Zdroj Financial Times Datum zveřejnění článku: 23. 8. 2026 Tento článek slouží výhradně k informačním účelům a nepředstavuje individuální investiční doporučení ani investiční poradenství. Představuje redakční zpracování veřejně dostupných informací. Cílem je přiblížit čtenářům podstatné informace srozumitelnou formou při zachování významu původních zdrojů. Íránské útoky odhalily zranitelnost rozsáhlých amerických základen v Perském zálivu Opravy 11 poškozených základen mohou stát přibližně 5 miliard dolarů USA přesouvají část sil do Izraele, Jordánska a vzdálenějších oblastí Washington zvažuje menší a rozptýlenější vojenskou přítomnost v regionu Americká vojenská přítomnost na Blízkém východě se téměř čtyři desetiletí opírala o rozsáhlou síť základen rozmístěných napříč státy Perského zálivu. Šest měsíců války s Íránem však výrazně zpochybnilo, zda má tento model v současné podobě budoucnost. Íránské útoky pomocí raket krátkého doletu a dronů totiž ukázaly, jak zranitelné mohou být velké a pevně umístěné vojenské komplexy nacházející se relativně blízko íránského území. Spojené státy mají již více než tři desetiletí přístup k vojenským základnám ve všech hlavních státech Perského zálivu. Během konfliktu však byly nuceny přesouvat vojáky i letadla mimo dosah části íránských zbraní, především do Izraele a Jordánska, případně ještě dále. Washington tak stojí před zásadním rozhodnutím. Může investovat miliardy dolarů do obnovy poškozených zařízení, nebo využít současné situace k výraznější změně svého vojenského uspořádání na Blízkém východě. Velké základny se staly snadnějším cílem Zranitelnost amerických zařízení není pouze důsledkem jejich geografické polohy. Problémem je také samotná koncepce rozsáhlých stálých základen. V době, kdy Pentagon přehodnocuje způsob vedení konfliktů proti technologicky vyspělým protivníkům, velká a pevně umístěná vojenská zařízení postupně ztrácejí část svého významu jako hlavní centra pro zásobování a vedení operací. Americká armáda se proto stále více přiklání k rozptýlenějšímu modelu rozmístění sil, který protivníkovi komplikuje možnost zasáhnout větší množství techniky, infrastruktury a personálu jediným útokem. Americké Centrální velitelství, které dohlíží na operace USA na Blízkém východě, již experimentovalo s rozmístěním vojáků mezi menší bojová stanoviště a s rychlými přesuny bojových letadel mezi dočasnými přistávacími drahami. Válka tento dlouhodobější trend urychlila. Írán během bojů zasáhl letecké hangáry, zásobovací a radarovou infrastrukturu i velitelská a řídicí centra. Závažnost škod dokládá také situace americké Páté flotily, která musela využívat vzdálený ostrov Diego Garcia jako náhradní zásobovací centrum poté, co její infrastrukturu v Bahrajnu poškodily íránské útoky. Rozsah potřebných oprav přitom není zanedbatelný. American Enterprise Institute v dubnu odhadl, že opravy škod na 11 amerických základnách v sedmi zemích Blízkého východu by mohly stát přibližně 5 miliard dolarů. Pentagon přitom tyto náklady nezahrnul do vlastních odhadů nákladů války s Íránem. Právě vysoká cena rekonstrukce může posílit argumenty pro změnu současného systému. Pokud některá zařízení již neodpovídají budoucím operačním potřebám americké armády, investice do jejich kompletní obnovy může být obtížně obhajitelná. Americké síly se přesouvají dál od Íránu Spojené státy již během šesti měsíců války přesunuly část svých sil do Izraele a Jordánska a při některých operacích využívaly také letadla a drony ze základen v Evropě. Tato místa se nacházejí mimo dosah íránských raket krátkého doletu a dronů, které byly během konfliktu používány v regionu. Přesun amerických sil ale nemusí problém vyřešit trvale. Írán může své vojenské kapacity přizpůsobit novému rozmístění amerických jednotek. Jednou z možností je větší důraz na rakety středního doletu schopné zasahovat cíle v Jordánsku a Izraeli. Přesun základen směrem na západ proto může změnit charakter hrozby, nikoliv ji zcela odstranit. Současně se mění samotná potřeba Spojených států udržovat tak rozsáhlou infrastrukturu v Perském zálivu. Washington se v posledních letech snažil omezovat své angažmá na Blízkém východě a přesouvat strategickou pozornost směrem k Pacifiku. V dubnu 2026 se USA stáhly ze Sýrie a postupně také omezují svou přítomnost spojenou s bojem proti Islámskému státu v Iráku. To má přímý dopad například na význam amerických operací v Kuvajtu. Zdejší infrastruktura byla dlouhodobě spojena nejen s bezpečnostními obavami Kuvajtu, které přetrvávají od první války v Perském zálivu, ale také s podporou operací v sousedním Iráku a nedaleké Sýrii. Případná změna strategie by se pravděpodobně promítla také do počtu amerických vojáků v regionu. Za běžných okolností se přes Saúdskou Arábii, Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Katar a Kuvajt střídá přibližně 35 000 amerických vojáků. Jejich počet by mohl klesnout na úrovně, které region nezažil od období před invazí do Iráku v roce 2003. Snižování vojenské přítomnosti však vytváří pro Washington složitý strategický problém. Spojené státy musí najít způsob, jak omezit rozsah své infrastruktury, aniž by tento krok Írán vnímal jako známku oslabení amerického postavení a aniž by vyvolal pochybnosti mezi arabskými spojenci o dlouhodobých bezpečnostních závazcích Washingtonu. Otázkou už není jen podoba základen, ale celá americká strategie Vztahy mezi Spojenými státy a státy Perského zálivu se dlouhá desetiletí opíraly o bezpečnostní uspořádání, které původně spojovalo energetické zájmy s americkými bezpečnostními garancemi. Postupem času se tento vztah proměňoval a některé země Perského zálivu začaly své bezpečnostní vazby diverzifikovat také mimo Washington. Válka s Íránem však znovu otevřela otázku, co přesně americký závazek k jejich obraně znamená. Americké vedení tak musí hledat rovnováhu mezi vojenskou efektivitou a diplomatickými závazky. Rozptýlenější systém menších základen může být z operačního hlediska méně zranitelný, zároveň ale omezení viditelné americké přítomnosti může mezi regionálními partnery vyvolávat obavy, že Washington svou dlouhodobou roli oslabuje. Současná debata proto přesahuje otázku, zda opravit několik poškozených vojenských zařízení. Dotýká se samotných základů americké strategie v Perském zálivu, jejíž kořeny sahají do období po sovětské invazi do Afghánistánu a íránské revoluci v roce 1979. V lednu 1980 tehdejší prezident Jimmy Carter formuloval přístup později označovaný jako Carterova doktrína. Spojené státy podle něj neměly připustit, aby nepřátelská mocnost získala kontrolu nad Perským zálivem, a v případě potřeby měly být připraveny takovému vývoji zabránit silou. Po porážce Iráku v první válce v Perském zálivu následovalo rozsáhlé budování permanentních amerických základen v regionu. Právě tento model nyní čelí jedné z největších zkoušek za několik desetiletí. Válka s Íránem ukázala nejen fyzickou zranitelnost základen, ale také problém s dlouhodobým strategickým směřováním Spojených států na Blízkém východě. Z Bílého domu zatím nevychází jasně definovaná nová koncepce, která by určovala konzistentní postup v regionu. Pentagon může připravovat varianty přesunu jednotek, změny struktury základen a celkového přeskupení amerických sil, konečné rozhodování však zůstává politickou otázkou. Prezident Donald Trump opakovaně uváděl, že nechce být připomínán podobně jako Carter, jehož prezidentství výrazně poznamenala íránská revoluce a zajetí amerických rukojmích na ambasádě USA v Teheránu. Současný konflikt ale znovu staví Írán do centra debaty o americké strategii. Budoucnost amerických základen v Perském zálivu proto nebude záviset pouze na nákladech na jejich opravu. Washington musí rozhodnout, jakou vojenskou přítomnost na Blízkém východě skutečně potřebuje, kde mají být jeho síly rozmístěny a jak skloubit jejich ochranu s bezpečnostními závazky vůči regionálním spojencům.