Evropa se podle jednoho z nejvýše postavených odborníků na kybernetickou bezpečnost ocitla v situaci, kdy ztratila kontrolu nad vlastní digitální infrastrukturou. Evropa ztratila kontrolu nad cloudem a digitální infrastrukturou Závislost na amerických firmách omezuje inovace i bezpečnost Regulace EU podle expertů brzdí technologický rozvoj Řešením je budování vlastních evropských kapacit Miguel De Bruycker, ředitel Centra pro kybernetickou bezpečnost v Belgii (CCB), v rozhovoru pro Financial Times otevřeně popsal stav, v němž je Evropská unie prakticky odkázána na americké technologické společnosti. Jeho slova míří nejen k otázce datové suverenity, ale také k dlouhodobé bezpečnosti, inovacím a schopnosti Evropy bránit se v kyberprostoru. De Bruycker upozorňuje, že dnes je „v současné době nemožné“ ukládat data výhradně v Evropě, protože klíčové části digitální infrastruktury – zejména cloudové služby – jsou ovládány americkými firmami. Podle něj nejde o drobný strukturální problém, ale o systémové selhání, které má důsledky pro celý kontinent. Jak sám říká, pokud by někdo chtěl mít jistotu, že jeho data zůstávají stoprocentně v Evropské unii, stanovuje si cíl, který není realistický. Digitální infrastruktura mimo evropskou kontrolu Základní De Bruyckerovo poselství je jasné: Evropa přišla o cloud i o internet jako takový. Digitální prostředí, na kterém dnes fungují státní instituce, podniky i bezpečnostní složky, je převážně v soukromých rukou a tyto ruce jsou z velké části americké. „V kyberprostoru je vše komerční. Vše je v soukromém vlastnictví,“ konstatuje. To má zásadní dopad na fungování orgánů činných v trestním řízení i na obranu států. Kybernetická bezpečnost podle De Bruyckera stojí na spolupráci se soukromým sektorem, jenže právě ten je v Evropě slabý a technologicky zaostává za USA. Přesto zdůrazňuje, že tato závislost sama o sobě nepředstavuje okamžitou bezpečnostní hrozbu. Skutečný problém vidí jinde – v tom, že Evropa ztrácí přístup k novým technologiím, které se vyvíjejí především mimo její území. Právě oblasti jako cloud computing a umělá inteligence jsou podle něj klíčové pro obranu proti stále sofistikovanějším kybernetickým útokům. Pokud Evropa nebude schopna tyto technologie nejen používat, ale i aktivně rozvíjet, zůstane dlouhodobě v defenzivě. Inovace brzdí regulace a nejasná představa suverenity De Bruycker se kriticky vyjadřuje také k evropskému regulatornímu přístupu. Konkrétně zmiňuje zákon EU o umělé inteligenci, který má regulovat vývoj této rychle se rozvíjející technologie. Podle něj však taková legislativa inovace spíše blokuje, než podporuje. Evropa se tak dostává do paradoxní situace: snaží se regulovat technologie, v jejichž vývoji sama zaostává. Zároveň upozorňuje, že debata o digitální suverenitě je v Evropě často vedena příliš ideologicky. Podle něj postrádá jasnou definici a konkrétní cíle. Místo toho, aby se EU soustředila na praktické budování vlastních kapacit, vede se diskuse o tom, jak omezit vliv amerických technologických gigantů, například společnosti Amazon (AMZN) . To však podle De Bruyckera nikam nevede. Navrhuje změnu přístupu: místo snahy „zastavit hyperscalery“ by se měla evropská energie investovat do vytvoření vlastních alternativ. Inspiraci vidí v minulosti, kdy evropské státy spojily síly a založily společnost Airbus (AIR) , aby dokázaly konkurovat americkým výrobcům letadel. Podobný model by podle něj mohl fungovat i v oblasti cloudu, digitální identity nebo kybernetické infrastruktury. Bezpečnostní tlak a reálné hrozby Belgie má v tomto ohledu zvláštní postavení. Jako hostitelská země institucí EU a NATO se stala terčem zvýšeného počtu hybridních útoků, zejména od začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022. De Bruycker popisuje nárůst kybernetických útoků i vpádů dronů do belgického vzdušného prostoru. V loňském roce čelila Belgie pěti vlnám DDoS útoků, které trvaly několik dní. Tyto útoky zahlcují webové stránky podniků a státních institucí tak, aby je dočasně vyřadily z provozu. Podle De Bruyckera se obvykle zaměřovaly na zhruba 20 různých organizací denně a byly připisovány především „ruským hacktivistům“. Přímé napojení na Kreml sice nebylo vždy prokázáno, ale útoky často následovaly po protiruských výrocích evropských politiků. Přesto De Bruycker tyto útoky nepovažuje za zásadně destruktivní. Zdůrazňuje, že šlo především o narušení provozu, nikoli o krádeže dat nebo dlouhodobé poškození systémů. Podle něj mají spíše symbolický a psychologický efekt. Zajímavé je i jeho hodnocení role amerických technologických firem po ruské invazi na Ukrajinu. Právě tzv. hyperscalery tehdy sehrály klíčovou roli při záchraně dat před ruskými útoky. I proto De Bruycker vyjadřuje důvěru v pokračující spolupráci s americkými společnostmi, a to navzdory tomu, že se tyto firmy v poslední době politicky sbližují s administrativou Donalda Trumpa, která opakovaně signalizovala ochotu omezit podporu evropské bezpečnosti. Celkově De Bruyckerovo varování nepůsobí jako výzva k technologickému protekcionismu, ale spíše jako apel na strategické probuzení Evropy. Bez jasné vize, investic do vlastních kapacit a realistického přístupu k digitální suverenitě zůstane EU závislá na cizích technologiích – a tím i zranitelná v době, kdy se kyberprostor stal jedním z hlavních bojišť moderní geopolitiky.