Globální ceny ropy vzrostly v reakci na konflikt o 15–20 %, zatímco ceny zemního plynu v Asii a EU zaznamenaly prudký nárůst o 55–70 %. Narušení provozu v katarském komplexu Ras Laffan ovlivňuje přibližně 20 % celosvětových dodávek LNG, ačkoliv alternativní ropovody v Saúdské Arábii a SAE mohou výpadky ropy zmírnit. Ropný šok z roku 1979 způsobil zdvojnásobení ceny ropy na 40 USD za barel i při relativně mírném poklesu globální produkce o 4–7 %. Ačkoliv současný konflikt v Íránu vyvolává na trzích značnou nervozitu, opakování scénáře ze 70. let, kdy docházelo k přídělovému systému pohonných hmot, je nepravděpodobné. Jak upozorňuje analytik Andy Mayer, klíčem k zvládnutí situace není panika, ale využití cenových mechanismů a podpora domácích investic do energetiky. To je jediná spolehlivá pojistka proti nepředvídatelným eskalacím, kterým globální trh s komoditami čelí. Lekce z historie: Od regulací k tržním mechanismům V roce 1979 íránská revoluce zažehla takzvanou „druhou ropnou krizi“, během níž se cena ropy ​ více než zdvojnásobila na $40 za barel. I když globální produkce poklesla pouze o čtyři procenta a v následujícím roce během íránsko-irácké války o sedm procent, přizpůsobení dodavatelských řetězců a politických rozhodnutí trvalo nějaký čas. Tento cenový šok ovlivňoval ekonomiku až do poloviny 80. let. Tehdejší americký prezident Jimmy Carter sice symbolicky nechal nainstalovat solární panely na střechu Bílého domu (které byly později odstraněny), ale jeho nejdůležitějším krokem bylo něco jiného. Začal postupně rušit cenové regulace zavedené Nixonem během první krize v roce 1973. Tento krok umožnil spotřebitelům i producentům dynamicky reagovat na vyšší ceny, což vedlo k efektivnějšímu nakládání se zdroji a novým investicím. Krize tak paradoxně podnítila energetickou efektivitu a nastartovala vzestup japonského automobilového průmyslu, který nabídl menší a levnější modely než ty z Detroitu. Zároveň vyvolala ropný boom v Texasu, na Aljašce a v Severním moři a podpořila investice do technologií frakování, které jsou klíčové pro udržení nízkých cen ropy a plynu v USA v tomto století. Současná rizika a reakce komodit Důsledky aktuálního konfliktu zůstávají nejisté. Bezprostřední obavy pramení z útoků drony, které si vynutily uzavření katarského komplexu Ras Laffan. Ten je zodpovědný za přibližně 20 % globálních dodávek LNG, směřujících převážně k evropským a asijským kupcům. Tyto dodávky musí proplout Hormuzským průlivem a jsou po dobu 1 000 km cesty vystaveny potenciálním útokům raket a dronů. Dodávky ropy jsou rovněž narušeny, avšak existují alternativní ropovody přes Saúdskou Arábii a SAE, které mohou výpadky zmírnit, ne-li zcela nahradit. Trhy na tuto situaci reagovaly odpovídajícím způsobem: ceny zemního plynu v Asii a EU vzrostly o výrazných 55–70 %, zatímco globální ceny ropy vyskočily pouze o 15–20 %. Přesměrování dodávky LNG z Nigérie z Atlantiku do Asie a současná stabilita regionálních cen v USA naznačují, že existuje určitá kapacita k zaplnění mezer na trhu. Evropa a vyhlídky do budoucna Velká Británie není tomuto konfliktu vystavena tak přímo jako zbytek Evropy, s výjimkou dopadu vyšších cen, protože většina dováženého zemního plynu přichází plynovody z Norska. Navíc, navzdory snahám vlády o omezení, stále existuje domácí produkce ze Severního moře, která slouží jako strategická rezerva. Skutečnost, že konflikt vypukl v období teplého počasí směřujícího k jaru, rovněž poskytuje úlevu vyčerpaným evropským zásobám a dává čas na politické reakce a přesměrování tras. Neměli bychom tedy očekávat fronty u čerpacích stanic jako v 70. letech nebo zimu nespokojenosti, pokud se krize nerozšíří nepředvídatelným způsobem, například posílením norského nacionalismu v energetické politice.