Kdysi nejlepší země Afriky a nyní? Proč se Libye potácí od jedné krize ke druhé?

Co stojí za roky nepokojů?

Libyjské státní instituce se po 42 letech Kaddáfího diktatury rozpadly a po jeho svržení vzniklo vakuum, které zaplnily nesčetné milice, z nichž mnohé byly založeny na kmenové příslušnosti. Vzniklo rozdělení na bohatší západ země a východ, kde se těží většina libyjské ropy. Po volbách v roce 2014 byla Libye rozdělena na dvě poloviny, přičemž správa uznávaná OSN se sídlem v hlavním městě Tripolisu se střetla s generálem Chalífou Haftarem a koalicí vojáků a nepravidelných bojovníků známou jako Libyjská národní armáda na východě země. Mezinárodně zprostředkované příměří v říjnu 2020 vedlo k vytvoření nové přechodné vlády pod vedením premiéra Abdula Hamída Dbeiba, který měl zemi dovést k volbám koncem roku 2021. Hlasování však bylo kvůli právním sporům odloženo a Dbeibah ve funkci zůstal. To rozzlobilo poslance na východě země, kteří jmenovali konkurenčního premiéra Fathiho Bašaghu se sídlem v centrálním pobřežním městě Sirte.

Jak nestabilní je země?

Příměří v roce 2020 vedlo k období relativního klidu. V květnu 2022 se však Bašagha pokusil vstoupit do Tripolisu a prosadit svůj nárok na vedení země, což vedlo k násilným střetům, které ho donutily se stáhnout. Koncem srpna došlo k dalším bojům, které vyvolaly obavy z návratu k totální válce. Žádné z libyjských vlád se nepodařilo plně obnovit pořádek na svém území ani zabavit zbraně ukořistěné během svržení Kaddáfího. Na dalekém jihu se díky mocenskému vakuu mohli bojovníci napojení na Islámský stát ukrýt a podnikat občasné útoky na bezpečnostní síly. Nicméně obchod, rodinný život a školní výuka pokračují. Vládní služby, jako je školství a doprava, jsou sice relativně omezené, ale zajišťují je ministerstva, která jsou obecně nad politickým spektrem a jsou financována správou se sídlem v Tripolisu.

Kdo má nyní politickou moc?

Dbeibah, který slíbil, že neodstoupí, dokud se neuskuteční volby, těží z turecké podpory a upevnil si kontrolu nad hlavním městem tím, že vytlačil milice, které by mohly ohrozit jeho vládu. Bašagha, bývalý šéf bezpečnostních složek, se snaží získat domácí i mezinárodní legitimitu. Haftar stále kontroluje východní Libyi a je schopen mobilizovat početné bojové síly. Předseda parlamentu ve východní oblasti, Aguila Saleh, je hlasitým odpůrcem Dbeibaha. A konečně syn bývalého libyjského autokrata Sajf al-Islám Kaddáfí má vlastní ambice vést zemi. Koncem roku 2021 se znovu objevil, aby se s podporou Ruska ucházel o prezidentský úřad, i když není jasné, jak velkou má podporu veřejnosti.

Jakou roli hraje mezinárodní společenství?

Konflikt v Libyi byl zčásti zástupnou válkou mezi některými blízkovýchodními mocnostmi. Egypt a Spojené arabské emiráty podporují Haftara v naději, že dokáže porazit islamistické skupiny v Libyi, včetně odnože Muslimského bratrstva. Turecko, které mělo s Bratrstvem úzké vazby, našlo s tripoliskou administrativou společnou věc. Do boje se zapojilo také Rusko, které se snaží zpochybnit zájmy Západu ve slabých arabských státech. V uplynulém roce se dynamika změnila, protože Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a v menší míře i Egypt utužily své vztahy s Tureckem. Co se týče evropských zemí, obrovské zásoby ropy v Libyi – největší v Africe – a její poloha hned za Středozemním mořem jim umožnily podílet se na výsledku. V poslední době však neprojevily přílišnou ochotu k trvalému zapojení, které je k vyřešení krize zapotřebí. Zdá se, že evropským vládám jde především o to, aby Libye přestala sloužit jako výchozí bod pro africké migranty, kteří se snaží překonat Středozemní moře.

Co se stalo s výrobou energie?

Zásoby ropy v Libyi jí dávají dostatek prostředků na zaplacení úsilí o obnovu země, pokud se ovšem podaří vyřešit politické spory. Produkce je jen zlomkem toho, co by mohla být, a milice a političtí protestující pravidelně uzavírají ropná pole, ropovody a přístavy, aby prosadili své požadavky. Od dubna se produkce v důsledku posledních mocenských bojů prudce snížila. Později se zotavila poté, co došlo k revizi vedení státní ropné společnosti National Oil Corporation a k dohodě, která zmírnila napětí mezi NOC a ministerstvem ropného průmyslu. Nefunkčnost brání snahám o generální opravu zastaralé a špatně udržované energetické infrastruktury v zemi. Přesto jsou společnosti, včetně francouzské TotalEnergies SE, italské Eni SpA a Royal Dutch Shell Plc, připraveny investovat miliardy dolarů do využití libyjských zásob ropy a zemního plynu a také potenciálu pro solární energii.

Snahy o usmíření dvou soupeřících vlád této na ropu bohaté země, podporované Organizací spojených národů, uvázly na mrtvém bodě. A válka na Ukrajině odsouvá libyjskou situaci do pozadí mezinárodní agendy, což mírovému procesu ubírá na dynamice. Zároveň se zhoršují základní veřejné služby a životní úroveň klesá v prostředí prudce rostoucí inflace.Co stojí za roky nepokojů?Libyjské státní instituce se po 42 letech Kaddáfího diktatury rozpadly a po jeho svržení vzniklo vakuum, které zaplnily nesčetné milice, z nichž mnohé byly založeny na kmenové příslušnosti. Vzniklo rozdělení na bohatší západ země a východ, kde se těží většina libyjské ropy. Po volbách v roce 2014 byla Libye rozdělena na dvě poloviny, přičemž správa uznávaná OSN se sídlem v hlavním městě Tripolisu se střetla s generálem Chalífou Haftarem a koalicí vojáků a nepravidelných bojovníků známou jako Libyjská národní armáda na východě země. Mezinárodně zprostředkované příměří v říjnu 2020 vedlo k vytvoření nové přechodné vlády pod vedením premiéra Abdula Hamída Dbeiba, který měl zemi dovést k volbám koncem roku 2021. Hlasování však bylo kvůli právním sporům odloženo a Dbeibah ve funkci zůstal. To rozzlobilo poslance na východě země, kteří jmenovali konkurenčního premiéra Fathiho Bašaghu se sídlem v centrálním pobřežním městě Sirte.Jak nestabilní je země?Zdroj: i24news.tvPříměří v roce 2020 vedlo k období relativního klidu. V květnu 2022 se však Bašagha pokusil vstoupit do Tripolisu a prosadit svůj nárok na vedení země, což vedlo k násilným střetům, které ho donutily se stáhnout. Koncem srpna došlo k dalším bojům, které vyvolaly obavy z návratu k totální válce. Žádné z libyjských vlád se nepodařilo plně obnovit pořádek na svém území ani zabavit zbraně ukořistěné během svržení Kaddáfího. Na dalekém jihu se díky mocenskému vakuu mohli bojovníci napojení na Islámský stát ukrýt a podnikat občasné útoky na bezpečnostní síly. Nicméně obchod, rodinný život a školní výuka pokračují. Vládní služby, jako je školství a doprava, jsou sice relativně omezené, ale zajišťují je ministerstva, která jsou obecně nad politickým spektrem a jsou financována správou se sídlem v Tripolisu.Kdo má nyní politickou moc?Dbeibah, který slíbil, že neodstoupí, dokud se neuskuteční volby, těží z turecké podpory a upevnil si kontrolu nad hlavním městem tím, že vytlačil milice, které by mohly ohrozit jeho vládu. Bašagha, bývalý šéf bezpečnostních složek, se snaží získat domácí i mezinárodní legitimitu. Haftar stále kontroluje východní Libyi a je schopen mobilizovat početné bojové síly. Předseda parlamentu ve východní oblasti, Aguila Saleh, je hlasitým odpůrcem Dbeibaha. A konečně syn bývalého libyjského autokrata Sajf al-Islám Kaddáfí má vlastní ambice vést zemi. Koncem roku 2021 se znovu objevil, aby se s podporou Ruska ucházel o prezidentský úřad, i když není jasné, jak velkou má podporu veřejnosti.Jakou roli hraje mezinárodní společenství?Zdroj: medium.comKonflikt v Libyi byl zčásti zástupnou válkou mezi některými blízkovýchodními mocnostmi. Egypt a Spojené arabské emiráty podporují Haftara v naději, že dokáže porazit islamistické skupiny v Libyi, včetně odnože Muslimského bratrstva. Turecko, které mělo s Bratrstvem úzké vazby, našlo s tripoliskou administrativou společnou věc. Do boje se zapojilo také Rusko, které se snaží zpochybnit zájmy Západu ve slabých arabských státech. V uplynulém roce se dynamika změnila, protože Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a v menší míře i Egypt utužily své vztahy s Tureckem. Co se týče evropských zemí, obrovské zásoby ropy v Libyi – největší v Africe – a její poloha hned za Středozemním mořem jim umožnily podílet se na výsledku. V poslední době však neprojevily přílišnou ochotu k trvalému zapojení, které je k vyřešení krize zapotřebí. Zdá se, že evropským vládám jde především o to, aby Libye přestala sloužit jako výchozí bod pro africké migranty, kteří se snaží překonat Středozemní moře.Co se stalo s výrobou energie?Zásoby ropy v Libyi jí dávají dostatek prostředků na zaplacení úsilí o obnovu země, pokud se ovšem podaří vyřešit politické spory. Produkce je jen zlomkem toho, co by mohla být, a milice a političtí protestující pravidelně uzavírají ropná pole, ropovody a přístavy, aby prosadili své požadavky. Od dubna se produkce v důsledku posledních mocenských bojů prudce snížila. Později se zotavila poté, co došlo k revizi vedení státní ropné společnosti National Oil Corporation a k dohodě, která zmírnila napětí mezi NOC a ministerstvem ropného průmyslu. Nefunkčnost brání snahám o generální opravu zastaralé a špatně udržované energetické infrastruktury v zemi. Přesto jsou společnosti, včetně francouzské TotalEnergies SE, italské Eni SpA a Royal Dutch Shell Plc, připraveny investovat miliardy dolarů do využití libyjských zásob ropy a zemního plynu a také potenciálu pro solární energii.