Uvedení GPT-4 demonstrovalo, že případy, jež dříve vyžadovaly dlouhou lidskou práci a dohled, lze vyřídit během desítek sekund. Přirozená reakce – hledat „pozice odolné vůči AI“ – ale v praxi naráží. Účinnější se ukazuje přepnout optiku: neptat se, co umělá inteligence vezme, ale co může přidat.

Na úrovni jednotlivce to znamená povýšit AI z pomůcky na strategického partnera. Konkrétní praxe ukazuje, že osobní „kariérní agent“ v podobě vlastního asistenta (například CareerBuddy GPT) zvládá rutinu – úpravy životopisu pro každou pozici, psaní motivačních dopisů, seskládání profilu – a zároveň umí vyhodnocovat vhodnost kandidatury, doporučovat kontakty, vytipovávat organizace k oslovení i místa, která by jinak zůstala přehlédnutá.

Jen tímto zapojením lze zkrátit čas strávený hledáním o 70–80 %, a současně odlehčit stresu, který s procesem souvisí. Pokud člověk poskytne stroji stručné cíle či aktuální CV, model dokáže rychle vracet konkrétní kroky: koho oslovit, co doplnit, kam se podívat.

V rovině kariéry nejde jen o „nahradit psaní dopisů“. Klíčový přínos spočívá v tom, že AI pomáhá lépe strukturovat vlastní příběh – co zdůraznit, co potlačit, jak formulovat krátký „pitch“ – a tím zvyšuje šanci u náborových týmů. Praktická zkušenost ukazuje, že takový přístup může otevřít dveře i do firem, které se přímo zabývají kultivací vztahu člověka a AI, tedy do míst, kde se tato spolupráce stává jádrem práce, nikoli jen doplňkem.

Firemní praxe: když AI doplňuje lidi místo jejich náhrady

Zprávy o propouštění a restrukturalizaci budí pochopitelné obavy. Je však užitečné oddělit emoce od faktů. Microsoft (MSFT) například propustil 3 % zaměstnanců – více než 7 000 lidí – aby navýšil investice do svých cílů v oblasti AI. Takové kroky ale nemusí znamenat, že umělá inteligence má nahradit veškerou lidskou práci. Data a praxe z terénu naznačují, že AI je nejužitečnější u rutinních činností: třídění a sumarizace informací, generování návrhů, standardizace výstupů. Tím uvolňuje specialisty (například vývojáře) na hlubší programátorskou práci.

Současně roste poptávka po rolích, v nichž je lidská odbornost nezbytná – typicky v oblasti prompt engineeringu a procesního „lepení“ AI do reálných workflow. Kde firmy vhodně vymezí, co dělá stroj a co člověk, není cílem redukce kvality, ale opak: zvýšení produktivity bez ústupků ve výsledku. V dobře nastavených týmech dokáže vztah člověk–AI násobit výkon v řádu 100× produktivity u úloh, které se dříve dělaly ručně, a to tím, že se lidé posunou do rolí kurátorů, rozhodovatelů a designerů procesů.

Také uvnitř organizací se ukazuje, že největší přidaná hodnota neleží v efektních demonstracích, ale v identifikaci mezer: kde AI zaplní opakované kroky, zjednoduší datový sběr či standardizuje komunikaci, aby týmy získaly čas na kreativní a strategické úkoly. Praktická zkušenost s interními programy AI pak spočívá v drobných, ale kumulativních vylepšeních, která sečtena dávají výrazný dopad na kapacity i výsledky.

Doporučený rámec: přijímat AI jako příležitost, ne jako hrozbu

Když se na AI díváme optikou „buď–anebo“, nabízí se obranná pozice. Mnohem účinnější je však uvažování v kategoriích „a–a“. Umělá inteligence se může stát hledačem práce, kariérním koučem, osobním nákupčím i recepčním. Pomáhá šetřit čas, zkoušet alternativní cesty, otevírat prostor pro kreativitu a zároveň rozvíjet dovednosti, které byly dosud upozaděné. Zkušenost z praxe shrnuje jednoduché pravidlo: odložit strach a převést AI do vlastního nástroje.

Pro jednotlivce to znamená běžnou praxi: zapojit model do mapování trhu, cílení komunikace, revize profilu a zkoušení různých narativů. Pro firmy pak platí, že je vhodné začít u procesních „švů“, kde opakující se činnosti zatěžují kapacity – a AI zde převezme první tah. Lidé se posunou k práci s vyšší přidanou hodnotou: rozhodování, kvalita, vztahy, vize. Nejde o jednorázový „velký třesk“, ale o postupné kroky, které se sčítají.

Je fér dodat, že obavy zaměstnanců jsou opodstatněné: titulky o nahrazování lidí AI a reálné případy propouštění se potkávají. Stejně tak ale platí, že nejrychlejší cestou z nejistoty je aktivní spolupráce. Firmy mohou využít sílu vztahu člověk–AI k dramatickému posílení výkonu bez toho, aby se vzdaly lidského úsudku. A jednotlivci mohou přetvořit AI z abstraktní hrozby na konkrétní kariérní výhodu.

Závěr: AI je realitou. Jak ji využít ve svůj prospěch?

Některé revoluce jsou tak výrazné, že je nelze „přečkat stranou“. Tato vlna mezi ně patří. Místo hledání úkrytu se v praxi osvědčuje změna postoje: přestat uvažovat o nahrazování a začít hledat, kde AI zesílí to, co už umíme. V osobní rovině znamená několik hodin investovaných do nastavení pracovních návyků s AI násobnou návratnost v čase i výsledcích. Ve firemní rovině přináší zaměření na rutinu, datové toky a standardizaci komunikace rychlé přínosy bez nutnosti dramatických zásahů.

Pointa není v tom, že by AI „všechno vyřešila“, ani v tom, že bychom před ní měli utéct. Pointa je v partnerství. Vlna je tu – a je na nás, jestli nás strhne, nebo zda si ji přetavíme v pohon. Pokud ji uchopíme jako tajnou zbraň, která odemyká skrytý lidský potenciál, získáme to nejcennější: čas, soustředění a prostor pro práci, která dává smysl.