Evropská unie chtěla v sobotu podepsat svou dosud největší dohodu o volném obchodu a potvrdit tak, že dokáže fungovat jako sebevědomá geoekonomická síla. EU ani po 25 letech nedokáže dotáhnout dohodu s Mercosurem, což odhaluje hluboké vnitřní rozpory Neúspěch by znamenal geopolitickou porážku v době snahy o větší nezávislost na USA a Číně Odpor zemědělců, zejména v Itálii, dál brzdí dosažení potřebné politické shody Dlouhé odklady ohrožují důvěryhodnost EU, zatímco Mercosur hledá alternativní partnery Místo symbolického okamžiku se však projekt znovu zadrhl. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová musí na poslední chvíli shánět podporu zemí, které se postavily proti – především kvůli obavám, že dohoda poškodí domácí zemědělství. Výsledek působí o to nepříjemněji, že nejde o čerstvý spor, ale o vyústění vyjednávání, které se táhne už 25 let. Dohoda s Mercosurem – tedy s Argentinou, Brazílií, Uruguayí a Paraguayí – měla být pro Brusel víc než jen obchodní papír. Evropská unie ji vnímá jako nástroj, jak se vymanit ze zhoršujících se vztahů s USA a Čínou, rozšířit dodavatelské řetězce mimo dvě supervelmoci a vytvořit integrovaný trh s celkem 780 miliony spotřebitelů. Pokud se podpis znovu odsune, hrozí EU nejen ekonomická ztráta příležitosti, ale hlavně geopolitická porážka, která by oslabila její ambice stát se důležitým hráčem na globální ekonomické scéně. Mercosur jako test evropské „nezávislosti“ Vedení EU v posledních měsících stále hlasitěji mluví o potřebě větší samostatnosti. Von der Leyenová tento týden dokonce označila chystaný krok za „moment nezávislosti Evropy“. V praxi to znamená snahu ukázat, že EU umí uzavírat velké obchodní dohody a zároveň si zajistit nové ekonomické vazby v době, kdy se vztahy s klíčovými partnery komplikují. Čína je v evropské optice současně ekonomickým konkurentem i systémovým rivalem a obě strany se dostaly do eskalující obchodní konfrontace, v níž si uvalily cla na dovozy toho druhého. Důležitým varováním pro Evropu bylo i rozhodnutí Pekingu z počátku roku, kdy oznámil plány na zpřísnění kontrol vývozu vzácných zemin a dalších kritických materiálů. Tím EU znovu připomněl, jak zranitelné mohou být její průmyslové obory, pokud se příliš opírají o dodávky z jednoho zdroje. Současně se komplikují i transatlantické vztahy. EU letos v létě přijala obchodní dohodu s USA, kterou sama vnímala jako nevyváženou. Souhlasila s 15% clem na většinu svých vývozů a zavázala se odstranit všechna cla na americké průmyslové zboží. V takovém prostředí je logické, že Brusel hledá protihráče k tomu, aby nebyl „sevřen“ mezi dvěma supervelmocemi. Právě Mercosur měl nabídnout alternativu: rozsáhlý trh a nové zdroje, které by evropské ekonomice přidaly manévrovací prostor. Proč dohoda naráží na odpor uvnitř EU Zásadní problém je, že Unie zatím nebyla schopna získat většinovou podporu potřebnou ke schválení dohody. Hlavní překážkou zůstávají hluboce zakořeněné obavy z dopadu na evropské zemědělství. Kritici se bojí, že nová obchodní dynamika oslabí domácí farmáře, a to nejen konkurencí dovozů, ale i tlaky na ceny. Tyto obavy se znovu naplno ukázaly během summitu v Bruselu, kde lídři EU čelili tisícům protestujících zemědělců. Protesty měly tvrdý průběh: demonstranti zapalovali pneumatiky a vysypávali brambory na ulice. V reakci na tlak se Evropský parlament a hlavní města EU v týdnu snažily dohodu posílit o nová ochranná opatření. Záměr byl jasný: vytvořit pojistky pro evropské zemědělce proti náhlým výkyvům cen nebo dovozu. Ani tato úprava však zatím nestačila, aby se podařilo překlopit váhající státy na stranu podpisu. Von der Leyenová po skončení summitu přesto působila optimisticky. Další třítýdenní čekání je po 25 letech jednání podle ní „snesitelné“ a vyjádřila přesvědčení, že se věc podaří dotáhnout do konce. Úředníci tvrdí, že nový pokus o podpis přijde 12. ledna, jistota však chybí – a to je v geopolitice problém, který se rychle překlápí do ztráty důvěryhodnosti. Itálie jako klíč a riziko pro reputaci EU Osud dohody se nyní může lámat na postoji Itálie. Italská premiérka Giorgia Meloniová uvedla, že potřebuje více času, aby získala domácí souhlas. Právě Itálie patří mezi země, které pomohly podpis znovu odložit kvůli obavám o vlastní zemědělský sektor. Zároveň ale jde o ekonomiku, která může z dohody profitovat díky exportérům – proto se část pozorovatelů domnívá, že nakonec souhlas dá. Z pohledu Berlína a dalších metropolí však Meloniová podle některých jen „těží“ ze své vyjednávací pozice a snaží se získat další ústupky pro italské zemědělství. Brazilský prezident Luiz Inacio Lula da Silva přinesl do této dynamiky konkrétní detail: uvedl, že mu Meloniová řekla, že potřebuje jen pár dní navíc. Podle Luly mu také vysvětlila, že není proti dohodě jako takové, ale čelí politickým rozpakům kvůli italským zemědělcům – a je přesvědčena, že je dokáže přesvědčit, aby dohodu přijali. Lula zároveň zvýšil tlak, když na začátku týdne prohlásil, že je to „teď, nebo nikdy“. Tady se ukazuje další rovina celé věci: nejde jen o jednu smlouvu, ale o to, jak EU působí navenek. Podle Agathe Demarais z European Council on Foreign Relations by nezajištění partnerství s Mercosurem bylo „obrovskou chybou“ pro evropské ambice stát se významným hráčem na globální ekonomické scéně. A zároveň upozorňuje, že ostatní rozvíjející se ekonomiky sledují, jak těžké je s EU cokoli prosadit. Tvrdší varování přišlo i z Evropského parlamentu. Bernd Lange, předseda obchodního výboru, minulý týden řekl, že pokud 20. prosince nedojde k podpisu, dohoda je „mrtvá“, což bude mít důsledky pro budoucí obchodní vztahy EU se zeměmi po celém světě. Německý kancléř Friedrich Merz mezitím na summitu zdůraznil, že pokud chce EU zůstat důvěryhodná v globální obchodní politice, rozhodnutí musí padnout nyní. Do toho se přidává i širší kalkul: pokud se jednání bude dál vlect bez jasného závěru, obě strany mohou svou pozornost přesunout jinam. Mercosur se chce zaměřit na dohodu se Spojenými arabskými emiráty a zkoumá možná partnerství s Kanadou, Spojeným královstvím a Japonskem. EU naopak tlačí dohodu s Indií, na které se pracuje už téměř dvě desetiletí. Výsledek je jednoduchý: kdo dlouho váhá, ztrácí vyjednávací výhodu – a v geopolitice často i reputaci. Pro EU je tak dohoda s Mercosurem testem, zda dokáže proměnit řeči o nezávislosti v realitu. Pokud se podpis znovu odloží nebo padne úplně, nebude to jen promarněná obchodní příležitost. Bude to signál, že evropská „geoekonomická síla“ se dál potýká s vnitřními blokádami právě ve chvíli, kdy si svět přepisuje pravidla.