Klíčové body

Trumpovy osobní vztahy selhávají v globální diplomacii
Rusko, Čína a EU vzdorují bez obav z následků
Izrael nesouhlasí s Trumpovou jadernou dohodou s Íránem
Amerika ztrácí měkkou sílu a globální přesvědčivost

Trump se stylizuje do role muže, který získá vše silou osobnosti – buď prostřednictvím nátlaku, nebo přímé hrozby. Tento přístup však v globální diplomacii často selhává. Vztahy s Ruskem, Čínou i Izraelem ukazují, že protistrany nejsou ochotny ustoupit jen kvůli osobním vztahům nebo verbálnímu nátlaku.

Neúspěchy v Rusku, Číně i EU

Ve vztahu k Rusku Trump opakovaně narazil. Jeho údajně „velmi dobrý vztah“ s Vladimirem Putinem nebyl schopen ovlivnit vývoj války na Ukrajině, a ruská média jej navíc vykreslují jako slabého lídra, který sice mluví tvrdě, ale nejedná. Putin nadále ignoruje americké výzvy k míru a Trumpovo přátelství se mu tak stalo spíše nástrojem propagandy než překážkou.

Stejně tak neuspěl Trump v pokusu přimět Čínu k ústupkům. Jeho obchodní válka se Si Ťin-pchingem nepřinesla kýžené výsledky, a americké úřady dnes přiznávají frustraci z toho, že Peking neplní své závazky. V autoritářském režimu, jaký v Číně panuje, je podřízení se tlaku USA vnímáno jako ztráta tváře, a tedy nemožný krok.

Trump se také snažil vystupňovat tlak vůči Evropské unii, ale i zde nakonec ustoupil z plánovaných celních opatření, což mu vyneslo posměšnou přezdívku „Trump Always Chickens Out“ (Trump vždy vycouvá), kterou popularizoval komentátor Financial Times.

Slábnoucí vliv Bílého domu

Zvláštní je i vývoj vztahů s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem. Během prvního mandátu Trump podpořil řadu izraelských požadavků, včetně přesunu americké ambasády do Jeruzaléma. Dnes se však jejich vztah proměnil. Netanjahu vnímá prodlužování konfliktu v Gaze jako klíčové pro svou politickou budoucnost a odmítá Trumpovy mírové iniciativy. Zároveň odporuje Trumpovým snahám obnovit jadernou dohodu s Íránem, která by mohla zabránit izraelskému vojenskému zásahu, ale neřeší zásadní bezpečnostní obavy Jeruzaléma.

Trumpova schopnost přesvědčit světové lídry osobním šarmem tak viditelně slábne. Po dřívějších výstupech, jako byla snaha ponižovat prezidenty Zelenského nebo Ramaphosu v Oválné pracovně, ztrácí Bílý dům přitažlivost jako diplomatické centrum, kam by se lídři rádi vraceli k jednáním.

Precedenty minulých prezidentů a opakující se chyby

Trump ale není prvním prezidentem, který přeceňuje sílu osobních vztahů a přímého vedení. George W. Bush věřil, že v Putinovi „vidí duši“, jen aby ho později zaskočila anexe Krymu. Barack Obama považoval Rusko za „regionální mocnost“ a Putina za znuděného školáka – jen aby čelil jeho agresi. Joe Biden sliboval návrat Ameriky do světové politiky, ale jeho pozice byla podkopána domácími slabostmi i kontroverzemi kolem jeho znovuzvolení.

Američtí prezidenti často vnímají svou roli jako nositele světového pořádku, ale realita ukazuje, že ani sebelepší rétorika či osobní ambice nestačí, pokud chybí reálné nástroje a vůle ostatních spolupracovat. Vývoj událostí od 11. září přes Blízký východ až po dnešní konflikt na Ukrajině či v Gaze dokazuje, že geopolitické výzvy vyžadují víc než osobní značku a televizní image.

Slábnoucí měkká síla Spojených států

Trumpův koncept „America First“ staví na představě, že Spojené státy byly po desetiletí zneužívány a okrádány. Tento pohled přehlíží skutečnost, že právě skrze spojenectví, otevřené trhy a pravidla globalizace se Amerika stala nejmocnější zemí světa. Tvrdé kroky vůči spojencům, odstoupení od mezinárodních dohod a podkopávání multilaterálních institucí však poškozují její reputaci i schopnost přesvědčovat – tedy její měkkou sílu, která byla po desetiletí klíčovou výhodou USA.

Prvních několik měsíců Trumpova prezidentství, plných hrozeb celních válek, územních výpadů vůči Kanadě nebo Grónsku a omezování globální humanitární pomoci, jasně ukazuje, že svět není připraven přijmout Trumpovu vizi unipolárního řádu. Vedoucí představitelé největších států si mezitím zvykli na realitu, v níž odpor vůči USA není fatální, a jejich domácí politické cíle mají vyšší prioritu než vstřícnost vůči Washingtonu.

Jeho přesvědčení o vlastní schopnosti změnit svět – silně zakořeněné v jeho osobním stylu vedení a rétorice – se však střetává s tvrdou realitou mezinárodních vztahů. Ať už se pokouší prosadit vůči Číně, Rusku, Evropské unii nebo v Blízkém východě, Trump naráží na limity amerického vlivu i na ochotu ostatních lídrů vzdorovat bez obav z následků.Trump se stylizuje do role muže, který získá vše silou osobnosti – buď prostřednictvím nátlaku, nebo přímé hrozby. Tento přístup však v globální diplomacii často selhává. Vztahy s Ruskem, Čínou i Izraelem ukazují, že protistrany nejsou ochotny ustoupit jen kvůli osobním vztahům nebo verbálnímu nátlaku.Neúspěchy v Rusku, Číně i EUVe vztahu k Rusku Trump opakovaně narazil. Jeho údajně „velmi dobrý vztah“ s Vladimirem Putinem nebyl schopen ovlivnit vývoj války na Ukrajině, a ruská média jej navíc vykreslují jako slabého lídra, který sice mluví tvrdě, ale nejedná. Putin nadále ignoruje americké výzvy k míru a Trumpovo přátelství se mu tak stalo spíše nástrojem propagandy než překážkou.Stejně tak neuspěl Trump v pokusu přimět Čínu k ústupkům. Jeho obchodní válka se Si Ťin-pchingem nepřinesla kýžené výsledky, a americké úřady dnes přiznávají frustraci z toho, že Peking neplní své závazky. V autoritářském režimu, jaký v Číně panuje, je podřízení se tlaku USA vnímáno jako ztráta tváře, a tedy nemožný krok.Trump se také snažil vystupňovat tlak vůči Evropské unii, ale i zde nakonec ustoupil z plánovaných celních opatření, což mu vyneslo posměšnou přezdívku „Trump Always Chickens Out“ , kterou popularizoval komentátor Financial Times.Slábnoucí vliv Bílého domuZvláštní je i vývoj vztahů s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem. Během prvního mandátu Trump podpořil řadu izraelských požadavků, včetně přesunu americké ambasády do Jeruzaléma. Dnes se však jejich vztah proměnil. Netanjahu vnímá prodlužování konfliktu v Gaze jako klíčové pro svou politickou budoucnost a odmítá Trumpovy mírové iniciativy. Zároveň odporuje Trumpovým snahám obnovit jadernou dohodu s Íránem, která by mohla zabránit izraelskému vojenskému zásahu, ale neřeší zásadní bezpečnostní obavy Jeruzaléma.Trumpova schopnost přesvědčit světové lídry osobním šarmem tak viditelně slábne. Po dřívějších výstupech, jako byla snaha ponižovat prezidenty Zelenského nebo Ramaphosu v Oválné pracovně, ztrácí Bílý dům přitažlivost jako diplomatické centrum, kam by se lídři rádi vraceli k jednáním.Precedenty minulých prezidentů a opakující se chybyTrump ale není prvním prezidentem, který přeceňuje sílu osobních vztahů a přímého vedení. George W. Bush věřil, že v Putinovi „vidí duši“, jen aby ho později zaskočila anexe Krymu. Barack Obama považoval Rusko za „regionální mocnost“ a Putina za znuděného školáka – jen aby čelil jeho agresi. Joe Biden sliboval návrat Ameriky do světové politiky, ale jeho pozice byla podkopána domácími slabostmi i kontroverzemi kolem jeho znovuzvolení.Američtí prezidenti často vnímají svou roli jako nositele světového pořádku, ale realita ukazuje, že ani sebelepší rétorika či osobní ambice nestačí, pokud chybí reálné nástroje a vůle ostatních spolupracovat. Vývoj událostí od 11. září přes Blízký východ až po dnešní konflikt na Ukrajině či v Gaze dokazuje, že geopolitické výzvy vyžadují víc než osobní značku a televizní image.Slábnoucí měkká síla Spojených státůTrumpův koncept „America First“ staví na představě, že Spojené státy byly po desetiletí zneužívány a okrádány. Tento pohled přehlíží skutečnost, že právě skrze spojenectví, otevřené trhy a pravidla globalizace se Amerika stala nejmocnější zemí světa. Tvrdé kroky vůči spojencům, odstoupení od mezinárodních dohod a podkopávání multilaterálních institucí však poškozují její reputaci i schopnost přesvědčovat – tedy její měkkou sílu, která byla po desetiletí klíčovou výhodou USA.Prvních několik měsíců Trumpova prezidentství, plných hrozeb celních válek, územních výpadů vůči Kanadě nebo Grónsku a omezování globální humanitární pomoci, jasně ukazuje, že svět není připraven přijmout Trumpovu vizi unipolárního řádu. Vedoucí představitelé největších států si mezitím zvykli na realitu, v níž odpor vůči USA není fatální, a jejich domácí politické cíle mají vyšší prioritu než vstřícnost vůči Washingtonu.