekonomický osud celé země. A právě proto se nyní svět ptá: Je možné tento model zopakovat jinde? A pokud ne, jak se mu alespoň účinně bránit?