Ruská ekonomika letos naráží na kombinaci tlaků, které se postupně kumulují: zrychlující inflaci, rostoucí rozpočtový deficit a slabší příjmy z ropy a zemního plynu. Ekonomické problémy nejsou pro Kreml zatím rozhodující brzda Válečné výdaje přenášejí náklady na společnost přes daně a ceny Výplaty vojákům tlumí protesty a vytvářejí válečné „vítěze“ Rezervy klesají a obcházení sankcí je stále nákladnější K tomu se přidává výrazné zpomalení hospodářského růstu. Na první pohled by takový mix v jiné zemi často znamenal oslabení politického manévrovacího prostoru a snahu konflikt utlumit. Podle citovaných analytiků a výzkumníků však tato situace sama o sobě nevede k závěru, že by prezident Vladimir Putin měl v dohledné době důvod „přejít k jednacímu stolu“ a hledat ukončení války na Ukrajině. Základní teze textu je přímá: i když se ekonomické problémy prohlubují, nejsou zatím v kategorii, která by Kreml nutila měnit strategii. Maria Snegovaya z think tanku Center for Strategic and International Studies (CSIS) situaci popisuje jako zvládnutelnou. Nepůsobí to jako „poslední kapka“, která by přetekla pohár. Podle jejího odhadu může Rusko při současném tempu bojů a stávajících západních sankcích pokračovat ještě tři až pět let, přičemž sama zdůrazňuje, že delší horizont se odhaduje obtížně. Podobně se vyjadřuje i skupina exilových ruských ekonomů, podle níž schopnost Kremlu vést válku „není nijak omezena ekonomickými překážkami“. Proč sankce zatím nemění kalkul Kremlu Text opakovaně zdůrazňuje roli energetiky: dokud Rusko těží ropu a dokáže ji prodávat „za poměrně rozumnou cenu“, má dost prostředků, aby se „nějak protloukalo“. Richard Connolly z britského think tanku Royal United Services Institute (RUSI) říká, že západní sankce dosud nezpůsobily ekonomice orientované na energii takovou bolest, aby změnila plány Moskvy. Nejde o to, že by ekonomický obraz byl „růžový“, ale spíše o to, že ekonomika zatím není rozhodujícím faktorem v Putinových úvahách o pokračování války. Snegovaya připomíná historickou paralelu: Rusko (či Sovětský svaz) bylo podle ní ochotnější přijmout nevýhodné mírové ujednání v obdobích tvrdého ekonomického propadu, jako na konci první světové války nebo během sovětské války v Afghánistánu. Současný stav však podle jejího hodnocení „ještě zdaleka není takový“ a aby se Moskva dostala do podobné pozice, byl by potřeba mnohem větší tlak na ruskou ekonomiku a také delší čas. Tento závěr je v textu zasazen i do politického kontextu: situace je nepříznivá pro Ukrajinu i pro Trumpovu administrativu, která podle článku uspořádala řadu kol jednání s cílem vyjednat ukončení války. Ekonomické potíže tedy samy o sobě neznamenají rychlý posun k míru, pokud je režim dokáže absorbovat a přenést do společnosti bez zásadního politického otřesu. Jak Kreml přenáší náklady války na společnost Důležitý posun, který text popisuje, je vyčerpání počátečního „růstového impulzu“ vyvolaného prudkým zvýšením vojenských výdajů. Podle Snegovayi tento impuls slábne a Kreml musí nadále přesouvat břemeno války na ruskou společnost. Článek zmiňuje konkrétní nástroje: výrazné zvýšení sazeb daně z příjmů právnických osob i fyzických osob a také zvýšení daně z přidané hodnoty (DPH), aby bylo možné financovat rekordní úroveň vojenských výdajů. Pro běžné spotřebitele se zátěž projevuje také prudkým růstem cen, zejména u dováženého zboží. Zároveň ale text upozorňuje na faktor, který v západním prostředí často funguje jako politický detonátor, v Rusku však podle citovaných odborníků působí jinak: vysoká inflace. Snegovaya tvrdí, že vysoká inflace v Rusku nevyvolává velkou sociální nespokojenost, a to kvůli kombinaci vládní propagandy a represí. Connolly k tomu dodává, že inflace v postsovětském Rusku byla „vždy vysoká“, takže spotřebitelé jsou na ni do určité míry zvyklí. Mezinárodní měnový fond v textu uvádí prognózu, že meziroční inflace bude letos v průměru 7,6 %, což je pokles z 9,5 % v roce 2024. Článek zároveň ukazuje, jak masivní jsou válečné výdaje v rozpočtové struktuře. Generální tajemník NATO Mark Rutte podle textu uvedl, že Rusko nyní vynakládá téměř 40 % svého rozpočtu „na agresi“ (jde o jeden z více odhadů v oběhu). Dubnová zpráva Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru pak říká, že tyto výdaje loni vzrostly o 38 % oproti roku 2023. Tento tok peněz zároveň vytváří nové „vítěze“ válečné ekonomiky – dodavatele obranného průmyslu (například výrobce zbraní) a také dělníky – a v některých částech Ruska přispěl ke snížení chudoby. I to podle odborníků snižuje tlak na Putina minimálně v některých sektorech společnosti. Vyčerpávání rezerv a rostoucí cena obcházení sankcí Text připouští, že krátkodobě je situace zvládnutelná, ale dlouhodobé náklady mohou být zásadnější. Rusko podle článku výrazně čerpá ze státního investičního fondu, čímž se zmenšuje „polštář“, který dříve chránil veřejnost před náklady války. Kyiv School of Economics Institute v textu uvádí, že hodnota likvidních aktiv v ruském Národním fondu sociálního zabezpečení od začátku války klesla o 57 %. Zpráva Atlantic Council z toho vyvozuje, že s vyčerpáním fondu je obtížné si představit udržení současných obranných výdajů bez rozsáhlých a pro veřejnost viditelných škrtů v sociálních výdajích. Další vrstva nákladů souvisí s obcházením sankcí. Článek uvádí, že nedávné sankce Spojených států a Velké Británie uvalené na dva hlavní ruské producenty ropy – Lukoil (LKOH.ME) a Rosněfť (ROSN.ME) – zvýšily náklady podnikání v Rusku. Kimberly Donovan z Atlantic Council popisuje mechanismus, kdy producenti přesměrovávají export přes menší ruské společnosti, což stojí „spoustu peněz“. Podle ní by kombinace přísnějšího vymáhání sankcí a většího tlaku na Indii a Čínu, aby přestaly nakupovat ruskou ropu, mohla časem změnit kremelský kalkul, protože vyhýbání se sankcím by bylo stále dražší. Text zároveň ukazuje, proč může mít Kreml domácí motivaci konflikt neuzavírat rychle. Odborníci připomínají obavu, že mírová dohoda by znamenala návrat velké skupiny válečných veteránů do civilu – bez práce a často s nákladnou lékařskou péčí. Donovanová to shrnuje tvrdě: z čistě domácího hlediska může být v Putinově zájmu, aby válka pokračovala. Do tohoto domácího obrazu zapadá i popis, jak Kreml tlumí nespokojenost v chudších regionech: obrovskými výplatami vojáků a jejich rodin, které slouží i jako náborový nástroj a pomáhají vyhnout se širší branné povinnosti. Článek uvádí i konkrétní příklad billboardu v Moskvě slibujícího „5 200 000 rublů za první rok“ vojenské služby (asi 65 000 dolarů) v listopadu 2025. Connolly dodává, že ruští vojáci dnes dostávají vyšší platy než kdykoli v historii, a vydělávají víc, než by v chudších částech země očekávali v civilním sektoru. Zároveň vláda vyplácí vysoké odškodné rodinám zabitých či zraněných. Tento finanční „tlumič“ má podle textu politický dopad: vláda se ve velké míře vyhnula protestům, jaké doprovázely války v Čečensku a Afghánistánu. A i když se odhadem CSIS (zmiňovaným v článku) počet ruských obětí na Ukrajině blíží 1 milionu, z toho 250 000 mrtvých, nedostatek masových protestů snižuje tlak na Kreml při rozhodování o dalším směru. V souhrnu tedy článek vykresluje situaci, kdy ekonomika krvácí, ale režim zatím umí náklady distribuovat a politicky „odclonit“ natolik, aby válka mohla pokračovat ještě řadu let.