Produktivita práce v České republice se za 30 let členství v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) znatelně zvýšila a přiblížila se úrovni západních zemí. Na tiskové konferenci to uvedl předseda Českého statistického úřadu (ČSÚ) Marek Rojíček s tím, že nejdynamičtější růst připadal na období do roku 2008, zatímco od začátku pandemie covidu‑19 produktivita spíše stagnuje. Podle ČSÚ růst produktivity dlouhodobě posiluje ekonomický potenciál země, i když Česko stále nedosahuje průměru OECD.​ Role zahraničních investic a technologického transferu Rojíček zdůraznil, že nárůst produktivity byl úzce spjat především s přílivem zahraničních investic, které do Česka přinesly nové technologie i zapojení domácích firem do globálních výrobních a dodavatelských řetězců. Tyto investice podle něj vytvářely tlak na zvyšování efektivity a umožnily rychlejší modernizaci podniků, zejména ve zpracovatelském průmyslu. Výraznější příliv zahraničního kapitálu začal na konci 90. let, kdy se zlepšilo podnikatelské prostředí a byly zavedeny investiční pobídky, a další silný impuls přinesl vstup Česka do Evropské unie v roce 2004. ​ Největší posun produktivity práce zaznamenal zpracovatelský sektor, který na přelomu století výrazně těžil z transferu technologií a prohlubujícího se zapojení do globálních řetězců. V posledních letech se k němu výrazněji přidaly také služby, zejména bankovnictví a oblast informačních a komunikačních technologií, kde se díky digitalizaci a vyšší přidané hodnotě rovněž podařilo produktivitu citelně zvýšit.​ Náklady vysokého podílu zahraničního kapitálu Růst produktivity má ale i svou odvrácenou stránku v podobě výrazného odlivu zisků do zahraničí. Podle předsedy ČSÚ patří Česko v poměru odcházejících zisků k hrubému domácímu produktu mezi nadprůměrné země jak v rámci OECD, tak mezi státy střední Evropy. Tento jev souvisí právě s vysokým podílem zahraničních vlastníků v řadě klíčových odvětví, kteří část vytvořeného zisku reinvestují, ale významnou část také vyvádějí zpět do mateřských zemí. ​<!-- DIP popup--> Z hlediska makroekonomiky tak Česko těží z vyšší produktivity práce a s ní souvisejícího růstu HDP, zároveň ale část těchto přínosů odtéká mimo domácí ekonomiku. OECD i další instituce v minulosti opakovaně upozorňovaly, že rozdíl mezi HDP a hrubým národním důchodem (GNI) je v případě Česka relativně vysoký právě kvůli silné přítomnosti zahraničního kapitálu.​ Přiblížení západu, ale ne stoprocentní konvergence Při vstupu Česka do OECD byla domácí produktivita práce přibližně na poloviční úrovni oproti Rakousku či Německu. Vyjádřeno hrubým domácím produktem na odpracovanou hodinu činila tehdy asi 30 dolarů, zatímco v současnosti se pohybuje kolem 55 dolarů. Rojíček k tomu poznamenal, že se Česko posunulo „podstatně výš“, i když zároveň platí, že produktivita rostla i v ostatních členských zemích, takže rozdíl se zcela nevyrovnal.​ Zprávy OECD potvrzují, že konvergence české produktivity k vyspělejším ekonomikám se po globální finanční krizi a následně i po pandemii zpomalila. Přesto ale platí, že růst produktivity práce zůstává jedním z klíčových faktorů, které v dlouhém období zlepšují hospodářský potenciál země a její schopnost přibližovat se ekonomické úrovni západní Evropy. Zpomalení růstu produktivity v posledních letech souvisí mimo jiné s omezeným tempem investic do modernizace, slabší dynamikou inovací a nedostatkem kvalifikované pracovní síly. Podle ČSÚ je patrné, že česká ekonomika naráží na limity dané strukturou výroby, kde stále dominuje průmysl s relativně nižší přidanou hodnotou. To sice historicky umožnilo rychlou konvergenci díky efektivnímu transferu technologií, ale zároveň to znamená, že další skokové zvyšování produktivity vyžaduje posun k sofistikovanějším činnostem, intenzivnější digitalizaci a technologickým inovacím, které už nelze jednoduše dovézt ze zahraničí. Výzvou do budoucna je také růst mzdových nákladů, který se v poslední dekádě postupně přibližuje úrovni západních zemí. Vyšší mzdy sice mohou motivovat firmy k automatizaci a efektivnějším procesům, současně však zvyšují tlak na udržení konkurenceschopnosti, zejména v oborech, kde je většina produkce závislá na exportu. Podniky tak stojí před rozhodnutím, zda investovat do modernizace a přesunu do segmentů s vyšší přidanou hodnotou, nebo přizpůsobit výrobu tak, aby byla schopna uniknout z pasti středního příjmu, o níž dlouhodobě hovoří řada ekonomických analýz. Dalším faktorem, který bude určovat budoucí tempo růstu produktivity, je kvalita vzdělávacího systému a schopnost rozvíjet lidský kapitál. Podle odborníků hraje klíčovou roli nejen úroveň technického vzdělání, ale i flexibilita pracovní síly a schopnost rychle reagovat na měnící se potřeby ekonomiky. Zkušenosti posledních let ukazují, že digitalizace a nové technologie mění trh práce rychleji, než na co je většina firem a institucí připravena. Celkově tak platí, že i přes výrazný posun za tři dekády členství v OECD stojí Česká republika před dalším kolem zásadních ekonomických změn. Udržení růstu produktivity bude vyžadovat kombinaci investic, technologických inovací, kvalitního vzdělávání a postupné restrukturalizace ekonomiky směrem k oborům, které dokážou vytvářet vyšší přidanou hodnotu a lépe konkurovat na globálních trzích.