Čínská ekonomika se v posledních letech vydává směrem, který nemá v moderních dějinách obdoby. Zatímco klasický model rozvoje předpokládá postupný přesun od levné a málo sofistikované výroby k odvětvím s vyšší přidanou hodnotou, Peking se rozhodl obsadit obě úrovně zároveň. Země tak pokračuje v dominanci ve výrobě jednoduchého zboží, jako je textil, a zároveň agresivně proniká do vyspělých segmentů globální ekonomiky – od elektromobilů po IT zařízení. Čína proto míří k novému historickému milníku. Podle ekonomů z Goldman Sachs by její přebytek běžného účtu mohl do roku 2029 dosáhnout až 1 % globálního HDP, což by představovalo nejvyšší úroveň v moderní historii. Takový výsledek by překonal i rekordy Spojených států na konci 40. let, kdy se americká ekonomika těšila obrovským exportním přebytkům díky poválečnému zničení výrobních kapacit po celém světě. Tentokrát však nejde o důsledek války nebo náhodné konstelace. Jde o výsledek dlouhodobé strategie komunistického vedení, které staví na podpoře domácího průmyslu, udržování nízkokvalifikované výroby doma a současném posilování pozice v technologických odvětvích nejvyšší kvality. Udržování jednoduché výroby jako nástroj dominance Ekonom Chang Shu z Bloomberg Economics zdůrazňuje, že Čína se vědomě odchyluje od tradiční vývojové křivky. Zatímco země s rostoucími příjmy obvykle přenechávají jednoduchou výrobu chudším státům, Peking tento prostor nechce uvolnit. V praxi to znamená, že Čína zůstává globálním lídrem například v textilním průmyslu, i když se zároveň posouvá na špičku v produkci elektromobilů či pokročilé elektroniky. Rozvoj jednoduché výroby přitom není pro chudší země banální otázkou. Právě tento typ produkce často představuje první krok na cestě k industrializaci a větší prosperitě. Pokud ale Čína obsazuje jak levné, tak drahé segmenty globální ekonomiky, ostatní státy ztrácejí prostor, který dříve sloužil jako odrazový můstek. Data tento trend potvrzují. Čínský dovoz je letos nižší než před čtyřmi lety, což znamená, že země absorbuje méně zahraniční produkce než dříve. Naproti tomu dovoz Spojených států je o 27 % vyšší než v roce 2021. Vývoz z Číny naopak prudce roste, což dále zvyšuje její obchodní přebytek. Tento přístup se promítá i do nejnovějších politických dokumentů. Návrh čínského pětiletého plánu znovu zdůrazňuje cíl zachovat výrobu s nízkou přidanou hodnotou společně s technologicky vyspělými odvětvími, která označuje za „dominantní“. Jak Peking blokuje prostor pro konkurenty Dva ekonomové, Shoumitro Chatterjee a Arvind Subramanian, se pokusili přesně kvantifikovat, do jaké míry se Čína drží v segmentech s nízkou hodnotou. Jejich analýza ukazuje, že i když čínská populace v produktivním věku klesá a mzdy rostou, její podíl na globálním exportu zboží s nízkou kvalifikací se nejenže nesnižuje, ale v posledních letech dokonce roste. Podle Subramaniana je možné tento jev vysvětlit kombinací několika faktorů. Čína snižuje ziskové marže, masivně automatizuje výrobu díky robotizaci a zároveň udržuje různé formy politických deformací, včetně podhodnoceného směnného kurzu či agresivního cenového dumpingu. Výsledkem je, že chudší země nemají možnost postupně růst v segmentech, které by pro ně byly tradičním vstupem do globalizované ekonomiky. Subramanian a Chatterjee proto označují tento přístup za vědomé politické rozhodnutí, které brání ostatním státům v posunu na vyšší stupně rozvoje. Ekonomické důsledky se tak netýkají pouze obchodní bilance, ale i dlouhodobých růstových možností celých regionů. Analýza Goldman Sachs tento obraz doplňuje. Ekonomové Joseph Briggs, Megan Peters a Sarah Dong upozorňují, že vyšší čínský ekonomický růst nemusí ostatním zemím přinášet obvyklé výhody. Naopak může vytlačovat jejich produkci a prohlubovat jejich ekonomickou závislost, přestože globální ceny mohou díky čínské nabídce klesat. Tlak na globální ekonomiku a budoucí geopolitické třenice Růst Číny je zároveň tažen slabou domácí poptávkou. Maloobchodní prodeje klesají už pět měsíců v řadě, což je nejdelší takové období od roku 2021. Nízká domácí spotřeba omezuje schopnost země dovážet zboží ze zahraničí, a tím i přispívat k růstu jiných ekonomik. Tento nedostatek vnitřní poptávky je částečně důsledkem politického modelu, který Peking dlouhodobě udržuje – zaměření na exportní sektor, nedostatek robustní sociální sítě a neochota adresovat problémy na trhu nemovitostí. Po nedávném summitu prezidenta Si Ťin-pchinga s Donaldem Trumpem, který měl stabilizovat obchodní vztahy mezi oběma zeměmi, Goldman Sachs zvýšili své odhady růstu čínské ekonomiky na roky 2026 a 2027. Jádrem optimistického scénáře je trvalá politická ambice Pekingu podporovat export a posilovat vlastní průmyslovou kapacitu. Tento komplexní přístup však podle Chang Shu z Bloomberg Economics nevyhnutelně povede ke zvýšeným ekonomickým a geopolitickým třenicím. Pokud chce Čína tato napětí zmírnit, bude muset do určité míry změnit strategii – posílit domácí spotřebu, zvýšit absorpci vlastní produkce a budovat více vyvážené vztahy se svými obchodními partnery. Zda je komunistické vedení připraveno k takové změně, zůstává otevřenou otázkou. Dosavadní kroky naznačují, že Peking stále sází na exportní sílu a průmyslovou dominanci jako hlavní nástroj své globální strategie.