Tři největší burzovně obchodované fondy na světě spravují dohromady ohromujících 2,27 bilionu dolarů a z dlouhodobého hlediska nabízejí téměř totožnou výkonnost. Celkové náklady na vlastnictví fondu tvoří nejen poplatek za správu, ale také obchodní rozpětí, které je u těchto gigantů díky obrovské likviditě prakticky nulové. Zatímco drobní investoři by měli volit levnější varianty s poplatkem 0,03 %, velké instituce preferují dražší fond od State Street kvůli jeho desetinásobnému dennímu objemu obchodů.   Giganti trhu a iluze dokonalé zaměnitelnosti Současnému globálnímu trhu dominují tři absolutní giganti, kteří dohromady spravují neuvěřitelných 2,27 bilionu dolarů. Jedná se o fondy Vanguard S&P 500 ETF (VOO) , dále iShares Core S&P 500 ETF (IVV) a v neposlední řadě State Street SPDR S&P 500 ETF (SPY) . Tato obrovská koncentrace kapitálu jasně ukazuje, jak masivní důvěru do těchto nástrojů investoři vkládají. Vzhledem k tomu, že všechny tři zmíněné burzovně obchodované fondy sledují naprosto stejný podkladový index, kterým je americký S&P 500 (^GSPC) , nabízí se zcela logický předpoklad. Na první pohled se totiž může zdát, že jsou tyto nástroje prakticky dokonale zaměnitelné. A z velmi široké makroekonomické perspektivy toto tvrzení skutečně platí. Pokud se na investici podíváme optikou dlouhodobého horizontu, výkonnost všech tří fondů bude téměř k nerozeznání. Rozdíly v celkových výnosech se pohybují v naprosto minimálních hodnotách. Přesto však existuje způsob, jak z této zdánlivě unifikované investice vyždímat o něco více a získat na trhu drobnou, avšak nezanedbatelnou výhodu. Jediným skutečně významným odlišovacím prvkem mezi touto trojicí je nákladovost. Slovo „významným“ je zde ovšem nutné brát s určitou rezervou, protože v absolutních číslech se bavíme o pouhých bazických bodech. Tyto fondy totiž patří mezi vůbec nejlevnější investiční nástroje na světě. Pokud ale trh nabízí možnost získat i nepatrnou nákladovou výhodu, je racionální ji beze zbytku využít. Skrytá anatomie nákladů a obchodních rozpětí Pro správné pochopení celkové nákladovosti je nezbytné podívat se pod povrch samotných čísel. Do celkových nákladů na vlastnictví jakéhokoliv fondu totiž vstupují dva zcela odlišné faktory. Prvním z nich je nákladový poměr, takzvaný expense ratio, který je pevně stanovován samotným emitentem fondu. Druhým, často opomíjeným faktorem, je obchodní rozpětí neboli spread. Tento ukazatel není určován správcem fondu, ale je plně v rukou samotného trhu a aktuální likvidity. Prozíravý investor musí vždy analyzovat obě tyto metriky současně. Extrémně nízký poplatek za správu totiž automaticky neznamená, že je fond skutečně levný. V praxi to funguje tak, že fondy s nízkým objemem spravovaných aktiv a slabým denním obchodováním trpí mnohem vyššími obchodními náklady. Může se tak snadno stát, že i když se emitent chlubí lákavým nákladovým poměrem ve výši 0,10 %, reálné náklady spojené s nákupem a prodejem kvůli širokému spreadu z fondu udělají pouze průměrnou, nebo dokonce podprůměrnou investici. Tento skrytý problém se však naštěstí ani v nejmenším netýká naší trojice největších ETF. Všechny tři fondy jsou natolik obrovské a vysoce likvidní, že se vymykají běžným tržním standardům. Dokonce i ty největší běžné fondy na trhu mívají obchodní rozpětí minimálně na úrovni 0,01 %. V případě Vanguardu, iShares a State Street jsou však objemy natolik astronomické, že se jejich obchodní rozpětí po zaokrouhlení limitně blíží k absolutní nule. Z hlediska skrytých tržních poplatků a spreadů tedy mezi nimi neexistuje prakticky žádná reálná diferenciace. Skutečný souboj se tak odehrává výhradně na poli oficiálních správcovských poplatků. Rozhodující bitva mezi poplatky a likviditou Zatímco obchodní rozpětí rozdíly stírá, pohled na pevně stanovené nákladové poměry odhaluje jasného vítěze a poraženého. Fondy od společností Vanguard a iShares si účtují mimořádně agresivní a pro investory příznivý poplatek ve výši pouhých 0,03 %. Naproti tomu vlajková loď od State Street je více než třikrát dražší. Tento propastný rozdíl v nákladech logicky vyvolává otázku, proč by vůbec někdo do dražšího fondu investoval. Odpověď se skrývá v chování velkých institucionálních hráčů na Wall Street. Ti tento dražší fond nadále masivně upřednostňují, a to z jednoho prostého důvodu: fond od State Street generuje zhruba desetinásobek denního dolarového objemu obchodů ve srovnání se svými dvěma levnějšími konkurenty. Pro obří instituce, které potřebují bleskově přesouvat miliardy dolarů bez toho, aby výrazně pohnuly s tržní cenou, je tato extrémní vrstva likvidity naprosto klíčová. Vyšší poplatek za správu je pro ně zanedbatelnou daní za možnost okamžitého a bezproblémového vstupu či výstupu z gigantických pozic. Pro běžné drobné investory je však rovnice zcela odlišná. Jejich objemy obchodů nikdy nenarazí na limity likvidity u žádného z těchto tří fondů. Pro retailový sektor se tak stává absolutní prioritou právě nákladový poměr. Jelikož celkové náklady na vlastnictví i denní dolarový objem obchodů jsou u Vanguardu a iShares prakticky totožné, neexistuje pro běžného investora mezi těmito dvěma levnějšími variantami žádný reálný rozdíl.