Východní Evropa na začátku roku 2026 zesiluje tlak na výraznější zastoupení v nejvyšším vedení Evropské centrální banky. Klíčové body Východní Evropa usiluje o silnější zastoupení ve vedení ECB po rozšíření eurozóny a blížících se personálních změnách Odchod viceprezidenta ECB otevírá regionu šanci získat křeslo ve výkonné radě Přestože počet východních členů roste, jejich ekonomická váha zůstává výrazně menší než u západních států Kandidát z východní Evropy by znamenal symbolický i institucionální posun v integračním procesu eurozóny Region, který se do eurozóny zapojoval postupně od počátku tisíciletí, dnes tvoří podstatnou část měnové unie a stále hlasitěji upozorňuje na to, že jeho institucionální váha neodpovídá realitě. Blížící se personální změny ve výkonné radě ECB otevírají prostor k nápravě dlouhodobé nerovnováhy, která zvýhodňuje západní část eurozóny. Klíčovým momentem je plánovaný odchod viceprezidenta ECB Luise de Guindose v květnu. O jeho pozici se ucházejí kandidáti z Estonska, Lotyšska a Chorvatska. I kdyby tentokrát neuspěli, do konce roku 2027 se uvolní další tři křesla v šestičlenné výkonné radě. To dává východním členům eurozóny nebývalou šanci prosadit se v instituci, která má zásadní vliv na měnovou politiku i finanční stabilitu celé Evropy. Zdroj: Shutterstock Větší počet členů, silnější argumenty Zásadním argumentem východní Evropy je změna složení eurozóny. Po vstupu Bulharska nyní přibližně třetina z 21 členských zemí měnové unie pochází z bývalého komunistického východu. Podle řady ekonomů a politiků tento podíl ospravedlňuje požadavek na odpovídající zastoupení ve výkonné radě Evropská centrální banka. Ekonom Atanas Pekanov z institutu Wifo upozorňuje, že ačkoli mají všechny země v Radě guvernérů ECB formálně stejný hlas, rovnováha by měla být zohledněna i na nejvyšších exekutivních postech. Podle něj by jmenování zástupce z východní Evropy bylo logickým pokračováním integračního procesu, který začal pádem komunismu a výrazně se zrychlil po rozšíření Evropské unie od roku 2004. Od té doby region postupně vstupoval do eurozóny – od Slovinska přes Slovensko a pobaltské státy až po Chorvatsko a Bulharsko. Data Eurostatu zároveň ukazují, že východní Evropa od roku 2004 dlouhodobě překonává průměrný hospodářský růst eurozóny. Tento vývoj posiluje tvrzení, že region již není pouze příjemcem integrace, ale aktivním přispěvatelem ke stabilitě měnové unie. Tvrdá konkurence a ekonomická realita Navzdory silnějším argumentům zůstává cesta k vrcholným pozicím v ECB složitá. Západní Evropa si zachovává výrazně větší ekonomickou váhu, což se tradičně promítá i do personálních rozhodnutí. Pokud se východní země nedokážou sjednotit za jediným kandidátem, hrozí rozdrobení podpory a oslabení jejich vyjednávací pozice. K silným konkurentům patří například guvernér finské centrální banky Olli Rehn nebo bývalý portugalský ministr financí Mario Centeno. Oba mají rozsáhlé zkušenosti z evropských institucí a těží z podpory zemí s větším ekonomickým vlivem. Obsazování vedení ECB navíc tradičně podléhá jemné rovnováze mezi velkými a malými státy, regionálním zastoupením, pohlavím i rozdílnými přístupy k měnové politice. Posílení východního křídla by tak znamenalo další proměnnou v už tak komplikovaném vyjednávání. Ekonomická realita zůstává pro region největší překážkou. Sedm východních členů eurozóny dohromady tvoří méně než 4 % HDP měnové unie, zatímco Německo, Francie, Itálie a Španělsko představují více než 70 %. Největší ekonomiky proto dlouhodobě požadují odpovídající zastoupení ve vedení ECB a jen obtížně se vzdávají svých pozic. Symbolika, zkušenosti a současní favorité Získání křesla ve výkonné radě ECB by pro východní Evropu mělo silný symbolický význam. Šlo by o potvrzení toho, že region je plnohodnotnou součástí eurozóny nejen formálně, ale i institucionálně. Tento aspekt je o to důležitější v kontextu geopolitických rizik, zejména války na Ukrajině, která zvýraznila strategickou roli východní části EU. Slovinský ministr financí Klemen Boštjančič i bývalý slovenský premiér a europoslanec Ľudovít Ódor upozorňují, že region je v nejvyšších strukturách ECB dlouhodobě nedostatečně zastoupen. Zároveň však zdůrazňují, že rozhodujícím kritériem musí zůstat odbornost a důvěryhodnost kandidátů. Historie ukazuje, že východní Evropa byla průlomu blízko již v roce 2020, kdy bývalý guvernér slovinské centrální banky Boštjan Jazbec těsně prohrál s nizozemským kandidátem Frankem Eldersonem. Od té doby však region zaznamenal výrazné úspěchy v jiných institucích – Valdis Dombrovskis, Kaja Kallas či Kristalina Georgieva dokazují, že disponuje osobnostmi schopnými zastávat nejvyšší funkce. Podle Shahina Valleeho z Německé rady pro zahraniční vztahy má tentokrát region reálnou šanci uspět. Za hlavního favorita považuje guvernéra chorvatské centrální banky Borise Vujčiće, který je podle něj nejlépe připraven zastupovat zájmy východní Evropy. Uzávěrka kandidatur je stanovena na 9. ledna a rozhodnutí může padnout během několika dnů. Pro východní křídlo eurozóny jde o klíčový okamžik, který může rozhodnout o jeho budoucím vlivu ve Frankfurtu. Zdroj: Getty images