Summit mezi Evropskou unií a Čínou, který se příští týden uskuteční v Pekingu, bude symbolickým i praktickým testem současných vztahů mezi dvěma klíčovými geopolitickými hráči. Tím, že čínský prezident Si Ťin-pching odmítl přijet do Bruselu, se summit přesouvá do čínské metropole, což někteří američtí bezpečnostní experti považují za známku evropské podřízenosti Pekingu. Přestože se neočekává „velká dohoda“, jednání má zásadní význam – zejména pro Evropu, která se ocitá v prostoru mezi třemi mocnostmi, které vůči ní zaujímají stále tvrdší postoj: Ruskem, USA a Čínou. Evropa se ocitla v diplomatickém vakuu. Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa i Joea Bidena zintenzivnily svou konfrontaci s Čínou a označily ji za hlavního geopolitického rivala. Evropská unie má ovšem jinou prioritu – především čelí přímé hrozbě ze strany Ruska, která se naplno projevila v podobě války na Ukrajině. Tento rozdílný pohled přispívá k odcizení Evropy od USA a zároveň ztěžuje jednotnou evropskou politiku vůči Číně. Nejistota Evropy ohledně čínských záměrů Evropa dlouhodobě postrádá jasnou strategii vůči Číně. Jak poznamenala Nadine Godehardt z Německého institutu pro mezinárodní a bezpečnostní záležitosti, Čína byla v evropském diplomatickém kalendáři často odsouvána stranou. Jean-François Huchet z Francouzského národního institutu pro orientální jazyky a civilizace to shrnuje lapidárně: „Nevíme, co Čína od Evropy vlastně chce.“ Vztahy mezi EU a Čínou se vyznačují hlubokou nedůvěrou. Společné hodnoty chybí, a zatímco dříve Evropa čínské vnitřní politice příliš nevěnovala pozornost – jako v případě represí vůči menšinovým Ujgurům – dnes vnímá Peking jako rostoucí hrozbu i vně svých hranic. Čína podporuje ruskou agresi na Ukrajině, aktivně špehuje v Evropě a její technologický pokrok začíná západní standardy překonávat. Zvláště znepokojující by byl potenciální konflikt v Tchajwanském průlivu, kterým podle Simony Grano z univerzity v Curychu proplouvá téměř polovina světové kontejnerové dopravy. Případná čínská blokáda by tak měla devastační dopad na globální HDP, což si začínají uvědomovat i evropští lídři. Čína buduje paralelní světový řád Zatímco Spojené státy postupně ustupují z role tvůrce a garanta poválečného světového řádu, Čína aktivně pracuje na vytvoření vlastního modelu globální správy. A v tomto úsilí má k dispozici silné nástroje. Jedním z nich je její dominance v oblasti zpracování strategických surovin – například gallia, grafitu a křemíku. Podle vysoce postaveného mezinárodního úředníka je to „největší strategický problém na světě“. Přestože suroviny často těží západní firmy, jejich rafinace probíhá především v Číně, v ekologicky devastujících provozech, do kterých má Západ jen minimální přístup. Tato asymetrická závislost se týká nejen technologií, ale i energetiky a obrany. Pokud by Čína zítra omezila vývoz těchto klíčových surovin, ochromila by tím energetický, high-tech a zbrojní sektor Západu. A to je karta, kterou si Peking podle expertů dobře uvědomuje a neváhá ji využít. Na ekonomické úrovni je vztah rovněž nevyvážený. Čína potřebuje evropské zákazníky, protože její domácí trh trpí strukturálními problémy. Jak poznamenal Dan Wang ze Stanfordovy univerzity, „asi 50 % čínské ekonomiky nefunguje a asi 5 % funguje velmi dobře“. V praxi to znamená, že například výrobci elektromobilů a baterií soupeří o přežití díky cenové válce, která likviduje marže. Východiskem je expanze na evropské trhy. Evropě chybí jednotná odpověď Evropa se snaží čelit čínskému ekonomickému tlaku cla na čínské elektromobily, ale čínské firmy mezitím staví továrny v Maďarsku, které se tak stává vstupní branou na evropský trh. Přesto zájem evropských spotřebitelů o levná a technologicky vyspělá čínská auta roste. Dokonce i šéf Fordu Jim Farley ocenil kvalitu elektromobilů od čínského výrobce Xiaomi, o němž prohlásil, že „nechce přestat jezdit“ ve svém sedanu této značky. Analytik Citi Harald Hendrikse varuje, že při současných energetických nákladech v Německu, které jsou výrazně vyšší než v Číně, ztrácí výroba v Evropě smysl. Tento trend ohrožuje miliony pracovních míst, zejména v automobilovém sektoru. A pokud se ekonomická nejistota přenese na politickou scénu, může to vést k posílení krajní pravice, podobně jako se to stalo v USA. Naděje na komplexní obchodní dohodu mezi EU a Čínou tak mizí, protože obchod se stává stále více jednostranným. Jak poznamenává Anne-Marie Brady z University of Canterbury, „fantazie o čínském trhu“ umírá. Evropané si uvědomují, že Čína je v první řadě exportní velmoc, která chce své zboží prodávat – a že současný model obchodní výměny je dlouhodobě neudržitelný. Přesto může summit přinést dílčí výsledky. Jedním z nich by mohla být spolupráce v oblasti obnovitelných zdrojů energie. Evropa, která má omezené vlastní zásoby ropy, plynu a jádra, se může spolehnout jen na technologie, které jí Čína nabízí – od baterií přes solární panely až po přenosové sítě. Jak poznamenal jihoafrický podnikatel Ross Douglas, který spolupracuje s čínskými firmami: „Je to manželství. Není to manželství z lásky.“