Podle hlavního ekonoma Capital Economics Neila Shearinga vstupujeme do „rozlomené éry“, kterou popisuje ve své knize The Fractured Age. Nejde podle něj o klasickou „deglobalizaci“ – světový obchod jako celek se nemusí dramaticky propadnout a rozhodně se nečeká kolaps srovnatelný s 30. lety minulého století. Mění se však struktura: obchod a ekonomické vazby se stále více přesouvají od rivalů k „přátelům“, tedy k politicky a bezpečnostně spřízněným zemím.Výsledkem je vznik dvou hlavních bloků: jednoho orientovaného na USA a druhého orientovaného na Čínu, mezi nimiž zůstává široký pás „nezúčastněných“ států, které se budou snažit lavírovat tak dlouho, jak jen to půjde. Velká část americké politické elity vnímá vzestup Číny jako ústřední výzvu současné éry – a je to jeden z mála bodů, kde existuje relativní shoda napříč stranami. Čínský prezident Si Ťin-pching zase přirovnal současnou „hegemonii“ USA k „arogantním fašistickým silám“ před 80 lety. Rétorika je tedy otevřeně konfrontační.Fragmentace ve prospěch USA? Shearingův argumentShearing tvrdí, že Spojené státy by z rozdělené světové ekonomiky vyšly spíše jako vítěz. Klíčovou roli v jeho argumentu hraje struktura spojenců: americký blok sdružuje většinu vyspělých zemí světa, zatímco Čína má jako významného partnera v zásadě pouze Rusko. Při tržních směnných kurzech tak „blok USA“ podle něj vytváří přibližně 68 % světového HDP, zatímco „blok Číny“ pouze 26 %. I při přepočtu podle parity kupní síly zůstává rozdíl výrazný: 50 % versus 32 %.Další kontroverzní teze zní, že většina zemí nebude schopna zůstat skutečně neutrální. Postupně budou podle Shearinga tlačeny k tomu, aby si vybraly. Ekonomicky nejsilnější státy se mají nakonec přiklonit k USA – z bezpečnostních důvodů, kvůli přístupu na západní trhy, závislosti na dolaru nebo prostě proto, že Západu v konečném důsledku více důvěřují než Číně. Blok USA považuje také za technologicky rozmanitější, především v oblasti informačních technologií.Čína má naopak silnou pozici v oblasti kritických nerostů a vzácných zemin. Shearing ale argumentuje, že tyto suroviny lze ve střednědobém až dlouhodobém horizontu nahradit nebo obejít, zatímco globální role západních měn a finančních trhů je podle něj fakticky nenahraditelná. Čína navíc sama nechce nabízet plně otevřené kapitálové trhy, protože se obává důsledků skutečně volného tržního hospodářství.Slabiny Číny, ale i sebevražedné tendence USAShearing dále tvrdí, že Čína z fragmentované ekonomiky ztratí více než USA. Má trvalý přebytek běžného účtu a bezpečné investiční příležitosti nachází především v USA a jejich spojeneckém okruhu. Alternativou je poskytovat rozsáhlé úvěry rozvojovým zemím, které však nemusí být schopny své dluhy splácet. Čínský růst už navíc zpomalil a podle něj může dlouhodobě klesnout až k úrovni kolem 2 % ročně, tedy blízko tempa Spojených států. Velké trhy navíc nejsou ochotné neomezeně absorbovat čínský export, pokud vnímají ohrožení vlastní průmyslové politiky.Z toho Shearing vyvozuje, že Čína možná nikdy nebude výrazně větší ekonomikou než USA, natož než celý americký blok. Autor článku však považuje tuto tezi za přehnaně pesimistickou vůči Číně a příliš optimistickou vůči Spojeným státům.Na straně USA se totiž odehrává „útok“ na jejich hlavní dlouhodobá aktiva: pověst spolehlivého spojence, kvalitu právního státu, podporu vědy a špičkových univerzit či otevřenost k talentovaným imigrantům. Chování Donalda Trumpa vůči zemím jako Brazílie, Kanada, Indie či Ukrajina podle textu zásadně poškodilo obraz USA jako důvěryhodného partnera. Pokud by se tento nestálý a konfrontační přístup stal trvalým rysem americké politiky, „americký blok“ by se mohl postupně rozpadnout. Ne náhodou Capital Economics už přesunula Indii z kategorie „pro-americká“ do kategorie „nezávislá“.Stejně tak je podle autora chybou Čínu odepisovat. Dvouprocentní růst považuje za nepravděpodobný v zemi, jejíž HDP na obyvatele v paritě kupní síly dosahuje zhruba 30 % úrovně USA. Při tak nízké výchozí úrovni zůstává potenciál pro dohánění značný, zejména vzhledem k rozsahu lidského kapitálu. Politické vedení dnes podle něj dělá vážné chyby, ale zkušenost Teng Siao-pchinga ukazuje, že i destruktivní politiky mohou být změněny. Čína podle této logiky nebude donekonečna tolerovat slabé hospodářské výsledky.Chcete využít této příležitosti?Fragmentovaný svět jako hra se záporným součtemZásadní Shearingovu tezi to ale nemění: svět se skutečně fragmentuje a „starý multilateralismus“ je na ústupu. To, co se mění, je spíše otázka, kdo se nakonec ukáže jako relativní poražený – zda USA, pokud neustoupí od sebedestruktivních tendencí, nebo Čína, pokud nezmění svůj současný kurz.Fragmentace sama o sobě však pravděpodobně zhorší absolutní výsledky pro všechny. Autoři jako Graham Allison a James Winnefeld připomínají, že posledních osm desetiletí představuje nejdelší období bez války mezi velmocemi od dob Římské říše. Pokud hlavní mocnosti začnou svět vnímat jako hru s nulovým či dokonce záporným součtem, tato výjimečná stabilita může skončit.I bez otevřeného konfliktu bude fragmentovaný svět obtížněji říditelný. Typickým příkladem je absence USA v nedávných klimatických jednáních. V takovém prostředí se můžeme přít o to, zda si relativně lépe povede „blok USA“ nebo Čína. Mnohem pravděpodobnější ale je, že v absolutních číslech na tom budeme všichni hůře – s horší koordinací, větší nejistotou a vyšším rizikem chyb s globálními dopady.