Vlivná ultrakonzervativní frakce Paydari ostře kritizuje íránské vyjednavače a požaduje exkluzivní kontrolu nad strategickým Hormuzským průlivem. Návrh dohody počítá s prodloužením příměří o 60 dnů a postupným uvolněním námořní dopravy výměnou za zrušení americké blokády. Pragmatické křídlo v čele s předsedou parlamentu Ghalibafem se snaží zmírnit napětí, zatímco vliv radikálů podle analytiků postupně slábne.   Radikálové rýsují nepřekročitelné červené linie Íránská vnitropolitická scéna zažívá silné otřesy, když tamní ultrakonzervativní křídlo ostře zaútočilo na státní vyjednavače kvůli rýsující se dohodě se Spojenými státy. Tento střet naplno odhaluje hluboké trhliny mezi íránskými zákonodárci v otázce, do jaké míry by měl Teherán ustoupit Washingtonu, aby definitivně ukončil měsíce trvající konflikt. Vlivní členové ultrakonzervativní frakce Paydari, kteří zastávají klíčová křesla v parlamentu i prominentní pozice ve státních médiích, nekompromisně trvají na tom, aby si Írán zachoval absolutní kontrolu nad Hormuzským průlivem. Zároveň odmítají jakékoliv ústupky týkající se jaderného programu, přičemž tyto body označují za absolutní a nepřekročitelné „červené linie“. Terčem jejich ostré kritiky se stal především předseda parlamentu Mohammad Bagher Ghalibaf. Tento dlouholetý politický rival radikálů v současnosti vede citlivá diplomatická jednání. Zástupci tvrdé linie ho obviňují z toho, že svými kroky výrazně překročil mandát, který mu svěřil nový nejvyšší vůdce ajatolláh Modžtaba Chameneí. Mahmúd Nabavian, prominentní radikální poslanec spřízněný s frakcí Paydari, tento týden veřejně vyzval Ghalibafa a předního bezpečnostního činitele Mohammada Baghera Zolghadra, aby při ukončování konfliktu trvali na čistě maximalistických podmínkách. Podle jeho slov samotná válka transformovala Írán ve skutečnou „supervelmoc“, která si může diktovat vlastní pravidla hry. Tato ostrá rétorika přichází v mimořádně citlivé době, kdy mezinárodní zprostředkovatelé netrpělivě čekají na íránskou reakci na návrh nové dohody. Ta by měla prodloužit současné příměří mezi USA a Íránem o dalších 60 dnů, vést k postupnému otevření strategického průlivu a položit nezbytné základy pro širší diskuse o íránském jaderném programu. Ekonomické ústupky a boj o Hormuzský průliv Hormuzský průliv představuje naprosto klíčovou tepnu světové ekonomiky. Nabavian argumentuje, že tato trasa, kudy proudí zhruba pětina celosvětových dodávek pro komodity jako je ropa (CL=F) a zemní plyn (NG=F) , by měla být plně zprůjezdněna pouze za extrémně přísných podmínek. Požaduje, aby byly zrušeny naprosto všechny americké sankce, a to se souhlasem Kongresu a s pevnými zárukami proti jejich budoucímu znovuzavedení. Radikální poslanec rovněž nastínil, jaké jsou údajné osobní podmínky nejvyššího vůdce pro uzavření jakékoliv dohody. Patří mezi ně požadavek, aby si Írán ponechal exkluzivní správu nad průlivem a mohl uvalovat mýtné na proplouvající lodě. Dále trvá na tom, aby byl zakázán vjezd plavidlům spojeným s Izraelem a aby Írán získal od USA masivní finanční kompenzace za válečné škody. Cokoliv jiného by podle jeho nekompromisního postoje znamenalo, že „Írán bude naprostým poraženým a Spojené státy absolutním vítězem.“ Tento vyhraněný pohled silně rezonuje i u dalších zástupců tvrdé linie. Mohsen Mansouri, další z prominentních ultrakonzervativců, prohlásil, že pragmatici vedoucí jednání se marně snaží o již předem odsouzenou dohodu s vrahy nejvyššího vůdce. Odkazoval tím na únorový atentát na Alího Chameneího, otce současného lídra. Vládnoucí garnitura se nyní musí složitě pohybovat na tenkém ledě. Na jedné straně stojí zjevné vyčerpání íránské veřejnosti z měsíců trvajícího konfliktu a hlubokých ekonomických problémů, na straně druhé čelí neutuchajícímu tlaku ze strany tvrdých ideologů, kteří odmítají jakýkoliv kompromis. Slábnoucí vliv extremistů a snaha o stabilitu Umírněnější a pragmatičtější politici však stále častěji upozorňují, že politický vliv ultrakonzervativců začíná slábnout. Široká veřejnost i značná část politického establishmentu je již unavena z jejich neustálého volání po další eskalaci vztahů se Spojenými státy a Izraelem. Odpor budí i jejich vytrvalé požadavky na zavádění dalších politických a sociálních restrikcí v zemi. Mezi tyto restrikce patří i prosazování pokračování několikaměsíčního globálního výpadku internetu. Íránská vláda však tento týden, navzdory hlasitému odporu radikálů, začala internetové blokády postupně uvolňovat. Frakce Paydari navíc utrpěla tvrdou politickou ránu během volby předsedy parlamentu. Ghalibaf, vnímaný jako pragmatik s úzkými vazbami na Chameneího, si s přehledem zajistil 235 hlasů a prodloužil si tak mandát o další rok. Jeho vyzyvatel, podporovaný právě frakcí Paydari, získal pouhých 29 hlasů. „Členové Paydari se stali pacientem, kterého již nelze vyléčit. Země si je už zkrátka nemůže dovolit,“ poznamenal jeden ze zasvěcených představitelů režimu. Reformistický prezident Masúd Pezeškján mezitím vyzval Íránce, aby upustili od konfrontačního přístupu a upřednostnili solidaritu a rekonstrukci, přičemž zdůraznil, že hlavním bojištěm je nyní ekonomika. Ghalibaf a ministr zahraničí Abbás Aragčí se navíc vrátili do Teheránu po intenzivních dvoudenních jednáních s katarskými zprostředkovateli v Dauhá. Podle prvních zpráv by Teherán mohl souhlasit s otevřením průlivu na 60 dnů výměnou za zrušení americké blokády íránské námořní dopravy. Diplomaté obeznámení s diskusemi uvedli, že tento krok by mohl být doprovázen částečným uvolněním zmrazených íránských aktiv, a to ještě před zahájením širších jednání o jaderném programu. Navzdory veřejným střetům s radikály se analytici domnívají, že vyjednávání probíhají pod pečlivým dohledem samotného Chameneího. Vzácnou veřejnou intervenci tento týden učinil i Zolghadr, tajemník Nejvyšší rady národní bezpečnosti, který vyzval k národní jednotě jako nezbytné podmínce pro obranu proti USA a Izraeli a dosažení konečného vítězství.